Mlčení

Bez klíče. Bloudění. Blouznění. Nemožnost, neschopnost promluvy. Rty jsou sevřeny. V cizí zemi, není k nalezení, skutečná, společná řeč rodinné intimity. Bezúspěšné, bezútěšné jsou průniky do ní. Mystérium scén brání v anamnéze její identity. Stíny zalknuta, zanícená je duševní komnata. V ní nenápadně plápolá nenávratná temnota. Hoří a spaluje bytí - nebytí. (20.06.2018)

Takový hodně chladný film, opravdu to podle některých záležitostí připomíná Mullholland drive, mě to navíc celé trochu evokovalo povídku "penzion grillparzer" ze Světa podle garpa od Johna Irvinga. Moc moc moc se mi líbily herecké výkony, ale celek na mě nakonec promluvil jen málo (i když potenciál tam je, možná je to jen subjektivní pocit "na poprvé") - takže prozatím 4 hvězdy (v hodnocení může hrát roli to, že jsem za poslední 2 měsíce viděl ještě další 4 bergmanovy filmy) - - - 24.3 - po zralé úvaze přidávám hvězdičku, je to skvělý film, promluvil na mě jen s malým zpožděním - 9/10 (23.03.2006)

Reziser Yngmar Bergman /Vargtimmen, Hamnstad, Leto s Monikou/ natocil vskutku vyborny film, kde ale vyrazne absentuje dejova linka. Rezisersky talent bergmana spozna diviak hned po prvych zaberoch a hoci sa pre niekoho v strede dostavi nuda, nie je to celkom tak. Skor ako nudu vidim osobne krasne odhalenie vzajómneho neporozumenia, casto az nenavisti a tazivu osamelost - ta je taziva vzdy. Yngryd Thulin bola skvela, zahrala to vskutku obdivuhodne. Vynimocne Bergman neriesi nabozenstvo, skor medziludske vztahy, silnu depresiu a problematiku tazivej samoty. Rezisersky talent je nepopieratelny - a jo Juraj Herz bol uz definitivne pre mna Spalovac svojho talentu 89 % (05.04.2016)

Přepsáno v lednu 2019. Mlčení je jedinečným dílem filmové estetiky v expresivním zaujetí pro objekt pozorovaného zájmu. Obrazové kompozice používají prostor i detail pro zvýraznění psychického stavu okamžiku, pečlivě nakládají se světlem a stínem, symbol se hrdě klaní, čas a místo jsou vzpomínkou i epitafem, osamělost lidské duše uprostřed života dostala své zřetelné křivky smyslnosti, odcizení a rozpadu. Pohyb se laská s vnitřním napětím s důvěrou v intimnost, éterické opojení tančí kolem gest niterného boje jedince. Osamělost je nutnou definicí nevyhnutelného a předurčeného, smrt je vládcem a jedinou jistotou života, krutost odcizení je povinností obranyschopnosti lidského organismu. Žena je obdivována, vyzývavě si zjednává pozornost, vlastní strach se zlosti nemilosrdně trestá v instinktivním pudu. Nevyzpytatelnost života otvírá svou existenciální náruč pochybností a předvádí svou nahou podstatu bytí. Hlavní postavou zásadní životní zkušenosti je Esther (velmi dobrá Ingrid Thulin), vážně nemocná intelektuálka a překladatelka. Osamělost je jejím osudem, smíření není ještě připraveno k poslednímu přijímání a staré pocity křivd po dálkách času ve strachu znovu a znovu v obraně bodají do starých i nových krvácejících ran. Svoboda je mžikem alkoholické bujarosti a pudu uvolnění, jediná nehynoucí jistota vábí strach z prázdnoty. Výčitky jsou prosbou o slitování. Druhou stranou odcizení je Anna (vynikající Gunnel Lindblom), mladší sestra Esther. Příchuti smrti se čelí zvýšeným apetitem po tělesnosti, frivolitě a zásadní revoltě. Na strach se zapomíná ve víření prožitků a v ostrosti rozhodných slov. Výčitky jsou prosbou o odpuštění a útěkem před nevybíravou skutečností. Důležitou postavou je Johan (velmi zajímavý Jörgen Lindström), malý Annin synek a tichý pozorovatel hrozivého mlčení života. Fascinace ženou zde dostává své psychoanalytické vyjádření, osamělost je součástí pochopení. Z dalších rolí: číšník a prostředek Anniny vzpoury a provokace tělesností (Birger Malmsten), svérázný stařec a ochotný zaměstnanec hotelu (pozoruhodný Håkan Jahnberg), či vedoucí varietního souboru trpaslíků (Eduardo Gutiérrez). Mlčení je vynikající básní existencialismu, obrazově úchvatné, pocitově podmanivé. Stav osamělosti a odcizení dostal svou stylovou definici. Panna Marie je modlou posvátné úcty ženskosti i pokušením smyslnosti v hříchu pomíjivého i věčného života. Panna Marie je rozpolcenost života. Film přináší velmi zajímavý umělecký prožitek. (03.06.2009)

Dve ženy,sestry,Ester a Anna,Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom,dve vzrušujúce ženy a syn jednej z nich v extrémne provokatívnom snímku Ingmara Bergmana,ktorý ich pozoruje pozoruhodným okom za kamerou,aby skúmal,kde až môže zájsť vzťah rodiny... Už úvodná scéna z vlaku v kupé mi takmer vyrazilo dych pomocou obrazov a zvukov,pri ktorých som sa cítil ako v tranze,keď z neho vystúpia,tak prichádzajú zrejme do fiktívneho hotela v neznámej krajine,kde postavy sa dohovárajú pomocou zvláštneho dialektu,v ktorom malý Johan(synátor Anny) objavuje veľkosť hotela a ľudí v ňom,zatiaľ tieto dve sestry praktizujú zaujímavé činnosti erotického,až takmer pornografického rázu,Ester je veľkou intelektuálkou,ktorú trápi nejaká duševná choroba,tak používa masturbáciu,stačí sa uspokojiť sama,jej sestra Anna je dobrodružnejším typom,ktorú sexualita vzrušuje iným spôsobom cez čašníka,s ktorým sa zoznamuje a sú vidieť explicitné zábery,kde ide v niektorých prípadoch o silnú kávu... Z komornej trilógie:Ako v zrkadle,Hostia večery Pána a záverečný diel Mlčanie,mňa najviac dostáva práve tento diel,ktorý vycibril vzťahy sestier,ktoré sebou navzájom pohŕdajú,nenávidia sa a uprostred toho je Johan,ktorý nepritakáva svojej mame,ale snaží sa byť v centre diania obidvoch,ktorým by rád vyšiel v ústrety,ale ani on,bohužiaľ nič nedokáže urobiť...Max von Sydow tu tentokrát nie je,a je to len v prospech,lebo som sa sústredil na dve ženy,ktoré ma neustále vzrušovali,ale ako sa správali jedna k druhej,tak vtedy som si pripadal,ako keď by mi niekto zabil klinec do hlavy,alebo zaťal sekerou do chrbta a pod. Strašne divne som prežíval jeden príbeh,ktorý svojou formou položí hocikoho na zem. (04.10.2014)