Hrají:
Petr Stach (vypravěč), Klement Gottwald (a.z.), Antonín Zápotocký (a.z.), Antonín Novotný (a.z.), Ludvík Svoboda (a.z.), Gustáv Husák (a.z.), Edvard Beneš (a.z.), Jan Masaryk (a.z.), Aleš Procházka (více)Epizody(5)
Obsahy(1)
Většina z nich po prezidentském křesle toužila. A všichni bez výjimky byli nakonec zklamaní. V letech 1948–1989 se v nejvyšší státní funkci vystřídalo pět jmen. I když si moc v té době přisvojovala jediná strana, nebyla nejvyšší státní funkce ušetřena mocenských bojů a zákulisních intrik. Cyklus Rudí prezidenti odkrývá skryté pozadí výkonu prezidentské funkce v dobách, kdy se o jejím obsazení rozhodovalo v sekretariátech komunistické strany. Každý z pěti dílů je věnován jednomu z komunistických prezidentů Československa: Klementu Gottwaldovi, Antonínu Zápotockému, Antonínu Novotnému, Ludvíku Svobodovi a Gustávu Husákovi. Jejich osobní a politický příběh cyklus vypráví výhradně prostřednictvím archivních materiálů. Namísto historiků tak dostávají prostor dobové zvukové a obrazové záznamy. (Česká televize)
(více)Recenze (30)
Precizně zpracované dokumenty jak po stránce technické, tak informační. Fakta jsou doplněny mimořádnými dobovými záběry a každým prezidentem se zabývají již od dětství, až po jejich skony. Místo historiků zde mluví zvukové záznamy a fotografie. Opravdu poctivě odvedená práce, shromážděné archívní materiály jsou "krásnou" vizitkou totalitní moci, která u nás vládla přes čtyřicet let. ()
Pre mňa armádny generál Ludvík Svoboda bol výnimočná osobnosť. Mal prirodzenú autoritu a u svojich podriadených bol obľúbený. Takmer celý život zasvätil armáde. Ako jeden z prvých sa nestotožnil s Benešovou kapituláciou a utiekol do Poľska, po jeho dobytí Wehrmachtom pokračoval v úteku do Sovietskeho zväzu. Ani tu však nemal na ružiach ustlané a skoro prišiel o život. Potom začal organizovať 1. československý poľný prápor, ktorý sa rozrástol na armádny zbor. Boje u Sokolova, Kyjeva ale aj dukelská operácia ho posunuli do popredia, ako veliteľa oslobodeneckej armády. Jeho vojnová história je opísaná v „Deníku z doby válečné“, ide o Svobodove záznamy, ktoré nie sú ideologický podfarbené a sú o jeho vlastenectve, o oddanosti k Československu. Tieto zápisky z obdobia rokov 1939 až 1943 sú najdôležitejšími prameňmi pre mapovanie histórie zahraničného odboja na východnom fronte. Musíme dať za pravdu fakt, že to sú pre nás najťažšie roky našej novodobej histórie a Svoboda bol hrdinom a správnym chlapom, žiaľ žil práve vo veľmi zložitej dobe. Tento miniseriál je omnoho lepší, ako jeho obraz vo filme Prezident Veliteľ. ()
Zajímavá dokumentární série, která dokáže diváka upoutat především díky skvělým dobovým záběrům. Velké rezervy má ale v objektivitě, neboť nejrůznější subjektivní soudy, které komentář vynáší, do tohoto typu pořadů nepatří. Přesto mě seriál bavil; ukázal mi postavy komunistických vůdců v historických souvislostech, dal mi nahlédnout do jejich životních příběhů, díky čemuž se z nich stávají reální lidé a náměty k přemýšlení. Je jen škoda, že se podobným způsobem nevyučuje dějepis na středních školách. ()
Pokud člověk přijme všechna ta subjektivní hodnocení jako explicitně představený názor tvůrců na jednotlivé osobnosti a události, v jehož kontextu je třeba příběhy prezidentů vnímat, tak to vůbec není špatný dokument. Líbí se mi forma, kdy je vše složeno ze starých (často pro mě neznámých) záběrů. A hlavně obsah představující základní informace o životech a souvislostech politických kariér těch (aspoň pro mě určitě) méně známých prezidentů ztrácejících se ve tmě komunistické totality. A právě takové prosvětlení této naší historie, o které se v různých souvislostech stále moc nemluví, je určitě chválihodné. ()
