Věčný svit neposkvrněné mysli

Čtyři věci k filmu. První, naprosto užásný herecký výkony Jima Carreyho a Kate Winslet. Druhá věc, děj, proboha nechat si mazat vzpomínky na nějakou holku -- NIKDY, jen ať je v tý kebuli pořádnej bordel. Poslední dvě věci jsou klučíčí poznatky, takže holky sorry - Kate Winslet má hezký nohy a Kirsten Dunst tam skáče po posteli jenom v kalhotkách. Originální scény umím prostě ocenit, ještě navíc v originálním příběhu. (23.11.2007)

Všichni tady chválí (oprávněně) Kaufmana, ale stejně brilantní, jako jeho scenář, je i Gondryho režie, plná vizuálních nápadů a technických fines. Především je to Gondryho zásluha, že se celá dějová skládačka nerozsypala jako dům z karet a že ten typicky "kaufmanovský" zdánlivý chaos (může se tak zdát při prvním shlédnutí, s další reprízou už to dává perfektní smysl) lze v klidu vstřebat hned napoprvé. Zkrátka režisérská práce par excellence, což není nijak překvapivé. Člověk, který natočil tak úžasné klipy pro Bjork, totiž nemůže být žádné béčko :o) S každým dalším shlédnutím mám tenhle film raději, pokaždé se dá v něm najít něco nového a vždycky dokáže krásně pohladit po duši. Pro mě jeden z nejlepších a nejoriginálnějších filmů posledních let. (29.01.2005)

Když se spojí dva geniální duchové, dvě geniální entity, dvě tvůrčí složky, konkrétně postmoderně fabulační genialita scénáristy Charlieho Kaufmana a osobitě hračičkovský přístup režiséra Michela Gondryho, vznikne výjimečný film. Už žánrové vymezení je přelomové - podivně pokřivená romantika. Tenhle proud freak romantických filmů je velmi zajímavým trendem postmoderní kinematografie. Čím postmoderní premisy iniciuje Gondry? Prolínání skutečné a snové reality, různých vrstev a rovin děje, porušení linearity a obecně absolutního času, čas je tu jak v kvantové fyzice pouhým jedním z mnoha rozměrů vesmíru příběhu... Gondry mnohdy utíká napříč dějinami umění a tvaruje mnohé - místy až surreálná extempore, jindy zase estetiku videoklipů atd. Rád také cituje - tu klasická sci-fi (scény s helmou při odstraňování vzpomínek), jinde zase sitcomy o idealizované americké rodině (úžasná scéna se zmenšeným Jimem Carreym pod kuchyňským stolem). Charakteristický je pro něj pseudodokumentární styl s trochou nádechu home videa, stejně jako scéna osvětlená pouze kuželem světla coby aluze na nějaký akční film (kupříkladu o elitní zásahové jednotce atd.). Experimentální složku podporuje zase ručně snímaná kamera (často záměrně ignorující zažité velikosti záběrů) místy působící jak z manifestu Dogma 95 či často frenetický, až stroboskopický střih. Nejpřínosnější jsou samozřejmě významové roviny. Neskutečná je vpravdě interpretační mnohovrstevnost filmu - možné drama, možná komedie, možné sci-fi, ale především velké podobenství o lásce ...kupříkladu... tohle je POSTMODERNÍ film! (příznačně na to nejklasičtější téma - síla lásky všem protivenstvím světa navzdory...) Podobné filmy: Adaptace, Nauka o snech, Amélie z Montmartru, Synecdoche, New York, Pan Nikdo (19.08.2007)

Přiznávám, měla jsem strach. Na jednu stranu jsem se těšila na další nádhernou šílenost ve stylu „V kůži Johna Malkoviche“ na druhou stranu mě děsilo obsazení hlavní role-nesnáším „humorné“ škleby Jima Carreyho.Nezbývá než konstatovat, že Jim Carrey mě velice mile překvapil a tímto se mu hluboce omlouvám. A poučení z filmu- radost ze života zřejmě spočívá v našich šťastných minulých časech, v naších vzpomínkách. Nemazat!!! (28.11.2004)

10 / 10 Prvé zhliadnutie tohoto filmu ma zanechalo v miernych rozpakoch. Bol som uchvátený jeho vizuálnou stránkou a hereckými výkonmi, no dej sa mi zdal až príliš komplikovaný, chaotický a poprekrúcaný na to, aby niekoho skutočne chytil za srdce. Nedalo mi to a vybavený predchádzajúcou skúsenosťou som navštívil kino ešte raz. Pane bože!!! Všetko zrazu do seba krásne zapadalo, na povrch začali prenikať dovtedy nepovšimnuté detaily a vlna emóciami nabitých scén, prvý krát utlmená všeobecným zmätkom vládnucim na plátne, ma doslova a do písmena prišpendlila k sedadlu. Snáď v žiadnom inom filme sa scenár a réžia tak dokonale nedopĺňajú ako v tomto majstrovskom diele. Charlie Kaufman a Michel Gondry nás sprevádzajú dejom s neochvejnou istotou a priam detskou hravosťou, vybrnkávajúc nám na nervy svoju veselo-smutnú melódiu. Tým sa dostávame k ďalšej dôležitej časti skladačky, ku zvukovému sprievodu Jona Briona, ktorý svojimi úspornými a jednoduchými melódiami perfektne vykresľuje pocity a myšlienky hlavných hrdinov, pričom sa (úspešne) snaží na seba pútať čo najmenej pozornosti. Jednoducho povedané, Večný svit nepoškvrnenej mysle je film, ktorý treba vidieť minimálne dvakrát. Berúc do úvahy jeho nesporné kvality, nemal by to byť problém. (29.12.2004)