Bohémský život

Sorry Aki, posledných asi 5 minút som prespala a áno, bolo to tvojím filmom. Z trojice "bohémskych" umelcov mi bol najsympatickejší Rodolfo ale aj keď som sa snažila, príbeh ma vôbec nezaujal. Peniaze prišli, peniaze odišli, ženy prišli, ženy odišli, ale umelci ostávajú temer nedotknutí udalosťami. Plusové body idú určite humoru, naozaj podarený, ale tak ako tá pani v strednom veku o pár radov nado mnou som sa nebavila. (Lumiére - 1.4.2012 - Febiofest) (01.04.2012)

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)

Na to, jak dlouho a hodně jsem se na Kaurismakiho Bohémský život těšil, jsem byl trochu zklamaný. Chybělo mi o něco víc humoru a o něco víc Jeana-Pierra Léauda. Matti Pelonpää jako horkokrevný albánský malíř samozřejmě nemá chybu stejně jako několik dalších dokonalých momentů – hrob Henryho Murgera, „nádraží“, závěrečný záběr nebo krátký záběr trojice bohémů v jejich autíčku se stírajícími stěrači. (13.04.2009)

Tímto filmem jsem uzavřel svou pouť Kaurismakiho filmografií a byl to důstojný závěr celé série. Opět jsem musel obdivovat jeho schopnost vyrobit příběh na několika metrech čtverečních. Přestože se ve filmu vůbec nic neděje, není nudný a postavy jsou velmi zajímavé až zábavné. Ne každý to skousne, já měl ale pocit, že se dívám na klasiku každou minutu filmu. Musím říci, že mne víc oslovil Muž bez minulosti a Drž si šátek, Tatjano , ale tohle je třetí místo jak vyšité. (16.03.2011)

Třebaže situovaný do francouzské metropole, je Bohémský život excelentní ukázkou charakteristického rukopisu předního finského režiséra. Teskná atmosféra. Dlouhé, černobílé a převážně statické záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a sem tam probleskující humor. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy (netočit Kaurismäki takto obvykle, důvod bychom mohli hledat v Murgerově literární předloze, která vycházela na pokračování jako řada epizod ze života pařížských bohémů). Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami. Herci, kteří s kamennými tvářemi odříkávají věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což si lze vysvětlit jejich bohémskou povahou. Žijí pro přítomný okamžik. Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jarmusche nebo Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak příjemně smutný. Problémy svobodného života Kaurismäkimu neslouží k jízlivé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené. Režisér před vážnými otázkami neuhýbá, ani se nevyžívá v jejich rozpitvávání. Vážné je v jeho filmech přítomné stejně prostě a samozřejmě jako to nevážné (trochu v duchu Špátova „rozumem pesimista, srdcem optimista“) a záleží na nás, čemu budeme přikládat větší váhu. Na základě toho se dá závěr filmu vykládat jako definitivní rezignace na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem. 80% (12.03.2012)