Vtáčkovia, siroty a blázni

A buďme jako děti, věčně nevinné, bezstarostné a bezchybné, nerozumějící složitosti světa, protože civilizace z nás dělá jenom monstra... Ale jako dobře, když pominu krátkozrakost a naivitu té myšlenky (kterou nemám náladu tady rozpitvávat, protože to dělám u každého filmu se stejným vyzněním) a budu to brát jen jako anarchistické pojetí carpe diem, tak se to celkem dá akceptovat. I s přihlédnutím na dobu vzniknu, kdy se toužilo po svobodě a Jakubisko toužil očividně po té absolutní, která nikde nemůže fungovat a kdyby se jí všichni řídili, civilizace se úplně rozpadne, ale budiž, už jsem psal, že tady to aspoň částečně dokážu pochopit. Stopáž to má dost příjemnou, ale popravdě mě ty Jakubiskovy surreální výjevy opět přišly dost kreativní, ale bavily mě jen někdy a místy jsem se u toho spíš nudil. Navíc jak to celou dobu sází na tu naprostou volnost, tak se to hodně dlouhou dobu nikam neposouvá a aby mě bavily jenom ty výjevy, na to to nebylo dostatečně... no prostě poutavé. Ale nakonec jsem z toho celkem spokojený, obával jsem se něčeho strašně samoúčelného ve stylu Sedmikrásek, ale tohle naštěstí chtělo něco říct a dokonce to i někam vedlo... Silné 3* (09.04.2022)

Slovenské Sedmikrásky, u nichž se stejně jako u Chytilové mísí rozpustilost, imaginativní hra a podobenství s vyumělkovaností, artificiálním aranžérstvím a manýrismem. Vtáčkovia, siroty a blázni, obávám se, nejsou uměním, ale nechtěně autotematickým manuálem, jak umění vytvářet - od projekce, přes inženýring, až po montáž a výstavbu. Jistě, on i super-auteur Fellini musel ze Sladkého života a z 8 ½ pragmaticky vytěsnit kauzalitu s linearitou, aby mu z toho vypadlo umění, protože udržet spontaneitu v dlouhometrážních narativních hraných filmech není dost dobře možné jen tak samo od sebe. Tomu musí i ti největší Olympani, kteří večer obcují s múzami a přes den to kroutí na celuloid, dopomoci. Jen je záhodno vyvarovati se toho, aby byl tímto - výše řečeným - nebohý divák zprudka unášen. (21.06.2009)

Vtáčkovia, siroty a blázni je velice osobitým podobenstvím Juraje Jakubiska (velké F), jež je tragikomickým mozaikovitým příběhem odehrávající se v blíže nespecifikovaném bezčasí, a sledující skupinku tří samotářů - Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a židovskou dívku Martu (tehdy jen devatenáctiletá Magda Vášáryová) - kteří si svou osamocenost a averzi vůči bezútěšnosti okolního světa kompenzují bláznivou hrou s neméně bizarními pravidly. Snímek tak na pomezí tohoto dětinského vzdoru, specifické poetiky a kolotoče bláznivých scén umně spojuje mnoho zdánlivě protichůdných kontrastů – reálno se surreálnem, imaginaci s nepříjemným naturelem skutečného světa, naději s beznadějí, či otázku života a smrti. Díky čemuž slouží nejenom jako jakási demýtizace naivity a optimismu [prostřednictvím motivu naivity a optimismu], ale i jistý apel vůči slepé závilosti na idealismu. Inu, nihilismus nade vše.... (26.02.2023)

Napoprvé jsem to nevydýchal, viz komentář rozhněvaného mladého muže níže. A pořád je mi ten film hluboce nesympatický tím samým, čím jeho jediná skutečná postava Yorick (všichni ostatní jsou v jeho světě jen živé kulisy): povrchovou suverenitou, pod jejíž kouřovou clonou přenáší své vnitřní zmatky (to skutečně není obraz politické situace, ale v prvé řadě obraz čehosi těžce nevyřešeného v duši autorově) na okolí (Yorick na filmovou realitu kolem sebe, Jakubisko na diváka). Citlivými bytostmi manipuluje charismatický duševní mrzák, hrající si na život a emoce, kterým sám nemůže přijít na kloub, ale jakousi podivnou ironií přírody či pánaboha je jejich zdrojem pro ostatní, do jejichž kůže se není schopen vžít, plně zaměstnán sám sebou. Dokud své hračky nepoláme. — Takže proč teď najednou místo jedné rovnou čtyři? Protože to ten syčák umí. Protože mě naštval jako snad ještě filmem nikdy nikdo a zároveň se mi zavrtal pod kůži tak, že mě ten biják od té doby přitahuje jak můru plamen. Protože v sobě cítím kus Yoricka i kus jeho oběti, a skoro bych řekl, že to tak nějak podobně bude mít každý z nás, a filmů, které takto silně postihnou něco těžko definovatelného všelidského, je třeba si vážit, i když jednoho naštvou. (14. 11. 2013) — Původní jednohvězdičkový komentář: Svet je hnusné zlé miesto, áno. Pán Jakubisko je taký malý slovenský Fellini a nová vlna je, keď sa naciká na hromadu celuloidu, áno, áno. Ani kontext doby vzniku u mě nemůže omluvit tu záplavu negativismu, nevkusného rýpání se v číchsi pubertálních obsesích (děkuji, nechci, stačily mi mé vlastní) a povrchní hry na provokaci. Co si s tím má divák počít? Může leda tak uznale pokyvovat hlavou nad tím, kolik má pan režisér originálních nápadů, jak je dokáže pěkně protlačit až na plátno a jak mu v tom ti hezcí herci hezky hrají. To u mě vystačí tak akorát na jednu hvězdičku. (09.02.2010)

Křehcí a zranitelní jsou vtáčkovia, siroty a blázni. A také jsou nevinní a svobodní, jsou nezatížení „normalitou“, které je ve svém důsledku šílená, protože v běžném světě je „normální“ závidět a žárlit. Jejich bláznovství je jejich jediným způsobem, jak žít a nezešílet. Vezmete-li „bláznovi“ jeho bláznovství, donutíte-li ho žít normálně podle šablon, stává se z krásného neškodného blázna ošklivý nebezpečný „normální“ šílenec. Viděno znovu, všechno je jinak... Siroty a blázni by chtěli být nevinní, ale to špatné v sobě nepřeperou... (25.03.2008)