Benedetta

Ale jo, je to stále klasicky divácky žánrový, podvratný Verhoeven, který se nerozpakuje prvoplánově šokovat a znechutit (erotikou, krví, církevním oportunismem), zatímco hned pod slupkou schovává promyšlenou provokaci a nejednoznačnost (byla Benedetta světice s vizemi od boha, nemocná schizofrenička, zvrácená vypočítavá mrcha – anebo od každého kousek?). Leckdy už zachází za hranu, ale mne jeho nepodbízivé u(vědo)mění a nekonvenčnost hladící proti srsti prostě baví. (15.12.2021)

Papežka sladkých moruší, nebo Jidáška sošných slov? Neomylná. Smilná. Pokušitelka šípů z kuší, bez/s retuší? Dbá na, či dobírá si nebe modlitebních loží? Rochní se v pevnosti "šachového" roucha. Pod nedbalkami. Ach, Bože, až bledne Erós, Afrodité... Horečnatá důvěrnice univerza netušených Pi/ru/et. Před nastoupeným koncilem. Supí. Zapálená muška mší. V brunátných mdlobách zápolí s existencí (s)extáze. Celá Ďáblova herečka. (14.01.2024)

Kolize lásky a víry v explicitním zobrazení skrze zakázanou lesbickou lásku v tehdy striktně věřící komunitě sedmnáctého století. Verhoeven skrze svoji typickou hravost, náznaky černého humoru a zábavnost vypráví příběh, který na první pohled nenabízí nic převratného či šokujícího. Plochý příběh tak ožívá explicitním zobrazením zakázaného ovoce, které nepůsobí samoúčelně, ale dokáže v divákovi probudit onu emocionální rovinu, kterou nedokáže samotný příběh naplno dodat. Že film místy vypadá jako z televizní produkce bych osobně asi oželel, to zajímavé se totiž neodehrává ve vizuálu, nýbrž v kameře a ve vedení herců (hereček) a jejich hlubokých pohledech vyjadřující danou situaci. Není potřeba nic vysvětlovat, Verhoeven si vystačí s náznaky, s motivy a s mimikou svých oveček na plátně. Místy opojné, místy znepokojivé, nechybí napětí a již zmíněná explicitnost je pouze efektivním vypravěčským prostředkem. (30.11.2021)

Lezbická erotika v ženském klášteře, Paul Verhoeven, 17 století...to jsem si nemohl nechat ujít. Nakonec jsem dostal trošku jinej pokrm než jsem si objednal, ale nelituji toho. Paul je na svůj věk vynikající filmař a umí nejen provokovat, ale i klást otázky. Moc oceňuji, že tento film jako by se nepotkal s dobou je točenej na poctivo, na syrovost a toho si taky cením. (03.12.2022)

Benedetta Carlini je skutečná historická postava, jak jsem se dočetl po zhlédnutí filmu (https://en.wikipedia.org/wiki/Benedetta_Carlini), ale Verhoeven si její životopis i události její doby samozřejmě trochu pozměnil, scénáristicky "vylepšil". Každopádně se mu, už starému dědkovi, podařilo natočit dílo přímo renesančně krásné, aspoň mně se tedy film moc líbil po vizuální stránce. A samozřejmě i po té obsahové, protože syntézu vypjaté spirituality a vypjaté tělesnosti shledávám divácky přitažlivým tématem. Obdivoval jsem nádherné exteriéry toskánského Montepulciana, filmovou výpravu (dobové oděvy), bavily mě Benedettiny vize i postupně houstnoucí atmosféra (vyšetřování, kometa, sebevražda, morová epidemie, flagelantství, vyhrocené finále). Pár drobných připomínek ovšem mám. Třeba mě samozřejmě naprosto fascinovalo dildo vyrobené ze sošky Panny Marie, opravdu vytříbená to blasfémie! Ale když se člověk zamyslí nad tím, kolik muselo být v takovém klášteře nejrůznějších svíček, tak pochybuju, že by si holky dávaly práci s náročnou výrobou něčeho tak nepraktického (leda by je perverzně vzrušovalo rouhání). Nebo mi vadil občas dost zřetelný (ale rádoby nenápadný) makeup na tvářích jeptišek (a Benedetta ještě navíc vypadala trochu vysolárkovaně). A asi nejvíc mi ve filmu neštymovala ta fránina - proč Verhoeven film z Itálie probůh nenatočil s italskými herci a herečkami? (22.01.2022)