Ať žije republika

Navzdory všem kvalitám, které tomuto filmu nemohu upřít, nemám za sebe problém napsat, že dokoukat REPUBLIKU pro mě bylo ještě těžší, než KOČÁR DO VÍDNĚ. Film je to zcela jistě výborný a mně osobně je blízký již svým svrchovaným skepticismem, k němuž se Procházka postupně umělecky propracoval. Sledovat tuto více než douhodinovou letitou podívanou bylo však skutečně nad moje síly - film mě umořil nejen svojí délkou, ale i tematickým zasazením do časů konce WW2, na něž jsem se stal extrémně alergický. Do smrti už nechci vidět jediný film z téhle doby, protože jich mám právě po krk - čeho je moc, toho je příliš. Film mě vyloženě otravoval i přemírou koní (samozřejmě nic proti těmto zvířatům, které choval Procházka velmi v oblibě, ale po mém soudu jich je v tomto filmu vážně trochu moc) a svou snovou a poetickou rovinou - všechny ty nespočetné snové sekvence jsem shledal zcela redundantními, a neoslovil mě ani lyrizující obraz matky, stojící v kontrastu s obrazem hrubiánského otce. Pro mě osobně je toto dokonale srozumitelný film, u něhož plně chápu jeho uměleckou výpověď i prostředky, jimiž se k ní propracovává, ale mně osobně tento přístup neoslovuje - a bohužel i příšerně nudí. A když nad tím tak přemýšlím, mám už po krk i všech filmů, jejichž hlavní fór je založen na tom, že světu dospělých nastavuje zrcadlo nezkažené děcko. Nevím, nebo jsem už možná jen viděl moc filmů a nebaví mě už nic. Bezprostředně do doběhnutí závěrečných titulků vím s jistotou, že kdybych si tenhle nechal v telce ujít, nebylo by mi čeho želet. O KOČÁRU DO VÍDNĚ bych btw. mohl napsat to samé v bleděmodrém. (05.10.2014)

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)

Kachyňova práce s dětskými (ne)herci nemá ve světě kinematografie obdoby. Snad proto se mu daří s neuvěřitelnou lehkostí svět dětskýma očima. Na poetiku jsem u Kachyni zvyklá, ale zde je ještě jako bonus přítomen nadhled. A scény se zvířaty jsou již jen potvrzením Kachyňovy dominance ve filmech s dětmi a zvířaty. (17.04.2020)

Popichovanie ubližujúco krutej partie detí aj buranská nadutá pýcha a lakomstvo ich otcov - sedliakov. Všetko osobitým pohľadom chlapca, stojaceho mimo dedinskej pospolitosti. Je iný. Všetky ritualizované akcie obce (púte, krsty, pohreby, výročné bály) sú pre neho skôr desivým predstavením. Prednosť dáva vždy životu - nie životu blížneho svojho - tých najradšej posiela kamsi do pekla - ale jednoznačne zvieratkám. Akýmkoľvek, sú pre neho oveľa spoľahlivejšími spoločníkmi, ako zákerní dedinčania, mysliaci len na vlastné bachory, ubližujúci bezbranným tvorom či vyhladovaní vojaci, neváhajúci ulúpiť čo sa dá alebo odpudzujúce autority obce (učitelia, farári). Dospelí až príliš často hľadia na vydedenca z komunity dediny so skrútenými, zlosťou zmraštenými tvárami a hnusnými postrannými pohľadmi. Chlapec si predstavuje idylku rodiny, ktorej sa mu nedostáva. Doma je bitý skúpym násilníckym otcom ako žito, vonku šikanovaný chalanmi i vrchnostenskou hierarchiou. To všetko uprostred vojny, kedy sa dedinou premieľajú nejaké uniformy. Zmes denného snívania, ťaživej dennej nočnej mory a zábleskov šťastia v prekrásne obrazovo zrežírovanom filme, pripomínajúcom až príliš často skôr ponurý horor ako prichádzajúcu slobodu na pásach tankov inojazyčne vraviaceho vojska. (27.08.2014)

Ťažké životné podmienky sú úrodnou pôdou pre (detskú) predstavivosť. Bije ho otec, vojaci, spolužiaci, aj v kostole ho fackajú. A pri tom to nie je jeho vojna. Cirkev ani školu si v tej dobe tiež nemohol vybrať sám, tak ako to platí v prípade rodiny stále. Napriek tomu bolo preňho úplne prirodzené nevzdať sa, nikomu nič nedarovať a mohli sa pri ňom pokojne aj meniť režimy. Pretože dieťa nemusí zaujímať postoj, bohate mu stačí postaviť sa, keď padne. Kachyňova vrcholová tvorba bola vo svojich časoch paradoxom, podobne ako slovné spojenie čarovné zobrazovanie skutočnosti, hodiace sa na jeho filmy. Alebo ako vyššie parafrázovaný Kryl. O tom tiež už teraz bezpečne viem, že sa k nemu budem vždy vracať. Ďalší protivojnový klenot ako Obchod na korze či Vyšší princíp. V porovnaní so zahraničím snáď ešte lepší než francúzske podanie vojny očami detí v Jeux interdits. (01.09.2017)