Purpurová barva

Purpurová barva je fantastická a to nejen zásluhou rejži. Je to Spielbergův nepříliš okoukaný diamant a naprosto přesně zapadá na své místo v jeho geniální filmové klenotnici. Nechápu, kde vzal odvahu natočit takovouhle těžkopádnou látku pouze s černošskými herci, pričemž třeba Whoopi fakt nebyla známá. Ale povedlo se. I Danny Glover a Oprah Winfrey se vytasili s naprosto přesvědčivými hereckými výkony. No kdyby tenhle film dávali v tv stejně často jako Indiana Jonese bude stejně oblíben, ale toho se nedočkáme, a tak to bude i na dále Spielbergův skrytý klenot. (04.12.2011)

Nechci Purpurovou barvu označit přímo za akademickou nudu, ale ty neproměnené Oscary docela chápu. Je to zajímavý námět, velice šikovně zrežírovaný. Film disponuje několika velmi silnými scénami, které se následně na to tříští s těmi maximálně sentimentálními (přdevším závěr), ale to už je Spielberg a člověk to musí brát s notnou dávkou optimismu. (07.07.2005)

Je fakt, že Steven Spielberg je filmař s velkým F. Možná to není tak výrazný žánrový chameleón jako třeba Peter Weir, ale troufám si tvrdit, že dokáže brilantně zvládnout čisté drama (Purpurová barva, Schindlerův seznam), sci-fi (Blízká setkání třetího druhu, A.I., Jurský park, Válka světů, Minority Report) a popcorn na nejvyšší úrovni (Indiana Jones). Jen málo režisérů se může chlubit tak rozmanitou a zároveň hodnotnou filmografií, která přinesla filmovému světu nezapomenutelná a nadčasová díla. Pokud jde o tento konkrétní film Purpurová barva, je to svým způsobem něco neokoukaného (co se týče Spielbergovy tvorby) a samotný film je v tuto chvíli alespoň pro mě unikátem v celé Spielbergově tvorbě. Možná i proto, že není tak známý jako třeba Schindlerův seznam, ale je podobně citlivý, hluboce emotivní, neúprosný, krutý ve vztahu ke svým postavám a zároveň velmi silně dojímající. Příběh, který skrývá opravdu obrovskou škálu emocí, psychologie, různých citových a životních rozpoložení člověka, dokázal Spielberg natočit s grácií, pozoruhodným citem pro detail a vynikající profilaci jednotlivých postav. Fenomenální Whoopi Goldberg a vývoj její postavy, který musíte jednoduše prožívat přímo s ní, zrovna tak jako všechny její strasti, ale i ty nejdrobnější radosti, je asi nejsilnějším atributem celého snímku. Pozoruhodný je i fakt, že díky propracovanosti příběhu a přesnému režijnímu vedení, je drtivá většina vedlejších postav podobně zajímavá a vytváří dohromady s hlavní dějovou linií velmi podrobný a (možná bych napsal i důvěryhodný – alespoň z pocitového hlediska) obrázek jedné velmi nelehké doby. Na druhou stranu mě zaujala skutečnost (a považuji to za další obrovský triumf tohoto filmu), že úděl některých postav (ne všech, ale některých) není přímo způsoben dobou a konkrétními represemi vůči konkrétním skupinám lidí, ale především lidskou povahou, jednáním jednotlivce a až pozoruhodně krutou schopností degradovat svůj protějšek až na samotnou hranici lidské důstojnosti. Typický „akademický“ film, který ale svou „akademičnost“ a uměleckost dokázal využít k nesmírně poutavému a strhujícímu vyprávění, jehož výpovědní hodnota je obrovská. (24.08.2011)

Kdybych se měl slušně vyjádřit (a já to udělám), musel bych říct, že Steven Spielberg je slabý konzumní režisér, snažící se nachytat "koho to jde na co to jde". Už tím ani nemyslím, že si zásadně vybírá témata podle předpokládané úspěšnosti, ale i v rámci nich jen takové sekvence, které předpokládají totéž. Marketingový tah na branku se v jeho filmech vyčerpává bohužel hned na začátku, potom už je jen utrpením sledovat vatu namočenou v epoxydu, kterou své "ne-myšlené myšlenky" ucpává.... The Color Purple (Barevní) z první třetiny minulého století popisuje, jak hodně se již černí naučili od bílých; výčet je opravdu impozantní. Když Shug Avery zpívá v jednom hideaway blues, není to sice špatný, i když hodně načinčaný. A to je také okamžik, kdy by se měl film uspat, aby byl tak divák ušetřen alespoň před africkou zvířenou; běh žiraf je sice inspirativní, ale poněkud již okoukaný.... Skákací hrad, zorbing, paintball, kopec her (Spielberg). (04.06.2019)

Velké téma, velký režisér. Spielberg se rozhodl natočit opravdu opravdový film. Strastiplný příběh života mladé černošky Celie na počátku dvacátého století Hollywood dostatečně ocenil (11 nominací na Oscara), ale jeho nezralou osobitost, která naplno propukla až se Schindlerovým seznamem nebo Ryanem, a fakt, že ho Hollywood ještě nepřijal jako seriózního vypravěče, vnímáme. Celie znásilňovaná vlastním otcem a následně provdaná za vznětlivého vdovce, který jí má za služku, se vypořádává s dvojí diskriminací – jako černoška i jako žena. Až přátelství s manželovou milenkou je pro ni impulsem udělat první krok na cestě k vlastní emancipaci. Jenže právě při náběhu na vlídnější polohu to začne poprvé drhnout. Na výsledek se samozřejmě velmi dobře dívá, ale onen akademický přístup je na hony cítit. Spielbergův odklon od rodinné zábavy první hodinku a půl šokuje, baví i dojímá, poslední hodina úctyhodné stopáže však zklamává a překvapuje, kam až Spielberg zkouší zajít. Ať se tváří sebevíc závažněji a zainteresovaněji, chybí mu vyloženě záporná postava, o útlaku, domácím násilí nebo problémech soužití mezi černochy a bílými toho vlastně moc neřekne. Vývoj hlavní postavy (dílčí změny k plnohodnotné přeměně, zatímco její manžel postupně ztrácí na sebedůvěře) mě nezajímal, v New Yorku se sice tehdy možná chodilo do divadla na Whoopi Goldberg (která je tady debutující a opěvovaná), mě však víc bavil Danny Glover. Nevím, jak by na mě výsledek působil před dvaceti lety, ale nyní jsem vnímal poměrně dost přihlouplých momentů (rvačka v baru, Gloverova roztržitá příprava na rande, nevinné a opatrné úsměvy Goldberg, řízení auta) a skutečně jsem některé pasáže v druhé polovině spíš protrpěl (včetně zbytečné africké vložky). Splněno, odškrtnuto, docela zklamání!! (26.04.2015)