Bylo nás deset

Výstižné charakteristiky mých předkomentátorů vcelku postihují úroveň i ráz filmu. Kontroverzní pozitivnost scénáře i režijního zpracování je víc než vyvažována - a zároveň obhajována - hereckým obsazením, hudebním doprovodem i zřetelnou snahou o věcné postižení skutečných vztahů a atmosféry během dvou let, která byla tehdy nucena mužská část populace - nynější dědečkové a perspektivní pradědečkové - v armádě trávit. S jistou nadsázkou lze říct, že v zásadě přináší pravdivý, byť notně idealizovaný ráz vojny během komunistického režimu v jeho vrcholné fázi, kdy byl - bez ohledu na skutečný stav společnosti - v zásadě akceptován a přijímán. Je prost tlampačové agitace padesátých let, není tu však ještě ani rezignace a odstup let osmdesátých; vojenské filmy v české národní kinematografii z tohoto hlediska představují svébytný sociologický fenomén. Tento svým způsobem semaforácký film v sobě obsahuje jako mnoho jiných v té době - snahu věcně, zevnitř systému a v jeho hranicích postihnout skutečné nesnáze, ale i radosti a žaly mládí té doby; je dobově věcný. Buďjakbuď pohled na S+Š v uniformě je dnes jak pohled z jiného snu, z jiné doby. Snad právě proto může i dnes nacházet své diváky, dychtivé zvědavostí po obsahu věty "To když byla ještě vojna, tak ..." (12.09.2007)

Bylo nás deset patří k té množině českých filmů, na které je nutné se dívat s jistým shovívavým despektem. Přelom 50. a 60. let byl ve znamení celospolečenských změn, ale ve státním filmu se stále ještě hojně přešlapovalo na místě. Trochu z obav o to, co přijde, trochu z pohodlnosti. V této atmosféře ke slovu přišel Antonín Kachlík a jeho románová prvotina Bylo nás deset (1961), oceněná II. cenou v soutěži k patnáctému výročí bojů u Dukly. Co víc si přát? Prostředí základní vojenské služby bylo příležitostí pro kohortu mladých: Satoranský, Postránecký, Zahajský, Krampol, Sloup... z nichž nikdo pod vedením začínajícího režiséra nepředvedl nic, co by stálo za pozornost. Jejich postsynchrony a voiceovery výsledku také mnoho neprospěly. Ani ta autentická bezradnost mládí nebyla klíčem k uchopení těch jednotlivých příběhů jalových mládenců. Samostatnou kapitolou pak byly obdobně herecky bezradné představitelky přítelkyň naivního hrdiny Jana Jobová (dabovaná Zuzanou Stivínovou) a Olga Schoberová (dabovaná Evou Klepáčovou). Kdyby na jejich místech Satoranský vyznával lásku pouze jejich fotografiím, dopadlo by to o poznání lépe. Co dodat k výstupům S+Š, kteří si řekli, že ve filmu vystoupí jen proto, aby se otrkali během natáčení, před jejich vysněným projektem Kdyby tisíc klarinetů? Otrkali se, toť vše. (22.08.2021)

Z hlediska kvalit scénáře a režie snadno zapomenutelná, nevýrazná záležitost, navíc, co si budem nalhávat, taky náležitě zidealizovaná, ba vylhaná. Zajímavou jí ale dělá herecké obsazení - děvče Schoberovic je zkrátka k zulíbání a oba Jirkové ze Semaforu jsou kulturním fenoménem 60. let. Díky nim lze film považovat za doklad doby a hudebního umění téhle dvojice, která v té době vyprodávala divadelní představení na půl roku dopředu... Celkový dojem 40 %. (17.06.2006)

Zelené sukno a zpěv. Jde to k sobě? Ale to víte, že to jde, jak nám názorně ukazuje tenhle film. Sice nechápu, že když to měl někdo za 730, že si ještě u toho mohl freneticky prozpěvovat, ale budiž. Nebyla to ani komedie, ani nijak vyhrocené drama. Tedy blíže to mělo k slabé drámě, neboť dramatická linka ukázala postupně narůstající nešvar mazáctví. Že nevíte, co to bylo mazáctví? No, to se ptáte toho pravého, který o tom ví hovno, jak to za bolševika chodilo na vojně. Takže z doslechu vím, že mladší ptáky pérovali ti, co nastoupili o jeden rok před nimi. No, hrozná pakárna, když někoho šikanovali a dávali mu deset dní "vostrejch". Samozřejmě vzhledem ke vzniku filmu je to tady hodně mírně pojato, ale pokud vás stresuje už třeba jenom Vasil z Míši Kuličky, tak byste třeba mohli mít nervový otřes z nadřízených křiklounů na ubikaci anebo Satoranského zavřeného v base, kterak skrz mříže smutně pozoruje cvičiště. Ale kdepak, takovou úděsnou "depku" nám soudruzi přece jen nedopřáli. Hned totiž vidíme veselého Suchého, jak to s vojenským bandem a s kolegou Šlitrem rozpumpoval na plné pecky se semaforským šlágrem. Ještě že má film alespoň ty písničky, jinak bych se posral nudou. Ke všemu je mně ten svět kasáren a rozkazů tak vzdálený. Kdyby tvůrci přidali nějakou tu hlášku, ale je to celé poplatné době. Nejvíc mě sralo, že vojáci museli mrdat. Nechápu, že ještě měli chuť smočit ptáka v houští, když byli obklopeni takovým šíleným prostředím, ve kterém spíše péro na povel kleslo, než by šlo nahoru. Asi to chtělo Fialovou (barvu). Ta zelená je přece jen dost asexuální. No, asi takhle, resumé pro film vychází zcela negativně. Na filmu se mně nic nelíbilo. Fakt slátanina zelených mozků. Škoda toho nadějného hereckého obsazení, které čítalo začínající "ucha" Postráneckého a Satoranského. Byla sranda vidět je jako mladíky. To jediné na celém filmu, spolu se zpěvy, zaujalo. Antonín Kachlík proslul nálepkou režiséra poplatného totalitnímu režimu. Nelze se tedy divit, že film vypadá tak, jak vypadá. 20% (24.05.2015)

"Len klid, pánovia. Z každej prehliadky mali odjakživa fofry iba velitelia. Nám sa nemôže nič stať." Tak to je velká pravda o vojně. Tady sice zase tak moc nešlo o zobrazení nějakého skutečného stavu armády, ale já jsem se bavil při výcviku, při skoku přes stoicky klidného koně nadél a hlavně při hudebně-pantomimických číslech. Přesto bych asi čtvrtou kapitánskou hvězdu dobrovolně nedával, ale mihla se tam Olga Schoberová a ta by mě potěšila, i kdybych to měl za 730. (26.06.2016)