Hosté večeře Páně

Tenhle film mne zcela vtáhnul, však nestrhnul a nepohltil (přestože jsem chvílema skoro fyzicky cítil mrazivý vzduch zvenčí a ostré světlo od sněhové pokrývky), jako tomu u mne obvykle bývá u skvělých filmů. Jako by si tenhle snímek o nemožnosti přiblížení schválně udržoval odstup. Sice jsem intenzivně pociťoval sebevražednou ztrnulost Maxe von Sydow, avšak neprožíval žádnou soustrast. Marně a přesto poctivě se sebou a s Bohem o naději zápasící Gunnar Björnstrand ve mně nevyvolal sympatie, ale pouze pochopení a přijetí. Snad jen k lehce neohrabané a neurotické, obtížně a zbytečně milující Ingrid Thulin jsem pocítil náklonost (pro mne jediná aspoň trochu nadějná postava: "Kéž pocítíme bezpečí a jsme k sobě něžní.") - i když možná jen proto, že se mi líbila ;-)

Je to pár hodin, co jsem doukoukal tenhle film.A ještě mne to mrazí.Režisér ukazuje se surovostí, kerá je ale tak pochopitelná na neexistenci slučitelnosti tak základních lidských citů, kterými jsou láska a strach s něčím, co může člověk získat až během života.Tím je víra.Ten zoufale malý počet lidí v kostele o čemsi podstatném vypovídá. Kněz,bezesporu nejsilnější fenomén flmu, je snad zplozencem pekel, a ne sluha Boha. Jeho debata s milující ženou, kerá k něm vzhlíží je děsivá.Přitom kněz dokáže poukazovat na svůj vlastní vztah k zemřelé ženě, a nato, co k ní cítil.A celé to podtrhne v závěrečném monologu před oltářem a koncem flmu.Vypadá to jako závěr Felliniho zoušky orchestru, kdy do tmy štěká dirigent.A není jasné, za na orchestr nebo obecenstvo.Ovšem pan.Fellini sděluje v ten moment cosi úplně jiného než p.Bergman.Všichni víme, k čem se hlásí nebo co obsahují velká náboženství.Jistá skupina lidí tvrdí, že láska je Bůh a naopak.Tak jak to tedy je?A je vlastně Bůh?Tenhle flm budu muset vidět ještě jednou či snad víckrát.