Mulholland Drive

Řekl bych, že každý divák občas narazí zcela nečekaně na snímek, u kterého může jen slastně vykřiknout "To je ten film.", na snímek, který jej dokonale osloví, přičemž zcela jasně cítí, že se nejedná jen o chvilkové nadšení. U mě se tím filmem, a opravdu dost překvapivě, stává Mulholland Drive. Dokonale strhující zážitek, film vybroušený do poslední vteřinky a dokonale zábavný po celých 145 minut. Dodíval jsem se před chvílí, a ještě stále nemůžu uvěřit, že zrovna Lynch natočil film přesně v tom duchu, ve kterém jsem jej chtěl vidět. Začalo to v celku prostě a já už si pomalu v hlavě neustále opakoval, že se bude jednat o další zbytečný film od přechvalovaného Lynche, jenže ten příběh si mě podmaňoval čím dál více. Zpočátku jsem měl problém s orientací (mátli třeba policisté na začátku), ale po pár minutách jsem se cítil jako bych všechny postavy znal. Naomi Watts je opravdu skvělá herečka a opět mě oslnila, její repliky jsem hltal od první až do poslední, větším překvpaním tedy byli ostatní herci, nečekal jsem, že se bude jednat o takový herecký koncert. Ještě větší plus si zaslouží hudební doprovod, něco tak excelentního jsem jsem věru hodně dlouhou dobu neslyšel. Ty tóny jsem málem považoval za božské. O kameře nemá ani smysl mluvit, samozřejmě výborná, naprosto přirozená a hlavně plynulá. Lynchovi se podařilo všechny tyhle složky složit v úžasný zážitek zabalený v luxusním balení. Jen nechápu, jak je to s tím kovbojem ;) (30.09.2007)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)

Psycho(ne)logický, divný a těžce uchopitelný snímek... Takže vlastně klasika na jakou jsme si od Lynche již navykli. Skončit to o dvacet minut dříve, tak jde snad i o nejsrozumitelnější lynchovinu, jenže v tu chvíli se to teprve rozjíždí vstříc naprosté filmové bizarnosti. Lynch ve své nejlepší filmové (nikoli seriálové!) formě. (12.05.2012)

Velmi obtížně se k filmu, jako je Mulholland Drive píše komentář. Jedná se o mistrovské dílo, v němž si David Lynch pohrává úplně se vším. S příběhem, charaktery, dějovými liniemi, se skutečností, představami. Pohrává si s divákem, nechává ho, aby postupně propadal jeho hře, láká ho do jejích tajemných a nebezpečných osidel a zákoutí. To vše, aniž by mu podal jednoznačné, logické vysvětlení. Mulholland Drive nelze interpretovat jediným způsobem. Nabízí se spousta variant, z nich může být správná pouze jedna. Nebo všechny, nebo či snad žádná? Snímek mi dával smysl do doby, než jsme prostřednictvím hlavní ženské hrdinky nahlédli dovnitř oné tajemné modré krabičky. Poté se vše paralelně obrací a děj se odvíjí zcela jinými směry. Nyní přestává vše dávat smysl. Nyní se také možná vše vyjasňuje. Co je skutečnost, co jsou představy? Skvělé obsazení zcela odlišných charakterů. Naivní a dobrosrdečná Naomi Watts, které si chce splnit si svůj sen, stát se slavnou herečkou. Záhadná žena, s dokonale nádhernou aristokratickou tváří, Laura Harring, která při podivné nehodě ztratila paměť. Všem zájemcům doporučuji knihu David Lynch Temné stránky duše, v níž se celá kapitola tomuto dílu věnuje a zhruba na deseti stránkách filozoficky rozebírá samotný děj. Je to natolik složité a komplexní a pochopit všechny souvislosti a vodítka vyžaduje jistou dávku úsilí. Potom však možná budete Mulholland Drive rozumět o trochu více. Nebo méně:) (11.02.2013)