Vražedná pole

"Imagine there´s no heaven, it´s easy if you try, no hell below us, above us only sky, imagine all the people living for today, imagine there´s no countries, it isn´t hard to do, nothing to kill or die for and no religion too, imagine all the people living live in peace, you may say I´m dreamer, but I´m not the only one, I hope someday you´ll join us and the world will be as one ..............". Těžko hledám k tomuto brilantně natočenému leč smutnému filmu slova a tak jsem si alibisticky půjčila text závěrečné písničky Johna Lennona a budu snít o lepším světě s ním. (11.12.2005)

Válečné drama, které mě ničilo dlouhou stopáží, u které ale výjimečně nemůžu říct, že by tam bylo něco navíc a že by film potřeboval prostříhat. Nepotřeboval, ale prostě mě nezaujal. Většina hrůzostrašných záběrů na mě nezapůsobila a všechno, co se snažilo být dojemné takové bylo víceméně díky velmi vhodně zvoleným písním - třeba "Imagine" Johna Lennona je smutná nádhera sama o sobě a proto stačí pustit jí k sebemenší dojárně a většina diváků má okamžitě na krajíčku a McCartneyho "Band on the Run" puštěné k přípravě zastřelení několika lidí vytváří hodně zvláštní kontrast... Kupodivu ale instrumentální hudba Mika Oldfielda, jinak mého oblíbence, byla značně disharmonická a nekolikrát mi přišla dost rušivá a obecně hodně nezajímavá. Válečné filmy nejsou tím, co vyhledávám, ale kvalitní dokážu zkouknout a ocenit. "Vražedná pole" mají jisté kvality (kromě té zmiňované hudby i herecké výkony a kameru), ale mě zrovna dvakrát nezaujaly. (31.07.2007)

Roland Joffé a jeho režisérské schopnosti v hlavní roli tohoto rozhodně zajímavého, lehce uspávacího a přesto působivého snímku, v kterém jsou hlavními hybnými motory přátelství a skvělá hudba Mike Oldfielda. Úžasné scenérie podtrhuje krásná kamera, která se dokáže do pohledů natolik zamilovat, že několik minut sledujete dokonalou scenérii s postavami. Krásný film, který pokud vás neuspí vás vtáhne. (02.09.2007)

Vražedná pole jsou filmem kde z každého políčka (filmového, ne toho, na který odkazuje název snímku) přímo sálají ambice směrem k pozlaceným plešounům. Neříkám, že je to špatně. Zvlášť, když to má v rukách režisér, který se umí vyhnout lacinému podlézání akademii (ovšem Lennon na závěr byl už těžce přes míru). V první polovině jsem se neubránil pocitu proč se děj stále točí kolem nezajímavého sebestředného novináře, když "ten jeho poskok, s kterým zachází jak s onucí" je stokrát zajímavější. A naštěstí si to mysleli i autoři a v druhé části vsadili právě na něj. V mých očích dobře udělali. Jinak scény typu vyvolávaní fotek ve spartanských podmínkách, video s projevem Nixona a záběry zvěrstev Rudých khmérů sestříhané na Vincerò či bloudění po vražedných polích jsou tak působivé scény, že jen za ně si Roland Joffé zaslouží můj velký obdiv. Na druhou stranu to nic nemění na faktu, že tu vidím i chyby. Což o jeho následujícím snímku říct nemůžu, i kdybych sebevíc chtěl. (21.10.2008)

Jak je vůbec možné, že tak silný obsahový náboj lze vyjádřit díky mistrovské formě? U tohoto filmu totiž často obraz poví více než několik tisíc slov. Spíše než nekompromisní antikomunistická agitka jsou Vražedná pole strhujícím příběhem o strastiplném shledání dvou životních přátel. S velkou osobitostí a přímostí je v první polovině skvěle vystihnuta rozvrácenost státu, jenž byl zasažen pěstí komunistické revoluce. Ta druhá pak ukáže, s jakou chladností lze likvidovat společenskou vrstvu inteligence. Neúprosnost pracovního tábora, z nějž relativně není úniku, pak přerůstá v děsivé obrázky, kterým panuje malá holčička s modrým igelitovým pytlíkem a následný přechod „vražedného pole“. O to silnější a emocionálnější je pak konec u nějž i chlap na chvilku zapomene na to, že je chlap (05.11.2005)