Mean Streets
Mizerné ulice
Špinavé ulice
Mean Streets
Režie:
Martin ScorseseKamera:
Kent L. WakefordHrají:
Harvey Keitel, Robert De Niro, David Proval, Amy Robinson, Richard Romanus, Cesare Danova, Victor Argo, George Memmoli, Jeannie Bell, David Carradine (více)Obsahy(2)
Svoje hříchy neodčiníš v kostele, ale na ulici… Špinavé ulice, vykazující řadu autobiografických rysů a odehrávající se ve Scorseseho domovské čtvrti, patří ke stěžejním dílům tzv. Nového Hollywoodu, nesourodého ale vlivného hnutí převážně mladých amerických filmařů (ještě např. Coppola, Spielberg, Lucas, Altman, Ashby), kteří rozhodujícím způsobem přetvořili slavnou továrnu na sny ke svému obrazu. Hrdiny snímku jsou dva kamarádi, Charlie (Harvey Keitel) a Johnny Boy (Robert De Niro), předurčení svým zázemím k životu drobných podvodníků na ulicích Little Italy. Nic na tom nemůže změnit ani katolická výchova, ani případná snaha se nějakým způsobem z daného koloběhu vymanit. Film měl premiéru na začátku října 1973 v rámci Newyorského filmového festivalu a hlasitě upozornil nejen na příchod zaníceného a talentovaného tvůrce, ale i na oba hlavní herce. Ani velice pochvalné recenze tehdejších předních kritiků (zejména Pauline Kaelové) však nepomohly snímku, aby si mohl najít své diváky. Konvenční distribuční model studia Warner Brothers ho odsoudil k brzkému zapomnění. Přes některá výroční ocenění (Cena newyorských filmových kritiků za vedlejší výkon pro De Nira, nominace na Cenu Cechu amerických scenáristů pro Scorseseho a jeho častého spolupracovníka Mardika Martina) byl film náležitě doceněn až s časovým odstupem, zejména když Scorsese s Taxikářem vyhrál Zlatou palmu na MFF v Cannes. V roce 1997 byly Špinavé ulice zařazeny do Národního filmového registru při Knihovně kongresu. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (294)
Neuvěřitelně přesná studie jednotlivých charakterů zasazená do překrásně vykreslené atmosféry nejnižšího podsvětí. Samotný děj je namíchán nejspíš silně nahodile a film se soustředí jen na vylíčení skutečně svébytných postav. Přestože jakýmsi vypravěčem je tu Charlie, na nějž se soustředí nejvíce pozornosti, který trpí zajímavými náboženskými problémy, a který by rád měnil své okolí i přátele, v konečném důsledku nejvíce zaujme typický flákač Little Italy Johnny Boy Roberta De Nira. Nevím, zda pouze kvůli skvělému hereckému výkonu, či díky nejvyšší míře autentičnosti jeho postavy. Film je obdařen výjimečnou syrovostí, kouzlem drobných scén a o jeho dokonalém hudebním doprovodu netřeba mluvit. ()
Na první pohled je patrné, že se jedná o jeden z prvních Scorseseho filmů. Celkem se mi líbilo, kterak režisér vykreslil tehdejší atmosféru v Little Italy. Rovněž se jednalo o snímek, kde se poprvé více blýskl 30letý De Niro. Působil zde neskutečně suverénním a sebevědomým dojmem. Naopak se mi absolutně nezamlouval příběh, který je stručně řečeno o hovně. Žádná postava se nijak nevyvíjí a děj absolutně nikam nesměřuje. Moje ouška potěšily hudební hity 70. let a moje očička nepotěšily účesy 70. let. Měl jsem menší problém zorientovat se ve vedlejších postavách, neboť všechny vlastnily stejné háro. Závěrečnou výtku bych měl vůči kameře, která byla jednoduše odporná a ubírala snímku už tak na nevysokých kvalitách. ()
Pro dnešní diváky znalé Mafiánů, Casina a vlastně i Gaunerů a Pulp Fiction již Špinavé ulice nemají tolik, co nabídnout. Je třeba trochu fantazie, vcítit se do 70. let, kdy se snad jako protipól k hippies zformovali ostří hoši z ulice. Taky se rádi bavili a pořádně se napili, ale zkuste na ně přijít s nějakou zdrogovanou máničkou a zkopou vás do kulata. Tím ale nechci říct, že by Špinavé ulice byly vyloženě o násilí, právě naopak, Scorsese vykresluje přátelství, resp. určitou formu bratrství, která mezi obyčejnými kluky z ulice vzniká. Máme tady zlodějíčky, nenápadné vandaly, ale i slušné barové kámoše a potomky mafiánských předáků, kteří si mezi těmi barovými bitkami najdou i nějaký ten smysl pro (zločineckou) morálku. Druhá polovina filmu je slabší, najdou se v ní nudná místa, ale jako myšlenkový celek a základ pro budoucí mistrova díla musím tento film ohodnotit na čtyři. :) 7/10 ()
Scorsese je Scorsese. A byť ve Špinavých ulicích není jeho rukopis zdaleka tak vybroušený jako v trhácích, které měli následovat, je radost na jeho tvorbu se dívat. Nepracuje s žádným objevným scénářem, spíš naopak; Špinavé ulice žádný děj nemají, příběh nesměřuje (s většími či menšími zápletkami) z bodu A do bodu B, jak je tomu jinde. Scorsese jen ukazuje život několika lidí ulice, kteří si více hrají na gangstery než jimi jsou. Dalo by se říct, že se jedná o pouhé dvouhodinové vykreslování charakterů, ale pak Marty nahodí nějakou starou vypalovačku a místo slov nechá působit obraz... A věřtě mi, že hospodská rvačka nebo kulečník na barovém stole jsou tak mistrovsky natočené scény, že z nich ta Scorsesovita vyčnívá mnohem víc než z toho, co pan režisér točí dnes (taková ta Skrytá identita, Letec a podobně). A spolu s Martym je tu ještě jeden důvod, proč se na Špinavé ulice podívat. Bobby De Niro v roli bezstarostného magora, která vám prostě utkví v hlavě a to i přesto, že tu Robert hlavní roli nehraje. Jednoduše řečeno: Jestli se někdy s filmem zrodila hvězda, platí to o Špinavých ulicích hned dvakrát. Děkuji, pane Scorsese, děkuji, pane De Niro. ()