Galerie (44)
Zajímavosti (1)
- V seriálu jsou použity pouze dobové záběry. (PAHA)
„Bylo nebylo…“ Tak se dříve začínala bájivá vypravování předpokládaných antropologických konstant, přece ještě beroucí v potaz objektivně neodbytnou dichotomii mezi žánrem manifestačním a katechetickým a nepodsouvající tedy jedovatou smyšlenku, že normativní esthetika (lidově „morálka“) prosazovaná novým sjednocujícím učením byla vlastně odhalena v podloží naší přirozené orientace k tím definitivně reformulovanému všeobecnému dobru. V raných dobách věku filosofizujícího dělnictva země zaúpěla kultem osobnosti, aby se v nynějším věku licoměrného konsensu a jepičího pragmatismu bez vize za celý tento věk zastyděla vyznávajíc ještě zbožněji kult neosobnosti. Propagandistický kousek, kterého se nebojím. Doslova z něho prýští krajně nekomplikovaná snaha jednostranného očerňování, na jehož (velkoryse řečeno) „diskurz“ přirozeně přistupuje stále méně lidí, a to právě vlivem okcidentalizace české politické a mediální debaty, celkově pokročivší v kultuře komunikace a kritického myšlení. Tak tendenční citově zabarvený komentář je srovnatelný jenom s tím, co jsme se naučili vnímat pod pojmem propagandy. Nenáhodná je i evidentně démonizační forma, získaná specifickou prací střihu a teatrální intonací komentujícího, v jaké jsou záběry české historie podávány: tu zná totiž velmi dobře každý, kdo má zálibu v dokumentaristice zabývající se nacismem. Česká zkušenost s praktikováním komunismu, jak ostatně odpovídá dlouhodobě přiznávané snaze antikomunistů přesvědčovat o srovnatelnosti komunismu s nacismem, má podle celkového vyznění podnítit k nastolení černobílé dikce výuky, která by dokázala veřejně platnou představu o taxonomii hodnotových východisek natolik zploštit, aby komunismus v hlavách jeho historickou praxí nedotčených generací mohl splynout s reáliemi nacistickými do společného proudu a prosadila se skrznaskrz vyčarovaná hypotéza o příbuzenství. Podobné praktiky, šířeji osvědčené postupy a dokonce částečně srovnatelné motivace nejsou dokladem o příbuzenství hodnotových východisek, nýbrž – naší lidské přirozenosti. Mohu proto souhlasit s Petrem Placákem, který se ve vědeckém článku z let 2013-2014 Fašismus jako radikální lidová revoluce. Poznámky k povaze ideologických režimů s ohledem na poválečný vývoj v Československu (I. část in Securitas Imperii 23; II. část in Securitas Imperii 25) věnoval některým spíše okrajovým podobnostem mezi bestiální morbiditou neštěstí vyznávajícího darwinistický masochism a nespravedlností rozzuřené spravedlnosti, že odhlédneme-li od kvanta a intenzity působených ztrát, je Stalin zlý stejně jako Hitler. Údajnou srovnatelnost brutality, neúcty k životu a pohrdání svobodou bohužel nelze nasimulovat k otestování, ačkoli nic lepšího si antikomunisté nezaslouží, než vyzkoušet si tuto srovnatelnost na vlastní plece. Hitlerovi se totiž ještě více podobá, vyvozuje-li někdo z tohoto srovnání příbuznost hodnot a hodnoty oběti, kterou tyto soustavy znamenaly. A především, Hitlerovým se Stalinovi proto podobají, že jsou to přece lidé a singularita zla, které vynalezl Hitler, je excesem lidství, který je jako singularita vykládán především vinou historické zapomnětlivosti a slepě konejšivé sebestřednosti. Nejsem ale tak malicherný, abych se zastavil na konfrontaci s účelem, tudíž si přičinliví výrobci tohoto okázale přímočarého antitematického podání mohou poblahopřát k jinak objektivnímu „filmařskému“ úspěchu, jemuž odpovídá mé proto nezatracující průměrně příznivé hodnocení. () (méně) (více)