Vražedná pole

Červení Khmérovia sa dlho skrývali v džungli, jedli surové jašterice, čučoriedky, hlinu a bobule. Až im z tejto zúfalej stravy kombinovanej s napalmom v hlavách preplo. Totálne. Následky kolektívneho šialenstva tisícok vrieskajúcich, večne nasratých, po všetkom bezdôvodne strieľajúcich a manicky sa rehotajúcich nervných aziatských uzlíkov v čiernych pyžamách s červenobielymi šatkami sa dostavili. Milióny zavraždených na vodou zaliatych poliach. Joffého film skvele ukazuje atmosféru obáv, strachu a následného teroru na pozadí individuálneho - hoci mierne obohratého - príbehu vonkajšími okolnosťami rozlúčeného priateľstva dvoch mužov. Dusivá atmosféra postupného odchodu cudzincov pred blížiacou sa hrozbou a prvé dni vlády lúzokracie vyvolali až nepríjemné mrazenie kdesi v chrbte. Žiaľ, Joffé sám podľahol ľavičiarskemu bľabotaniu a ako správne poznamenáva užívateľ Houdini, snaží sa výlučnú zodpovednosť za následné šialenstvá presunúť na američanov, ktorí roky masívne bombardovali hraničné oblasti neutrálnej Kambodže. Kontroverzné zásahy bez následného poskytnutia ochranného plášťa pomáhajúcim miestnym (analógia s Vietnamom) iste prispeli k pomstychtivej brutalite khmérskych postupov, ale neboli jedinou príčinou toho, čo sa v Demokratickej Kampučii - ako ju orwellovsky prekrstili polpotovci - stalo. (25.08.2009)

Vo svete sa v roznych vojnovych rezimov dialo vela svinstiev, ale absolutny vrchol drzosti ludskeho ponizovania, utrpenia (bolo neprijemne divat sa na zranene trpiace deti a doktori im nemohli pomoct, pretoze nemali ani dostatok potrebnych pomocok), dalej nelutostneho vrazdenia a demagogickeho ucenia o novom zaciatku, teda o roku nula, vymazani minulosti a milovani iba jedinej politickej strany Cervenych Khmerov v Kambodzi, nad ktorymi sa normalnemu cloveku zastavi rozum. Roland Joffé dokazal velmi zaujimavo zobrazit zbytocnu krutost ludi a preto si ho ako rezisera vazim. Od neho som videl zatial historicku dramu o ludskej chamtivosti a moci MISIU (1986) s Robertom DeNirom alebo aj dramu tentokrat z chudobneho prostredia obycajnych ludi v Indii MESTO RADOSTI (1992) s Patrickom Swayzem. Film Vrazedne pole zasluzene dostal 3 Oscary za herca vo vedlajsej ulohe Hainga S. Ngora, ktory bol v tom obdobi prvym hercom z juhovychodnej Azie a tiez prvym Buddhistom, dalej za kameru a strih a okrem toho ma i 4 nominacie za najlepsi film, reziu, herca v hlavnej ulohe Sama Waterstona a za adaptovany scenar, avsak v ten oscarovy vecer bol favoritom Formanov film AMADEUS (1984) a preto vo vsetkych tychto nominaciach si pobral Oscarov prave tento Formanov spominany film, teda za reziu samotny Milos Forman alebo za herca v hlavnej ulohe F. Murray Abraham... 14.07.2010 _______ Sam Waterston - (Sydney Schanberg) +++ Haing S. Ngor - (Dith Pran) +++ John Malkovich - (Alan Rockoff) +++ Julian Sands - (John Swain) +++ Craig T. Nelson - (Major Reeves) +++ Bill Paterson - (Dr. MacEntire) +++ Graham Kennedy - (Dougal) +++ Hudba: Mike Oldfield +++ (14.07.2010)

"Imagine there´s no heaven, it´s easy if you try, no hell below us, above us only sky, imagine all the people living for today, imagine there´s no countries, it isn´t hard to do, nothing to kill or die for and no religion too, imagine all the people living live in peace, you may say I´m dreamer, but I´m not the only one, I hope someday you´ll join us and the world will be as one ..............". Těžko hledám k tomuto brilantně natočenému leč smutnému filmu slova a tak jsem si alibisticky půjčila text závěrečné písničky Johna Lennona a budu snít o lepším světě s ním. (11.12.2005)

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

V roce 1973, krátce po vítězství komunistů ve Vietnamu se rudá mračna začala stahovat i nad sousední Kambodžou. O revoluci a následné vládě Rudých Khmérů pojednává velkolepé válečné drama Rolanda Joffého "Vražedná pole". Film má jakoby dvě příběhové roviny, které spolu splývají. Jedna z nich je učebnice dějepisu na téma Pol Potovského režimu. Druhá, ta silnější, je přátelství Amerického reportéra Sydneyho Shamberga se svým Kambodžským kolegou Ditem Pranem. Přátelství, které bylo silnější než osud. Nepříliš známý Sam Waterson byl v roli Sydneyho vemi dobrý a v jedněch ze svých prvních rolích potěší i John Malkovich, či Julian Sands. Dita Prana výtečně stvárnil Dr. Haing S. Ngor, muž, který skutečně zažil běsnění Rudých Khmérů. Roland Joffé má coby režisér ohromný cit, drsné scény dokáže kombinovat se záběry na krásnou panenskou přírodu. Mike Oldfield napsal netradiční, ale vynikající hudbu, která je velmi působivá. Konec je opravdu silný, avšak ne cíleně slzopudný (není nijak protahovaný). 85%. (26.06.2007)