Zastavil bych se v následujícím textu u toho, proč používá Scorsese ony vyhlášené efektní „steadicamové“ jízdy kamery a jaké okolnosti ho k tomu přivedly: 1, Americká studiová výroba počínaje přibližně rokem 1960 vstoupila do jistého „post-klasického" období, které se výrazně odlišuje od éry studií. Charakterizuje ho obměna stylových postupů, velmi zjednodušeně řečeno slovy samotného Scorseseho: „scény musejí být rychlejší a kratší.“ Dynamická kamera tedy reagovala na kameru statickou, již shledávala generace post-klasického Hollywoodu za příliš ustrnulou, zapouzdřenou v přežitých kodifikacích. I proto se tvrdí, že co bylo v v klasickém Hollywoodu stylistickým vrcholem, to je post-klasickém filmu běžné. A co je vrcholem v post-klasickém Hollywoodu, to bude běžné za pár let. 2, Můžeme spekulovat nad tím, jestli je filmový styl důsledek technologických změn, nebo naopak, jisté ale je, že bez adekvátní technologie a vynálezu Steadicamu by Scorsese žádné efektní jízdy vytvářet nemohl. Steadicam, pocházející ze sedmdesátých let, splácí do jisté míry dluh přechodu z 16 mm na Super 8 mm, který změnil zejména v šedesátých letech (spolu s možností natáčet s kontaktním zvukem – nasnímaným během natáčení) postupy při natáčení dokumentárních filmů v terénu. Ale splácí dluh i Špinavým ulicím (1973), které vznikly tři roky před jeho příchodem (1976) a svým způsobem ho předpověděly, protože byly jako jeden z prvních amerických filmů natáčený 35 mm z ruky – tento způsob mj. vytvářel špinavý a napjatý pocit života v new yorských ulicích. 3, Jízdy kamery využíval Scorsese rovněž proto, aby mu cholerické postavy neutekly ze záběru. Herci mohly doslova vysát veškerou energii ze svých postav, k čemuž napomáhalo i to, že nemusely respektovat značky na podlaze. Naopak. To pronásledující kameraman se přizpůsoboval jejich pohybu. 4, Kamerové jízdy potlačovaly objektivní realitu. Jako by se kamera každou chvíli měla ze zad hrdiny přesunout přímo do něho samého, do FPS pohledu, a sledovat dějiště jeho očima. Pohyby kamery představuji analogií mentálního stavu dezorientovaných hrdinů a mizanscéna (veškerý prostor před kamerou) pak jejich duši, nikoliv realitu. Špinavé ulice dodržují zásadu změny v proporcích obrazu ve vztahu k emočnímu významu každého okamžiku – celek ustanovuje vnitro postavy, detail pak vzpomínky, představy, sny a halucinace. 5, Afekt a efekt jsou oblíbeným teoretickým rýmem posledních tří desetiletí. Emblematická formule byla stvořena patrně při výkladu nové science fiction, jejímž hlavním rysem je proměna zvláštního afektu ve zvláštní efekt, proměna „radostné intenzity a euforie“, které patřily soukromé existenci lidského jedince, v umělý ohňostroj, zbavený hloubky, a tím i subjektivního středu. Afekty se odpoutaly od srdce a v podobě efektů plují nekonečným prostorem bez lidských souřadnic a dějin. Je zjevné, že stejná formule platí pro současný akční film a mnohé horory. Scorsese s tímto vydělením nesouhlasí a navrací dominantní úlohu subjektivnímu afektu, viz též bod čtyři. 6, Teorie sutury neboli švu neboli všívání se snaží obsáhnout způsoby, jakými se subjekt vřazuje či všívá mezi jednotlivé záběry filmu. Rozdělením / rozstřižením záběrů ve střihové skladbě vzniká „rána" - ta se stává ranou kastrační, která musí být „sešita" suturou. Nepřerušované jízdy kamery umožňují subjektu (divákovi) vřadit se nikoliv mezi záběry, to není logicky možné, ale přímo na ně, nebo lépe řečeno přímo do nich – do záběru samotného. () (méně) (více)
Galerie (124)
Zajímavosti (24)
- Ve Velké Británii byl film považován za artový a vzhledem k omezené distribuci hrozilo, že "beze stopy zmizí". Majitel distribuční společnosti, na něhož film udělal značný dojem, rozprodal veškerý svůj majetek, aby mohl odkoupit britská práva k filmu. Roku 1976 se mu podařilo snímek dostat zpět do kin a dosáhnout jeho promítání dvacet pět týdnů v centru Londýna. (Rocky62)
- Film se natáčel pouhých 27 dní, vzhledem k malému rozpočtu a mnoha překážkám ze strany filmařských odborů se natáčelo jen šest dní v New Yorku a 21 dní v Los Angeles, kde byla Malá Itálie uměle vytvořena. (ČSFD)
- Soundtrack sestavil Martin Scorsese z velké části ze své soukromé sbírky. (don corleone)
Reklama