Kdo hledá zlaté dno

Tak tohle natočil laureát státní ceny Klementa Gottwalda Jiří Menzel... Nesoudím. Točilo se v době nejhustčího kompostu. Je to úlet. Zatímco celá republika krade jak se dá (film se snaží na toto kriticky poukazovat čistým přístupem Honzy), šmelí a spoléhá na známé, kteří jim schovávají pod pultem banány, Honza Hrušínský si najde práci pro chlapa a jezdí s Tatrovkou 815 na staveništi elektrárny. Tady najde svoji pravou cenu a postupně zavrhne vše staré včetně sexy blondýnky se kterou vydržel chodit i během 2 let vojny. V partě dělníků, tun bahna a buňek plných zabahněných bagančat a propocených vaťáků najde to pravé přátelství mezi dělníky, svářeči a řidiči Tatrovek a bagrů... Během filmu jsem si uvědomil jak krátké byly minisukýnky v roce 74 a že embéčko v erkové verzi vypadalo dost dobře - tedy s tuningem v bílé barvě a s ozdobnými disky kol.... Jirkovi Menzlovi i Zdeňku Svěrákovi to odpusťme, díky tomuto blábolu mohly vzniknout jiné, skutečné skvosty. PS. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděl jezdit Tatrovku s korbou plnou šutrů po bahništi s hudebním doprovodem klavíru a symfonického orchestru... Už jen kvůli tomu stojí za to snímek vidět. A pro nadšence do Tater je to nezbytnost. (29.06.2011)

At říkáte co chcete mě se to líbí. Je to pohodový snímek o stavbě přehrady hlavně teda o lidech co se na tom podílí. Jako drama mě to rozhodně nepřijde nic dramatického se tam neděje. Dalo by se říct je to příběh mladíka J .Hrušínský ,který se vrátí z vojny ke své snoubence a snaží si najít poctivou práci kde si vydělá na byt. V tv kouká na dokument o stavbě přehrady a rozhodne se tam ject. Každý víkend se vrací ke své (opravdu krásné) holce. A díky ní ho v práci sesadí a díky své zodpovědnosti nakonec i o holku přijde. V práci se za něj kolegové přimluví a dostane se na lepší práci. Tak že taková pohodovka ač je to točený z donucení i tak dokázal Menzel s pomocí Svěráka udělat maximum. (10.01.2008)

Mezi Skřivánky na niti a Na samotě u lesa natočil Menzel TOHLE. Aby byl zmar dokonalý, scénář mu napsal Zdeněk Svěrák. Protože zrovna čtu pojednání o tom jak šedá ekonomika a příčinliví šmelináři pomalu rozleptali zdánlivě všemocný normalizací posílený komunistický režim, tak jsem si z filmu přece jenom něco vzal. To ale nic nemění na faktu, že je to šmíra nedůstojná talentu Jiřího Menzla. Ovšem pořád mnohem lepší než Donšajni. (23.06.2023)

Aby si mohl notorický provokatér Menzel po kritice komunismu, věhlasném snímku 'Skřivánci na niti', který nakonec musel na dvacet producírovat do trezoru, prakticky točit co chce, musel se soudruhům vykoupit touto brainwashing propagandistickou celovečerní reklamou - tak mu to nemějme za zlé. Lehkou ironií je, že za šest let si nedaleko od natáčecího místa téhle normalizační koláže natočil kultovní poetickou rapsodii 'Postřižiny' - co naplat, Dalešice prostě stojej za hovno.... (26.09.2020)

Kdo? To Menzel našel "zlaté" dno své tvorby i svých životních kroků. V budovatelská romantice, kterou si pojistil možnost točit kvalitní díla, jež omlouvala jeho ústupek, za nějž byl ze všech stran odsuzován. Výsledné dílko však nedopadlo příliš černě, ani samotné prostředí nebylo Menzelovi příliš cizí - postavičky dělníků na stavbě přehrady totiž mohl pojmout tak trochu "hrabalovsky" a udělat z nich sympatické, nezkažené lidi. Celá argumentace se však zde staví na hlavu - poetičnost, kterou kritizoval podmaněnou inteligenci ve Skřiváncích na niti se zde přesouvá na každodenní práci staronových hrdinů - budovatelů, kteří svojí existenci vidí v těch nejlepších barvách a netrápí je pochybnosti. Všednost a bezprostřednost, jakou nová vlna nahlížela rozbujelé měšťáctví, se kterým socialismus svůj boj prohrál, se zde opakuje v docela povedeném a formanovsky trefném úvodu u televize , ale záhy se stane docela překotnou záminkou hrdiny najít život někde jinde, v čistším a nezatuchlém prostředí a brzy se setkává se známkami toho, že učinil dobře a že jedině v pracovním kolektivu má život smysl. Film tak postupně ztrácí to, čím se odlišuje od ostatních dobových blábolů (autenticita ve vystupování postav, jejich velkoryse předkládaná nedokonalost a nečernobílost) a zbývá jen banální historka, která je ke konci už dosti směšná a tezovitá, čím dál více se utápějící v monumentálních Šofrových záběrech gigantické stavby, do níž zní oslavná romantická hudba. Jakoby si mocenský diktát postupně snímek podmaňoval a Menzelova náznaková osobitost se definitivně vytratila. (22.10.2010)