Režie:
Jaroslav BalíkScénář:
Jaroslav BalíkKamera:
Viktor RůžičkaHudba:
Karel MarešHrají:
Nelly Gaierová, Ota Sklenčka, Jiřina Štěpničková, Marie Rosůlková, Eva Svobodová, Marie Brožová, Jiří Kostka, Nataša Gollová, Blažena Slavíčková (více)Obsahy(1)
Děj se odehrává v domově důchodců a vytváří mozaiku životních osudů starých lidí, kteří se snaží nalézt vztah k sobě i k životu v těchto specifických podmínkách. Každý z jeho obyvatel má svůj osobitý přístup k životu a jeho základním hodnotám. Největší zajímavosti titulu, který je poznamenán viditelně chladným realizačním přístupem, jsou hodnotné výkony herců starší generace. Někteří z nich vystoupil před kamerou po dlouhých letech a bohužel již naposled.
Jaroslav Balík několikrát prokázal citlivost vůči příběhům starých lidí (viz Romeo a Julie na konci listopadu), avšak jeho ještě častější zaujatost ideologicky vhodnými látkami jej společensky znemožnila a posléze vedla i k úpadku jeho tvůrčích sil. Konečná stanice se odehrává v domově důchodců a sleduje vztahy mezi několika jeho obyvateli, jejich různé přístupy k životu i rozdílné osudy, kterými byli poznamenáni. Ve filmu natočeném dosti chladně a jakoby nezúčastněně se ovšem setkáme s řadou známých osobností.
(oficiální text distributora)
Recenze (29)
"Kdyby bylo nějaké zpátky, tak tady nebudu zaclánět.." Ze začátku poněkud šedivý film z prostředí domova důchodců, "kde se žije jen minulostí" . Příchodem Nelly Gaierové, bývalé herečky, která tvrdí, že "život je jenom komedie, hlavně abych ve své roli byla dobrá," se vše rozsvítí. Spolu s Otou Sklenčkou doslova září a jakýmsi vrcholem je její pěvecké číslo. Scenaristiky trošku krkolemný ten dočasný odchod "Sandry" z domova, ale jinak hezká hlavní linka příběhu. Jinak se ve filmu setkáváme s pleaádou tehdejší starších herců, které mnohdy stále umí sehrát zajímavé figurky. Když se třeba do sebe pustí Nataša Gollová s Evou Svobodovou ("trhni si nohou ty nádhero" :D) je to k popukání. ()
Krásný poetický příběh s dokonalou ústřední melodií pro klavír a orchestr od Karla Mareše. Překvapilo mě, kolik scén bylo točených v Pardubicích a v okolí. Tento film mám rád, i když je dost depresivní a místy až moc hloubavý a nudící. Vynikající Ota Sklenčka... Některé staré dámy moc přehrávají a jsou místy příliš teatrální... Zapomenutý a zakopaný film... ()
Bez ohledu na dobu vzniku stále (a patrně trvale) aktuální snímek, který diváka tak nějak jemně upozorňuje, co ho v budoucnu, bude-li dostatečně dlouho živ, v té či oné formě čeká. Z tohoto důvodu jde o dílo notně deprimující, natočené ovšem s nadhledem, kvalitními herci (mj. řada hvězd 30. a 40. let - Gaierová, Gollová, Štěpničková, Dohnal) a smyslem pro humor, takže je ta neradostná tématika místy odlehčená docela vtipnými momenty. ()
Nedávno jsem měl narozky a jelikož už pár řad bombiček mám nakreslených pod kabinou, člověk ať chce či ne začne tak trochu bilancovat. Kouká za sebe, kouká před sebe, říká si co by tak chtěl ještě zvládnout... A do toho mi úplně náhodou vstoupil do cesty tenhle film. Hned úvodní titulky s červeným zapadajícím slunce a neskutečně krásnou a melancholickou hudbou mi napověděly, že možná tohle nebude úplně klasická normalizační sračka tak typická pro svoji dobu. A opravdu jí nebyla. Děj filmu nás přivádí do domova důchodců. Řekl bych, že na svoji dobu dokonce do luxusního domova, protože vše zářilo čistotu a novotou. Pobyt zde je většinou poslední štací pro většinu klientů. Nejsou zde drženi pokud se o sebe umí postarat, mohou na reverz domov opustit. Pro většinu z nich je to ale opravdu konečná stanice. Někteří si to připouští už jen díky tomu, že se jim na pokojích mění spolubydlící to podle toho jak je smrt rychlá. A někteří si to nepřipouští v naivní důvěře, že je do domova daly děti jen na chvilku a až se zařídí, tak si pro ně přijedou... Film nám přibližuje jednotlivé postavy a jejich vlastní osudy, které se chtě nechtě v domově spojují dohromady. Ve filmu hraje velké množství tehdejších hereckých es a z některých výkonů jde opravdu brada dolů. Navíc si divák uvědomuje, že pro řadu z těch herců tenhle film byl také jejich konečnou stanicí... Film je prolnut nádhernými melodiemi Karla Mareše a starším ročníkům asi nemusím nic více vysvětlovat... Konečná stanice je velice melancholickým až smutným filmem. Po jeho skončení vám v hlavě vyskočí mnoho otázek. Přesto si myslím, že téma bylo zprcováno neuvěřitelně citlivě. Stáří je období lidského života, které považuji za velice nespravedlivé... Viděl jsem mnoho skvělých a dobrých lidí jak z nich navzdory jejich dobrotě stáří udělalo bezmocné trosky, často navíc velmi trpící... Přesto by se asi i o tomto období lidského života nemělo mlčet. Možná i proto mne tento film natočený v době kdy všichni kašlali na všechno snažíc se jen nějak proplout tím tlejícím kompostem tolik překvapil. Dávám za 4 skleničky pití z Bulharska. * * * * ()
Snímek velmi věrně poukazuje na obyčejný život v určitém domě důchodců v době totalitního režimu. Různé povahy, různé osudy, různé vzájemné vztahy. Soukolí a vyloženě dětinské chování všech zúčastněných vlastně připomíná děti v mateřské škole, kde se také všichni jen hašteří. Jen je to z opačné strany životní etapy. Tady se však hlavně jedná o smíření s osudem a odpuštění. Kupodivu nepochopitelně pozapomenutý snímek s plejádou tehdejších herců ve vyšším věku, kteří dokázali přizpůsobit veškeré sympatie ke stáří a vzniklých určitých citových vjemů. Snad to mělo i ukázat, že být v takovém domově nemusí být pro dotyčného žádná tragédie. Snímek se zdá být na toto téma mimořádně povedeným. ()
Reklama