Ghost Dog - Cesta samuraje

Válečník, který nemá vypracované tělo. Válečník, který neumí žádná bojová umění. Tak to je Ghost Dog- samuraj, který miluje holuby (ne ty z nosu...). Je samotářem a přitom ho všichni obdivují a znají. Čím to?? No vždyť on je nájemný vrah, tak proto. Jeho upřený a upřímný výraz ve tváři ve mě vyvolal pojednou strach, po druhé lítost, potřetí radost. Forest Whitaker zkrátka vystřídal všechny možné grimasy a v roli bezejmeného stražce mě neskutečně pohltil. Jim Jarmusch se s tím zkrátka nes*al a do filmu si rozhodně nenechal kecat. Proto je Ghost Dog tak kultovní dílo. A jestli si nepřečtu Hagakure, tak ať mě po smrti oklovávají holuby... :) (24.02.2008)

Tohle je tak špičkový film! Jenom si na něj vzpomenu a začínám slintat chutí pusti si ho znovu. Má hodně společného s jiným Jarmushovým brilantním snímkem, Mrtvým mužem - tatáž perfektní odlehčená forma, kde se zajímavý námět, svižný příběh a unikátní hudební složkou vykreslená atmosféra snoubí s lyrickými, meditativními polohami a úžasně zahranými postavami, které jsou sami o sobě obdivuhodně specifické. Italský mafián nadšeně rapuje v koupelně, jiný mafiánksý pohlavár zase neustále sleduje dětské kreslené seriály, francouzský prodavač zmrzliny jako nejlepší a jediný přítel hlavního hrdiny... a on sám, Ghost dog, smrtelně nebezpečný filozof, poslouchající rap a kráčející po cestě samuraje antického Japonska. Forest Whitaker je v ústřední roli zcela důstojným pokračovatelem památného výkonu Johnyho Deppa (což už je NĚJAKÝ kompliment). No a scény ve kterých Ghost dog probírá knížky se svou malou přítelkyní Perline, jsou pro mě stejně nezapomenutelné jako hláška "zrovnoprávnil jsem ji", pronesená italským gangstrem, poté, co odpráskne jednu všetečnou policistku. Všema deseti, přátelé! 100% (02.03.2007)

Filmový synkretismus Jima Jarmusche, který oproti svým dalším filmům ctícím bezezbytku pravidla žánru (jen je jako v Mrtvém muži povyšuje na umění tím, že se na žánrový tvar podívá jakoby z druhé, do té doby divákům i jiným tvůrcům odvrácené strany) v Cestě samuraje smíchal hned několik zcela nesouvisejících inspiračních zdrojů a přetavil je do ryze postmoderní variace na samurajské filmy okořeněné prvky americké gangsterky, filmů z prostředí italské mafie, nezávislých snímků i filmů čistě intelektuálních a artových. Je to až neuvěřitelné, co všechno se do Ghost Doga vešlo a přesto jde o homogenní filmový útvar, který stoprocentně funguje a jehož percepce ale vyžaduje od diváka jistou míru poučenosti a schopnost číst filmové odkazy a aluze (kdo kupříkladu neviděl předešlý Jarmuschův film Mrtvý muž, těžko ocení kratičký výstup Gary Farmera odkazující k jeho indiánu Nobodymu). Vůbec indián Nobody je analogická postava i s bezejmenným hlavním hrdinou Cesty samuraje - naprostých solitérů odvržených společností majících pouto pouze k přírodě (holubi...) se silným intelektuálním zázemím a jeho naprostým míjením se s většinou společnosti. Indiánovy absurdní promluvy plné skryté hloubky a mystiky stejně jako Ghost Dogův samurajský kodex plní funkci udržení smyslu života - svět kolem nich je totiž dysfunkční, nemocný, nemorální, špatný a zlý a nelze se s ním ztotožnit, jde pouze stát vůči němu v opozici a být nezávislý a fyzicky i psychicky natolik silný, aby se dalo v takové konkurenci přežít. Jarmuschovi sociální vyvrhelové, psanci západního modelu civilizace (jak v historii - Dead Man, tak i v současnosti - Ghost Dog) odráží možná jeho vlastní náhled na svět - intelektuála jdoucího si tvrdohlavě vlastní cestou, nepochopeného a předpokládejme plného skepse a depresí. Ghost Dog - Cesta samuraje je velký film a vypovídá o tomhle světě, kde jakýkoliv etický kodex je pouhou směšnou formulí. Stejně směšnou, jako představa samuraje v New Yorku... (07.07.2007)

V Ghost Dog se vyskytují nejveselejší a možná nejstylovější hlavouni podsvětí, jaké ve filmu pamatuji. Všichni jsou evidentně krok před smrtí, milují infantilní kreslené seriály, mají spory s panem domácím, který jim kvůli nezaplacenému nájemnému vyhrožuje vystěhováním z „klubovny“, v teplákovkách a nepadnoucích oblecích se zadýchají dřív, než vyšlapou schody na střechu, kde mají zlikvidovat svou oběť, mají velmi originální řešení otázek diskriminace na základě rasy a pohlaví, a jsou šokovaní zjištěním, že holub stěhovavý nevyhynul v roce 1914. A mají sličnou neteř. Rovněž jde o film s mimořádnou koncentrací opravdu *krásných* scén, zvláště americko-francouzský dialog, rozhovory ústředního hrdiny s mladou slečnou a jarmushovsky podmanivé záběry (nejen nočního) města, s nimiž se mohou rovnat pouze filmy Wima Wenderse (ostatně je pojí kameraman Robby Müller). Kromě návodu na řešení řady palčivých otázek současného světa je Ghost Dog též neocenitelným rádcem v oblasti kultury – poznal jsem díky němu vynikajícího spisovatele Rjúnosuke Akutagawu. A jeho vážné rovině se v komentáři záměrně vyhnul. :-) (16.12.2005)

Jarmusch opět nezklamal. Tentokrát prozkoumal svět nájemného zabijáka, vyznávajícího filosofii japonských samurajů. Žije s holuby, pracuje čistě. Žádný John Woo a jeho milovaní opeřenci. Černý pistolník s vizáží bezdomovce jde navíc inteligentní formou po divákovi, takže to tentokráte není jen čistě o úzké skupině diváků. Vyšlo i odvážné herecké obsazení. Velké sólo Foresta Whitakera Jarmuschovu další lahůdku výborně podporuje. Není to sice film, ke kterému se hned tak (zda vůbec) vrátím, ale opět ho zdobí nadsázka, vtip a výtečná balance na hraně absurdna. (09.04.2012)