Červená ještěrka

Tady se nám Vlasta (opět) projevila jako česká Zarah Leander. Taky se tu jmenuje uměleckým jménem Erna di Garmo. Jinak oceňuju různou kolekci marginálií, jako je zmínění Žebrácké opery Johna Gaye, ale jsem lehce roztrpčená z toho, jak rok 1948 zachycuje rok 1928 - však ono to vypadá ještě jako secese. "Pánové, vaše znalosti dramatického umění mě opravdu udivují. Poroučím se vám." (24.02.2009)

Příjemňoučká komedie jak ze třicátých let, u které se člověk celou dobu příjemně usmívá - na nějaké salvy smíchu ale může zapomenout. Jemný humor a krásná atmosféra jihočeského maloměsta příjemně sedly také hereckému obsazení, jemuž dominují překrásná a talentovaná Vlasta Fabianová a úžasně kultivovaný švihák Václav Voska. Jindřich Plachta nemá velký prostor (většinu doby je ztracen), ale i tak zanechá svůj otisk, a zbytek obsazení taktéž nezaostává. Vřele doporučuji! (03.01.2009)

JEŠTĚRKA představuje ve vývojové typologii československého filmu přechodný typ. Satirický námět s úspěchem zastřel vlastně tradiční mravoličný ráz filmu a la Slavínský a současně ho překonal výletem do skutečného umění (prostřihy do představení ŽEBRÁCKÉ OPERY). Neobvyklý byl i způsob, jakým se naložilo s hvězdou Plachtovy proslulosti; zde našel rovnocenné protihráče v tehdy mladých, ale již vyzrálých hercích nové generace, jak je ve svých úlohách již tenkrát ztělesnili Vlasta Fabiánová a elegán světové úrovně Václav Voska. Satirický záměr navíc nebyl jen předstírán a opravdu směřoval k pohledu za nadýchané kulisy první Československé republiky. Kultura drbu i planého veršotepectví se kvalitou svého zachycení blíží k nadprůměru a vyluzuje v divákovi upřímný, nezastíraný smích. JEŠTĚRKA je - a ve své době byla pochopitelně o to víc - pro naše předky jedním z posledních závanů svobody a hravé radosti před nástupem drsných padesátých let. Pro skutečné milovníky starých českých filmů je jedním z nejchutnějších a nejvábivějších soust. (29.10.2011)

Když ještě před únorem '48 začali tvůrci natáčet tenhle film, ve kterém se nejdřív zakazuje v divadlu hrát jistá komedie anglického autora a pak se povolí časem jen jako důsledek výhodného kompromisu při vydírání, patrně ani netušili, jakým cenzurním zásahům a zákazům budou muset někteří z nich čelit v nové době. Jaké symbolické... Vedle komedie Parohy (vzniklé o rok dříve ještě ve spolupráci s Alfrédem Radokem) se jedná o jediný samostatní celovečerní film režiséra Františka Sádka, který se už víckrát z politických důvodů k vlastní tvorbě nedostal. V obou filmech nám nabídl velice zdařilé "labutí písně" žánru lidové filmové veselohry, typického pro prvorepublikové období. Zápletka úředního prohlašení nezvěstného člověka za mrtvého se nám sice už v tvorbě prvních poválečných let opakuje minimálně potřetí (Řeka čaruje, Varúj!), nicméně opět s originálním vyústěním, tentokrát v podobě odlehčené komedie z prostředí školského a kulturního. Klasik Plachta nezklamal, ale hlavní filmové sólo zde odvádí půvabná Vlasta Fabiánová, která určitě mnohé okouzlila nejen jako ta Červená ještěrka, ale i jako Erna di Garmo. Za pozornost stojí i v jedné ze svých prvních rolích velice mladý Václav Voska. Koukněte se, zasmějete se a třeba i nostalgicky zavzpomínáte na něco ze (středo)školních let... 80% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (14.01.2018)

Ještěrka v červeném bludišti, původní kratochvilná humoreska z pera Jiřího Mařánka (1891 – 1959), vzniknuvší již na sklonku dvacátých let, stylem vyprávění odkazuje na minulost, na dobu, která vzývala jiné hodnoty i jiné hrdiny. A protože Mařánek v poválečném kvasu zastával vlivný post na nejvyšších místech, bylo nasnadě, že světlo světa brzy spatří právě jeho odlehčené dílko, v tomto případě scénář s názvem Červená ještěrka. Realizace pod vedením Františka Sádka, talentovaného režiséra, který se s neobyčejnou vervou pouštěl do nových filmařských projektů, neměla v zásadě čím zklamat – v rozverném, lehce pikantním příběhu o záletech ctihodných měšťanů se objevuje jak vůně prken a šminek, tak postava popleteného středoškolského profesora v podání Jindřicha Plachty, jehož záhadné zmizení vyvolá nebývalý rozruch. Po napjatě očekávané premiéře si ovšem kritika řádně přisadila a na nevinné filmové hříčce, vracející diváka do bezstarostných okamžiků první republiky, nenechala nit suchou. Sádek upadl v nemilost a do filmových ateliérů se vrátil až po velmi strastiplných událostech v druhé polovině šedesátých let. Osud bývá, žel, nevlídný. (05.10.2008)