Van Gogh
Van Gogh
Obsahy(1)
Spalující vášeň v každém tahu štětce. Poslední dny jednoho z největších malířů. Van Gogh režiséra Maurice Pialata se odehrává v roce 1890 a zachycuje posledních 67 dní v životě snad nejslavnějšího malíře všech dob Vincenta van Gogha. Gogh přijíždí koncem května do Auvers-sur-Oise, aby se léčil pod dohledem doktora Gacheta. Paradoxně je to nejplodnější období v jeho životě, namaloval kolem stovky pláten a kreseb.
Horečnatá práce v úzkosti, nenaplněné lásky, neúspěch sdílený s bratrem Théem, nesnesitelné vedro a vybičovaná citlivost, i absint, to vše vedlo k van Goghově předčasné smrti. Jeho poslední slova zněla: „Smutek potrvá navždy." Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo, neschopen smířit se s bratrovou smrtí, zemřel o šest měsíců později a byl pochován vedle Vincenta.
Mnoho lidí se domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Havrani nad obilným polem (zřejmě kvůli výrazně turbulentními stylu), ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny.
(Česká televize)
Videa (2)
Recenze (29)
Mohl to být skvělý film o posledním období Goghova života, kdyby nebyl tak přezbytečně dlouhý. Mnohé, co mohlo trvat půl minuty trvá dvě, stává se to roztahané, nezajímavé, chvílemi to hraničí s nudou. Něco tak zachraňuje prostředí, něco pohled do malířské kuchyně, ale i tak to na čtvrtou hvězdu ode mne dosáhlo jen tak tak. ()
Poslední dějství dramatu jménem Vincent Van Gogh. Doba: červen a červenec roku 1890. Příběh začíná po tom, co Van Gogh opouští kliniku, kde se léčil po tragédii, která vyústila do známé sebezraňující destrukce, a přijíždí k lékaři Dr. Paulu Gachetovi. Krize se nicméně dále nenápadně prohlubuje a Vang Gogh ztrácí víru v sebe jako v člověka i jako umělce. Nezabrání tomu ani milostný románek s Gachetovou dcerou. 27. července se střelí do hrudi a dva dny nato umírá. --- Nádherná subtilní kamera, absence filmové hudby a všední pohled na život kolem nás, pod kterým je ale "smutek, který trvá navěky". ()
Čím více o něm máme materiálu, tím méně je Van Gogh pochopitelný a uchopitelný. Literatura, filmy, ani jeho vlastní obrazy, nám jeho samého neosvětlují, a snad i dokonce zatemňují; vždycky nám z toho vyleze nějaký Van Gogh, vždycky ale jiný. Jako bychom cibuli nelsupovali, nýbrž naslupovali. Jako bychom obraz nekomponovali, nýbrž dekomponovali ve snaze, že pod ním najdeme ještě jiný obraz, kterému budeme lépe rozumnět. Ale pod ním není nic - práce byla zbytečná. A na jaký obraz myslíme? Le Jardin de Daubigny? Nejspíš na jakýkoli. Nyní, když je Vincent Van Gogh symbolem a standardem dobrého vkusu, chtěli bychom poznat ho, spřátelit se s ním, trochu jeho nynější slávy vzít na sebe. Ale není to možné. A tak, pokud se dostaneme do Auvers sur Oise, raději navštivme Museum absinthu, tam možná přece něco vystopujeme... Pozn. 1: Jeho poslední autoportrét z roku roku 1889 zobrazuje strarce, vzezřením filmového doktora Gacheta, jehož portrét se prodal za 82,5 milionu dolarů. Je to ještě pořád Van Gogh? Nebo již nějaký demiurgh? Pozn. 2: Film byl dlouhý! Dvě a půl hodiny! Kdybychom po tuto dobu nepřetržitě sledovali nějaký Goghův obraz, možná by nám to dalo víc. Možná také bychom si vpálili kulku do prsou. Pozn. 3: Autor tohoto díla, Maurice Pialat, má impresionisty dobře odkoukané. Jelikož nemohl (prostě to nejde) využít jejich malířskou techniku, mistrně využil jejich techniku kompoziční - krásné obrazy, které musí ocenit nejen fotograf. ()
Byla jsem moc zvědavá, jak se tvůrcům podaří dostat na plátno posledních 67 dnů života Vincenta van Gogha. Taky jsem se trochu bála, jestli ty skoro 3 hodiny vydržím. Film o malíři nejkrásnějších krajin pod sluncem je ale moc zajímavý. Je v něm popsán možná každý z oněch 67 dnů zvlášť. Kupodivu jsem znechucení a odcizení malíře od světa příliš nevnímala. I když tam zřetelně bylo. Vnímala jsem prostě jen ty nádherné obrazy a lehkost, s jakou vznikaly. Vnímala jsem Vincenta, jak celé dny sedával u pole se zralým obilím a to pak na jeho plátnech bylo úplně stejně živé. Přestože žil ve světě, který ho nepřijímal a nerozuměl mu, dokázal krásu toho světa namalovat zářivější než ve skutečnosti byla. Film je životopisné drama se smutným dějem a tragickým koncem, já si z něho odnáším jen hřejivý pocit a krásu, kterou Van Gogh namaloval. ()
Van Gogh jenom potvrzuje dlouhodobé prokletí, které stíhá žánr životopisných filmů. Jsou příliš uctivé, seriózní, dlouhé - a obvykle nudné, bez chuti a bez zápachu. Život, přinejmenším jeho poslední etapa byla v případě Vincenta van Gogha přitom fascinující. Mohlo z toho vzniknout strhující psychologické drama člověka zmítaného ztrátou víry v sebe sama a vyhořením, navíc obtíženého obavami z chatrného zdraví i existenčními problémy. Místo toho vidíme unavený film bez jiskry, kde hrdina připomíná víc leklou rybu. Celkový dojem: 40 %. ()
Reklama