Finský nůž

Nejzajímavější jsou, jak to tak u podobných filmů bývá, tehdejší reálie. Na lehce naivním dobovému vnímání poplatném snímku s melodramatickou jazzoidní hudbou je zajímavý především půvabný 17letý Jaromír Hanzlík (mladší Honza), který už tehdy dokazoval svůj herecký talent. Rovněž 22letý Karel Meister ml. (starší Tonda) stojí za zmínku. (21.02.2019)

Silně nevěrohodný útěk dvojice mladíků před spravedlností. Tohle není divoký západ, a i když veřejná bezpečnost trestuhodně nekoná, v socialistickém Československu desperátům moc možností nezbývá. Přemýšlel jsem, jak z té pořádné šlamastyky tvůrci vybruslí, ale nakonec se to pomocí takového malého šikovného podrazu povedlo! No to se fakt povedlo! Jeden z nejpřekvapivějších závěrů v čs. kinematografii! Poněkolikáté v českém filmu zazní velice oblíbená a často opakovaná propagandistická píseň Pilarky, ve které procítěně pěje: „...jak koráb pro kosmické lety...“. (08.02.2024)

Na československé poměry neobvyklý film, který se zaměřuje pouze na psychologii dvou hlavních postav a všichni ostatní jsou jenom v roli jakéhosi křoví. Hanzlík svou možná první filmovou roli zvládl na výbornou. Překvapila mě skvělá hudba Wiliama Bukového, takový jazzovitý styl se v našich filmech objevuje velice zřídka a proto si toho nesmírně vážím. Jenom je škoda, že je film na konci tak hrubě useknutý, znatelně zde chybí nějakých patnáct minut na pořádnou dohru, jakou by si tento zajímavý snímek bezesporu zasloužil. (17.12.2011)

Zdeněk Sirový se vlní, ale velmi podivně. Celkem jednoduchý scénář zaměřený na Honzův souboj se svědomím a Tondovo vypočítavé a chvílemi velmi zvláštní jednání. I když hudba je zde komentována pozitivně, mně osobně ty emotivně laděné trubky a píšťaly vadily. Nicneřešící chování postav a narůstání mizérie dvou junáků, kteří se snaží utéct sami před sebou nepatří podle mně k tomu nadprůměrnému, co můžou šedesátky nabídnout. (29.08.2013)

Jak snadno se dostat na dráhu zločinu! Šerosvitná naturalistická kamera J.Čuříka zaznamenává příběh dvou kamarádů, ve kterém se příliš nemluví. Stačí jedno škobrtnutí, jedno zdvihnutí nože a cesta, kterou se oba mladící vydávají, zdá se býti bez možnosti návratu. Ač se oba protagonisté snaží, seč mohou, divák je na rozpacích, zda s nimi má sympatizovat, nebo je odsoudit. Jejich podivné chování mate a jak se nakonec zdá, ani oni sami neví, co by vlastně chtěli. Průměrný film, který ničím převratným neoslní. Pro soudruhy v době normalizace však byl jedním z těch filmů, co neodpovídají socialistickému umění. Dnes je ale spíše výpovědí o době, kdy vznikal. Absolutním vrcholem Sirového tak pro mne napořád zůstane mrazivá Smuteční slavnost. (04.06.2013)