Bohémský život

Mám rád Kaurismäkiho melancholické komedie z městského prostředí natočené na černobílý materiál. Velký problém mi ale dělá Akiho záliba v melodramatické tragice se stále více bobtnajícím sentimentem. V Bohémském životě lze najít obojí - víc si cením první poloviny, kde se komické prvky objevují ve větší míře. Druhá půle chce již dojímat. Musím podotknout, že k bohémě jsem měl vždy odtažitý postoj. Považoval jsem ji za poživačnou a pokryteckou. Ať se tvářila jakkoliv alternativně, byla závislá na měšťanském okolí, které ji živilo a poskytovalo ochranu. Snímek se dá považovat za poctu uměleckému prostředí, jehož součástí Kaurismäki byl. A je i vyjádřením úcty k jeho partnerce Paule Oinonenové, která je autorkou obrazů malíře Rodolfa. Pro mě patrně nejzajímavější je režisérova práce s prostředím. Jeho výběr interiérů i exteriérů umožňuje vytvořit iluzi bezčasovosti a propojit Paříž konce 19. století s moderní érou. Chvíli máte pocit, že se procházíte ulicemi 30. let s typickými figurkami pařížské periferie a vzápětí zastaví u chodníku moderní automobil. Celkový dojem: 75 %. (10.12.2020)

Film sám o sobě je docela pěkný. Co mě zklamává, je srovnání s knížkou. Předloha je prostoupená skutečnou, nespoutanou bohémskou srandou, zatímco tato dramatizace si tuto kvalitu uchovává jen v několika prvních desítkách minut. Pak všechno sklouzává do až plačtivého melodrama, což Henri Murger rozhodně neměl v úmyslu. (31.03.2018)

Báječný film. Hluboce dojemný a současně nesmírně zábavný - tolik vtipných dialogů v jenom filmu aby pohledal. Koukám, že je to Kaurismäkiho nejlépe hodnocený film na ČSFD, a vůbec se tomu nedivím. Je to filmařský majstrštyk par excellence, který směle každému doporučím. Mně osobně na tomto filmu přišlo mimo jiné pozoruhodné, že jsem po dobu celé projekce netušil, v jakém roce byl tento film natočen (či kdy se vlastně Kaurismäki narodil), a datoval jsem v duchu vznik filmu někam na konec 60. nebo začátek 70. let. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na konci zjistil, že se jedná o film z roku 1992! A poslední poznámka na závěr: postava Rodolfa má ve filmu psa se jménem Baudelaire, který je uvedený i v závěrečných titulcích pod svým skutečným jménem Laika, což mi přišlo jako nejlepší vtip na konec. A nyní s úžasem vidím, že Laika má dokonce i profil tady na ČSFD - nevycházím z údivu! (06.04.2012)

Bohémský život je ryzí komedie s těžko uchopitelným, inteligentním humorem, která vypráví příběh tří umělců, kteří jsou více než skutečnými charaktery, modelovými zástupci svých profesí. Velmi potěší účast dvorního Käurismakiho herce Matti Pellonpää, i Truffautova oblíbence J.-P. Léauda. Co je však na filmu ještě zajímavější je zajímavý střet několika fikčních světů, mezi nimiž snímek obratně balancuje. Svět hlavních postav odkazuje k době modernismu konce 19. století, případně i nastupující avantgardy. Samotné uskupení tří hlavních hrdinů je - jak už jsem řekl v úvodu - symboli(sti)cké a jejich život je většinu doby impresionisticky nereálný, vytržený od pozemských, přízemních starostí. Strasti hrdinů nejsou opravdu zažívány, jen proplouvají okolo anachronického vakua jejich životů. Přesto divák cítí, že všude okolo koexistuje dobově současný, běžný svět plný ryze světských a sociálních problémů. Bublina světa prvního praskne těsně před koncem snímku, když děvče malíře Rodolfa, Mimi, smrtelně onemocní a vnější a vnitřní fikční svět se prolne. V tu chvíli se umělci začnou zbavovat symbolů své bohémy (čti: symbolů vnitřního, anachronického světa), aby jí mohli zaplatit nemocenskou péči. V tu chvíli logicky mizí i komediální nadnesenost a po skončení projekce v divácích zůstává hořká stopa po nečekaném dopadu smutné a syrové reality. Možná se někdo tak neobvyklým koncem komediálního filmu cítí podvedený. Mě osobně takováhle narativní libůstka nadchla. (09.08.2011)

O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/ (15.09.2009)