Kdo hledá zlaté dno

Nemám nic proti tomu, že někdo natočil film z prostředí stavby a víceméně na státní zakázku (námět mimo dobovou realitu není), ale Menzel ho natočil bez invence a úplně zamětitelně, včetně hereckých kreací (jeho kmenový František Řehák nechť je důkazem za všechny). Navíc Menzel dokázal, že mu nejde příliš dokumentaristický pohled na věc, právě potřebný v takovémto typu filmů. (16.06.2010)

Ani ve snu by mě nenapadlo, že tenhle příběh má na svědomí Menzel. Musela jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči v titulkách. Menzel vlastně tímto kouskem splnil to, co se po něm chtělo. Vlk se nažral a koza tak mohla zůstat celá. Nepovažuju tenhle film za paskvil. Dá se skouknout v pohodě a bez ujmy na zdraví. Je to obyčejný příběh o mladém člověku, který si musí vyšlapat cestičku ve svém životě a podle toho samozřejmě koná. Má taky určité ideály a přesvědčení. Jenom byl takový až moc nezkažený dobou. Akorát si nejsem jistá, že by tak mladého kluka pustili za volant tatry nebo bagru. Tou nejzajímavější věcí z celého filmu jsou nakonec tatry a stavba Dalešické přehrady. (14.02.2012)

Tak aj Menzel si musel dat parrocnu prestavku po roku 1968. A aby sa vratil a mohol vobec tocit, musel prist s nejakym budovatelskym patosom /= kravinou/ a tou je tento film Kdo hleda zlate dno. Ku scenaru sa skoda vyjadrovat, aj tak je tam kopu normalizacneho balastu. Ked sa pokusim odmysliet si ten normalizacny hnoj, dostavam sa k podpriemernemu filmu v ktorom ide o stavbu akejsi priehrady. Film vznikal v dobe tvrdej normalizacie. Nic to, aspon ze sa o par rokov natocilo Na samote u lesa. 40 % (03.02.2013)

Sonáta pro bagr a sbor Tater, během níž se odehrává socialistickou velepráci propagující "drama" (pomoci kolegovi opravit náklaďák a dopravit včas buldozer, nebo odjet na víkend za slečnou?). Mezi klasické postavy takového dramatu, tj. mladého hrdinu svádějícího mravní boj se svody nepoctivého prospěchářství, nositele těchto svodů (typicky andělská dívka plus všechny ty postavy z Dikobrazu) a naopak posly poctivosti a pracovitosti, mísí Menzl za vydatné pomoci Svěrákových úprav typicky menzelovské postavičky, reprezentované zde (rovněž typicky) především Myslíkovou, Řehákem či Husákem (i když ten je napůl z Dikobrazu), ale i řeči vedoucího Dalibora budou znalcům Menzelových filmů tak nějak důvěrně blízké. Mezi naivně humorné dialogy na dělnické ubikaci i do řevu motorů na staveništi jinak typického normalizačního filmového žvástu vkládají Svěrák s Menzlem jakési kvazihrabalovské odposlechy. Za pozornost stojí též scéna doma u televizoru. Díky tomu všemu je tento film vůbec stravitelný, ale kvalitním ho to ještě nedělá. Venkoncem tyto vklady nehodnotím ani jako špatné, ani jako dobré, ale celé to spojení, celá ta ideodiverze mi zní falešně a je dosti bizarní, zvláště uvědomím-li si, že někde v půlce filmu pořád ještě nevím, na co mám být jako divák příběhu vlastně zvědav. A správně, nevím to ani na konci. Přesto přijměte bez ironie a bez ohledu na moje nízké hodnocení, že Kdo hledá zlaté dno musí vidět každý, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čs. filmu poválečného půlstoletí (nehledě k tomu, že Angelo Michajlov vykrádá sám sebe). Budiž podotknuto, že během filmu prakticky nezazní žádná socialistická ideologická masírka, pouze se nevkusně zdůrazňuje touha po slušném výdělku jako morální kaz a "nešvary" jako vystřižené z těch nejpitomějších normalizačních komedií a kriminálek a proti nim prostá poctivost a (doufám, že to nečte Niethustra) existenciální zodpovědnost za společné dílo. Do toho dlouhé záběry na gigantické staveniště, na bagry jak bagrují, Tatry jak vozí, jeřáby jak přenášejí břemena atp. Jen jedinkrát se správně soudružsky a s citlivým pochopením ozývá usnesení nějaké té závodní stranické schůze, a to ještě jaksi mimochodem, co nejnenápadněji. Troufám si hádat, že jde o Menzelem usmlouvané maximum. Přesto díky tomuto filmu mohl i on o tři roky později právem vnímat své stvrzení Anticharty jako podpis prezenční listiny. (03.08.2018)

Kdo hledá zlaté dno je prostě legranda granda. Člověk jen hledí a kochá se tou malostí, to jsou ty životní vrcholy lemované večeří, kafíčkem a posezením u televize. To jsou ty černé jízdy, nakradené materiály na vilky za Prahou a do toho všeho Honza Hrušínský, který se tehdy v těch kvalitních mladých mužích našel a pokračoval ve všech těch romancích ze současnosti, viz. Můj brácha má prima bráchu / Brácha za všechny peníze. Zlatá normalizace. A Menzel si to točí poeticky a Svěrák vkládá do úst hlavní hrdinky taková moudra, že už to snad ani není satira. (17.08.2016)