Poslední aristokratka

Osu příběhu tvoří střet představ s realitou. Vejdělek z původní knihy vše realizoval přehledně, věcně, věrně, bez sebestředných ozdob. Ovšem zasazením děje do zimního času, jakkoli si tím ztížil natáčení, přidal Poslední aristokratce na příjemné, lehce neskutečné, bezmála pohádkové náladě. Po nádvoří pobíhá drůbež, do střechy zatéká, kastelán odhání turisty, z kuchařky táhne ořechovka a údržbář se místo práce oddává hypochondrii. Nejde o vyloženou taškařici, která co vteřinu vyrábí účelově smích pro smích, nicméně původní žerty Poslední aristokratky většinou zabírají i na plátně, zvláště tam, kde se mohou opřít o groteskní rekvizity v čele s výbavou někdejších Himmlerových komnat. Hlavní těžiště však zůstává v praktické každodennosti zdánlivě drobných trampot, nabývajících rozměrů bezmála osudových bitev o základní civilizační potřeby, teplo, světlo, telefon. Navzdory hvězdnému obsazení, ze kterého asi nejvíce sympatií sklidí lidová kuchařka Elišky Balzerové, nelze mluvit o vyložených hereckých sólistech, spíše o společné nevtíravosti. K ní Vejdělek přidává trošku své speciality, něžně tesklivé melancholie, a svůj díl dostanou i milovníci romantických komedií. Znalci Bočkovy série mohou tvrdit, že knihám se film nevyrovná, pravda také je, že spisovný jazyk zní z plátna občas nepřirozeně a že Vejdělek tentokrát látce spíše slouží, než aby ji po svém obohacoval. Nicméně v době, kdy na českých komediích člověka místo radosti jímá stud, reprezentuje Poslední aristokratka vkusnou, uměřenou, v dobrém slova smyslu většinovou zábavu, jejímž hájemstvím se stane obrazovka. (20.04.2020)

"Maminka byla vždycky tak půvabná. - Ano, kromě doby, kdy čekala Vás. To děsila i psy nadlesního." Poslední aristokratka je veskrz úsměvná jednohubka, u níž jsem se sice neválel smíchy, nicméně mě v nejednom momentě dokázala celkem nenásilně pobavit. Ústřední "Kostkové trio" se mi zdálo poněkud sušší (postava Vivien mi přišla velkou část děje vyloženě pitomá), zatímco "služebnické trio" si své role vyloženě užívalo - hlavně Eliška Balzerová se svou ořechovkou a Pavel Liška se svým vypelichaným hypochondrismem. Tvůrci možná mohli trochu více zatlačit na humornou notu, protože ve výsledku jde o vesměs průměrnou komedii, jež v rámci žánru nijak výrazně nevyčnívá. P.S. "Na hraběcí exponáty, prosím, nesahat." (07.01.2021)

Tak mi nějak spousta vtipů, především narážky na americké buranství, nepřipadal vůbec vtipná. Na druhou stranu jsem byly tu vtipy, kterým jsem se zasmál, ale ne zas tolik, aby mi na jejich spočítání nestačilo deset prstů. Vcelku je to koukatelné. Někdy by mi to, při té bídě na poli českých komedií, stačilo i na tři hvězdy. (viděl jsem 1x) (30.03.2020)

"Ořechovka je na všechno. Na záda, na klouby, šlachy. Je to afrodisiakum i antikoncepce. Má blahodárný účinky." "Jak to může být zároveň afrodisiakum i antikoncepce?" 'Jó holka, to už je věc dávkování." ____ Velkoměšťácký podpantofláctví vs. vesnická aristokracie - ve filmu. Prostě a jednoduše: klasicky neškodný standard od Vejdělka, jehož jedinou devizou jsou emigrantský fórky - čímž buď vzniká velice ambivalentní trapárna, anebo lehce zábavná čurina zesměšňující oligarchy. Naše moravskobudějovická rodačka - přesně tak, paní Balzerová bydlela u nás v ulici hned vedle ve vchodě - si kupodivu celý snímek krade pro sebe. Dílčí melodie mi budou karcinogenně znít v palici ještě dlouho.... VERDIKT: český koblihy s domácí marmeládou (dženkujem za zcela legitimní gebír vytáhnutý z retychu, milá EU! :) > americký donuty! Čejdnž ma májnd. (03.08.2020)

Etablovaný režisér a scenárista Jiří Vejdělek tak dlouho chodil s humorným džbánem pro dobrou vodu ke scenáristické studni, až si jednoho dne napumpoval krev, "modrou" krev. A s touhle pro něj neprověřenou kapalinou zkrátka neuměl pracovat. Naředená "modrá" krev mu ztuhla, humor vyschl a zápletka jaksi nikde. Film má cca 110 minut a už někde za svojí polovinou se ztrácí v absolutní jednotvárnosti a předvídatelnosti dění, nejednou je znát i literární původ díla, z něhož se vychází, načež převládá křečovitě urputná snaha vdechnout knižním stránkám filmový život. Jestliže jeho režie kdysi fungovala v humorném (p)ohledu v též literárně vzešlých Účastnících zájezdu, to samé se už nepodařilo aplikovat do téhle smėsky všeho nevtipného a nezábavného. A styční herci, Pavel Liška coby údržbář hypochondr, symbolická rolička Anny Polívkové coby účastnice letu či Martin Pechlát jako důstojný kastelán už jsou jen zašlou vzpomínkou na svěží humor. Z jiných Vejdělkových filmů přispěchala hospodyně Elišky Balzerové. Zpustlým zdím zděděného panství Kostka nyní šéfuje hodná rodinka z New Yorku ve složení táta Hynek Čermák, máma Tatiana Dyková a dcera Yvona Stolařová. Dohromady nic světoborného na poli komedie nepředvedou, se "služebnictvem" na zámku se domluví perfektní plynnou češtinou a nejhustší zápletkou z celého filmu je dávná rodová kletba, která nenechá žádnou pannu aristokratku v klidu. Ano, onou poslední ohroženou aristokratkou je debutující Yvona Stolařová. A každý chátrající zámek je také dobré zprovoznit a otevřít pro veřejnost, aby bylo dost financí na plánovanou renovaci. Osvědčené režijní metody Jiřího Vejdělka náhle postrádají svůj striktní řád a promyšlenou strukturu. Mnohé scény dávají tušit, že budou (humorně) vypointované, ale nestane se tak. Film rozhodně nepůsobí, že by trpěl finančními nedostatky. Není proč si stěžovat na kameru Vladimíra Smutného, kulisy zámku mají originálně stylizovaný ráz a najde se i špetka neotřelé režijní formy. Celkově je ovšem ráz a průběh filmu zcela monotónní, Hynek Čermák mně do role hodného hraběte příliš nepasoval a vzešel z toho průměrný film, který trpí slabým scénářem, nepravděpodobným vývojem postav (viz Tatiana Dyková) a nedostatkem humoru, ten trapně sitcomový převládal. 5/10 (09.05.2020)