Skleněný

Místy to dost prudí. Mnohem méně než naprosto sračkovitá fantasmagorická otrava Vyholený, a o něco více než vcelku snesitelný Rozpolcený. Jako náhle se objevivší samostatný film by to patrně stálo za zevní genitál a já bych teď zhnuseně dštil síru podobně jako zdejší mongoloidní děti, které zjevně šly na Assvendžry, či jejich neméně nadaní spříznění rodiče, kteří sice oba předchozí filmy viděli, avšak jejich maximální kapacita končí u zfotosytézování Venoma. Já se tedy naštěstí u těch pár hemoroidohostilních momentů zabavil tím, že jsem napjatě čekal, kdy se oči Aničky Krejčího-Potěšení konečně přemístí až na její spánky nebo kdy Skřetu MekEvojovi z toho strašlivě urputného přehrávání prdne cévka, a tak jsem nakonec, pruda nepruda, naprosto padnul na prdel z toho, jak to všechno ten jindy povrchně prvoplánový pandžábský kočovník s ustálenou kadencí jeden slušný film na pět unylých sraček tentokrát opravdu naprosto geniálně spojil a brilantně vypointoval. A to prostě musím docenit, a tak mu hned nejen pošlu do Losích Andělic nějaký ten hliník a měď, ale rovněž mu to tu zaslouženě opuchýřuju, a dokonce i jednu navíc přihodím už jen proto, abych tomu zvednul homixovými dyslektiky blahoslaveně pokurvený rejtynk. Ne právě nejzábavnější, ovšem rozhodně nejchytřejší, nejzajímavější a ve všech detailech hodinářsky dotažený vočmensky laděný opus magnum Nočního Šamalajna, kterému se ale bez zhlédnutí výše zmíněných počinů vyhýbejte jako katolická panna felaci, jinak budete za kokoty.. (18.01.2019)

Ten nápad sám o sobě není špatný, ale jeho provedení je - stejně jako u Rozpolceného - většinou nechtěně směšné. Líbilo se mi, že film chtěl s komiksovými stereotypy pracovat stejně jako (skvělý) Vyvolený, že to na rozdíl od předchozího snímku nebylo jen sólo přehrávajícího Jamese McAvoye a že jsem zase v kině viděl Bruce Willise. Jenže pořád v tom něco skřípalo. Především tedy ve vězení... A potom před ním. Úvod přitom vypadal vcelku slibně. (22.01.2019)

Doba si žádá ostré pózy proti filmům, které štěpí publikum a než vyjít takovému případu trochu vstříc, je lehčí se mu začít smát. Skleněný je totiž stejně jako svého času Vyvolený pro trpělivé diváky, ale takovým dnes trendy příliš nesvědčí. Shyamalan oprašuje pozvolné tempo, jinakost a zatímco většinu stopáže slibuje novou generaci komiksu, nakonec přichází s pravým opakem, s antikomiksem, jehož finále kopne alespoň trochu empatického diváka přímo do slabin. Za pomoci perfektně využitých flashbacků musím uznat, že na některé pointy jsem zkrátka připraven nebyl a přestože si nemyslím, že právě takhle bylo všechno před dvaceti lety rozmyšleno, uvěřil bych, že to, co tvůrce dlouhé roky nosil v hlavě jako pokračování nezlomitelného vztahu Davida a Eliáše, mělo vypadat právě takhle, jen Kevin mu posloužil jako ideální roznětka. Tady není místo pro odbočky, takže stížnostem nad tím, že nás teď mají čekat sequely či spin-offy, se musím potutelně smát. Ty totiž nikdy nepřijdou, ani přijít neměly. Řečeno bylo vše, do poslední kapky. A nejvyšší hodnocení dávám, i když si nejsem jistý, jestli se sem dokážu ještě někdy vrátit a i když mě při odchodu z kina vnitřně bolelo asi úplně všechno. (24.01.2019)

Věčná škoda. Nebýt scenáristické nedůslednosti před samotným finále, mohla být tato trilogie opravdu jedinečná. Začátek a celkově první půlka je skvělá. Sice má pomalejší tempo (což je po přečtení velké části komentářů podle všeho problém), ale Vyvolený ani Rozpolcený mi v tomto ohledu nepřišli výrazně jiní. Vznikají tady logické konstrukce, které trilogii propojují a stojí na myšlenkách, které mě bavily objevovat. Herecky to navíc bezchybně táhne McAvoy i Willis. Po příchodu na psychiatrii člověka neustále (slušně řečeno) irituje ta přiblblá psycholožka, která evidentně pobrala všechnu moudrost světa. Nicméně její charakter je zcela uspokojivě vysvětlen v závěru, takže tady problém nemám. Samuel L. Jackson (Glass) do této doby nemá moc prostoru, který by mu dovolil excelovat. Když ale rozjede své plány, začne bohužel drhnout scénář - vyloženě hloupé osazenstvo léčebny, jeden problém s časovou posloupností a velká míra náhody, kdy se pár událostí stane jen proto, že je to potřeba. Nejhorší je, že tato pasáž se poměrně jednoduše (a hlavně elegantně) dala vyřešit za pomoci větší pečlivosti Shyamalana. Problém je, že v této chvíli se člověk buďto s notnou dávkou trpělivosti přenese přes problém a řekne si, že je to sice problém, ale bude ho akceptovat (aby si nezkazil zbytek filmu), nebo nad Skleněným zlomí hůl. A tady vznikne asi největší rozdíl ve vnímání jednotlivých diváků. Buďto patříte mezi druhou skupinu a film na vás dále bude působit jako situací za situací se kumulující "pičovina" (viz některé z komentářů), nebo to nepřehlédnete, ale budete předstírat, že to fungovalo. Nechci tím říct, že byste měli na tento kiks zapomenout. Jen ho ve vlastním zájmu na nějakou chvíli přehlédnete. Při tomto vnímání je konec dost dobrý. Nebýt toho úplně závěrečného twistu, mohlo se dokonce jednat o perfektní zakončení trilogie. A tohle si myslím rozhodne o tom, že Skleněný skončí v propadlišti dějin a modrých číslech... Nijak jim to nevyčítám, i když patřím k těm ostatním. Pokud se na věc podívám vyloženě racionálně, mají pravdu spíše oni. Jenže hodnocení je věc subjektivní, a já nemůžu s čistým svědomím dát méně než čtyři hvězdy. (16.01.2019)

Stručně řečeno, SKLENĚNÝ v řadě ohledů pokračuje v tom, v čem před dvaceti lety začal VYVOLENÝ. Nabízí se reinterpretace komiksových mýtů v souvislostech norem skutečného světa, která je na jedné straně stylisticky excentrická a na druhé strasně nepřináší očekávaná vyústění a potěšení, ba naopak staví na zklamávání a dekonstrukci. Tato zklamání jsou o to palčivější, že nejde o zklamání čtenářů komiksových sešitů jako v roce 2000, nýbrž o zklamání filmových diváků, kteří již mají superhrdinská schémata dokonale zažitá, aniž by kdy museli nějaký komiksový sešit otevřít. K filmu SKLENĚNÝ jsem se s bezmála ročním odstupem rozsáhleji rozepsal v poslední části své cinefilní bilance za uplynulým rokem. Dobře rozumím tomu, proč SKLENĚNÝ tolik lidí naštval, ale jsem M. Night Shyamalanovi hluboce vděčen za to, že měl tu odvahu (či si zachoval stabilní míru narcistní zaslepenosti), aby jej v této podobě realizoval, notabene v roce premiéry AVENGERS: ENDGAME. :) (01.01.2020)