Kdo hledá zlaté dno

Tohle není běžný „budovatelský film“. To je hold stavitelům přehrady, díla, na které můžeme být hrdi. Jestli se někdy natočí film o budování tunelu Blanka, pak to bude kriminální thriller, v němž půjde o to, kolik na Blance kdo vytuneloval a kolik za to dostal či nedostal… Menzelův film nebyl vůbec černobílý, ukázal tvrdou a záslužnou práci skutečných chlapů, kteří přebývají na ubytovnách, ale kteří se snaží skutečně vykonat něco pro společnost, aniž by bylo prioritou, jakou za to dostanou odměnu. Takový byl reálný socialismus. Příběh Vládi, který přichází z vojny, čestný, slušný, poctivý a skromný. Příběh maloměšťácké krásky, které připadá normální brát si tuzéry, okrádat šizením na váze, vzít i nepoctivou práci, jen když za to budou prachy… Je mi smutno z toho, že řada komentářů na ČSFD takovéto chování pokládá za něco normálního a snad i správného. Jediným slabým místem bylo to noční setkání na opuštěné silnici, které jsem nepochopil. (26.09.2014)

Nemám nic proti tomu, že někdo natočil film z prostředí stavby a víceméně na státní zakázku (námět mimo dobovou realitu není), ale Menzel ho natočil bez invence a úplně zamětitelně, včetně hereckých kreací (jeho kmenový František Řehák nechť je důkazem za všechny). Navíc Menzel dokázal, že mu nejde příliš dokumentaristický pohled na věc, právě potřebný v takovémto typu filmů. (16.06.2010)

Takhle si před představuji nejen budovatelský film, ale budovatelský obsah filmu prej " Tam, mezi opravdovými chlapy, kteří se nebojí žádné práce, nalezne navíc sílu rozejít se s maloměšťáckou rodinou své vyvolené..." cha cha, jako aby jste rozuměli, ta jeho vyvolená byla jedna z nejkrásnějších holek co jsem kdy v našem filmu viděl, nabízela mu dobře placenou práci, když mu skončila vojna, jela pro něj jela autem a těšila že budou spolu a prej "on našel sílu" no to je hustý. Takovou holku nechat samotnou a ject makat na druhej konec republiky a když tam za ním celá natěšená přijede tak do ní začne ládovat kolik kubíků vody se vejde do přehrady co právě staví, tohle není o žádném nelezení síly, tohle je o koledování si o kopačky v poměrně velkolepém stylu. Neznám žádnýho chlapa, kterej by radši převážel píseček v náklaďáčku než šukal s krásnou holkou, to je přece do nebe volající píčovina co se mě ten film snažil namluvit. (25.01.2011)

Tak tohle natočil laureát státní ceny Klementa Gottwalda Jiří Menzel... Nesoudím. Točilo se v době nejhustčího kompostu. Je to úlet. Zatímco celá republika krade jak se dá (film se snaží na toto kriticky poukazovat čistým přístupem Honzy), šmelí a spoléhá na známé, kteří jim schovávají pod pultem banány, Honza Hrušínský si najde práci pro chlapa a jezdí s Tatrovkou 815 na staveništi elektrárny. Tady najde svoji pravou cenu a postupně zavrhne vše staré včetně sexy blondýnky se kterou vydržel chodit i během 2 let vojny. V partě dělníků, tun bahna a buňek plných zabahněných bagančat a propocených vaťáků najde to pravé přátelství mezi dělníky, svářeči a řidiči Tatrovek a bagrů... Během filmu jsem si uvědomil jak krátké byly minisukýnky v roce 74 a že embéčko v erkové verzi vypadalo dost dobře - tedy s tuningem v bílé barvě a s ozdobnými disky kol.... Jirkovi Menzlovi i Zdeňku Svěrákovi to odpusťme, díky tomuto blábolu mohly vzniknout jiné, skutečné skvosty. PS. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděl jezdit Tatrovku s korbou plnou šutrů po bahništi s hudebním doprovodem klavíru a symfonického orchestru... Už jen kvůli tomu stojí za to snímek vidět. A pro nadšence do Tater je to nezbytnost. (29.06.2011)

Sonáta pro bagr a sbor Tater, během níž se odehrává socialistickou velepráci propagující "drama" (pomoci kolegovi opravit náklaďák a dopravit včas buldozer, nebo odjet na víkend za slečnou?). Mezi klasické postavy takového dramatu, tj. mladého hrdinu svádějícího mravní boj se svody nepoctivého prospěchářství, nositele těchto svodů (typicky andělská dívka plus všechny ty postavy z Dikobrazu) a naopak posly poctivosti a pracovitosti, mísí Menzl za vydatné pomoci Svěrákových úprav typicky menzelovské postavičky, reprezentované zde (rovněž typicky) především Myslíkovou, Řehákem či Husákem (i když ten je napůl z Dikobrazu), ale i řeči vedoucího Dalibora budou znalcům Menzelových filmů tak nějak důvěrně blízké. Mezi naivně humorné dialogy na dělnické ubikaci i do řevu motorů na staveništi jinak typického normalizačního filmového žvástu vkládají Svěrák s Menzlem jakési kvazihrabalovské odposlechy. Za pozornost stojí též scéna doma u televizoru. Díky tomu všemu je tento film vůbec stravitelný, ale kvalitním ho to ještě nedělá. Venkoncem tyto vklady nehodnotím ani jako špatné, ani jako dobré, ale celé to spojení, celá ta ideodiverze mi zní falešně a je dosti bizarní, zvláště uvědomím-li si, že někde v půlce filmu pořád ještě nevím, na co mám být jako divák příběhu vlastně zvědav. A správně, nevím to ani na konci. Přesto přijměte bez ironie a bez ohledu na moje nízké hodnocení, že Kdo hledá zlaté dno musí vidět každý, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čs. filmu poválečného půlstoletí (nehledě k tomu, že Angelo Michajlov vykrádá sám sebe). Budiž podotknuto, že během filmu prakticky nezazní žádná socialistická ideologická masírka, pouze se nevkusně zdůrazňuje touha po slušném výdělku jako morální kaz a "nešvary" jako vystřižené z těch nejpitomějších normalizačních komedií a kriminálek a proti nim prostá poctivost a (doufám, že to nečte Niethustra) existenciální zodpovědnost za společné dílo. Do toho dlouhé záběry na gigantické staveniště, na bagry jak bagrují, Tatry jak vozí, jeřáby jak přenášejí břemena atp. Jen jedinkrát se správně soudružsky a s citlivým pochopením ozývá usnesení nějaké té závodní stranické schůze, a to ještě jaksi mimochodem, co nejnenápadněji. Troufám si hádat, že jde o Menzelem usmlouvané maximum. Přesto díky tomuto filmu mohl i on o tři roky později právem vnímat své stvrzení Anticharty jako podpis prezenční listiny. (03.08.2018)