Nikdo mě nemá rád

Jean-Pierre Léaud hvězda jako dítě, hvězda jako stařec, ale především ve svém mužném věku. François Truffaut zde, jako i jinde, čerpá se zkušeností z nejbližšího okolí a zjišťuje, jak shoda nepříznivých okolností či dětských vylomenin - viz název filmu odvozený od přísloví "Faire les quatre cents coups - nadělat čtyři sta vylomenin", může prolomit křehkou slupku dětského dospívání až na samou dřeň. Přitom Antoine Doinel není gauner, zákeřník ani podrazák. A na druhé straně ani bonzák či uplakánek. Stále máme pocit, že se s ním dá mluvit, že stačí málo a vše se vyvine jinak, že vlivu sobecké matky, otce "kam vítr tam plášť" a možná nadměrně přísného učitele, je přece jen možno uniknout. Antoine Doinel netrpí depresemi, snaží se životem proplouvat navyklým způsobem respektujícím vnější okolnosti, takže ani nevíme, kdybyla překročena mez, kde se člun zvrhl. Pozn.: Tento film viděli všichni mí oblíbení kritici. (10.03.2020)

Aneb jak vychovat malého nihilistu. Truffaut báječně zobrazuje bezútěšnost pocitů malého chlapce, který cítí, že krom jednoho kamaráda, ho nikdo nemá rád. Jenže je tu malé ne nevýznamné jenže. Jako obžaloba systému, nefungují rodiny, bezcitného soudnictví a tuposti policie film funguje dobře. Ale Antoine je mi úplně jedno, nelituji ho, není mi sympatický, ani mi není protivný, zkrátka je mi jedno. A lo by mi asi po hodině a půl prožité ve společné místnosti neměl být. (24.06.2011)

Stydím se, že z tak zásadního období kinematografie, jakým francouzská nová vlna bezesporu byla, jsem doposud neviděla skoro nic, ale alespoň mám v hledáčku spoustu snímků té doby, které mě námětem zaujaly a na které se postupně chystám podívat. Dnes (únor 2011) přišla řada na Truffauta. Podle diváckých i kritických hodnocení snad nenatočil průměrný film, Nikdo mne nemá rád, jeho celovečerní debut, pro mě byla ideální volba toho, kde s Truffautem začít. Možná jsem čekala trochu více, trochu více emocí, ale přesto mě film dokázal zlákat, bavil mě. Silné téma v centru dění, konfrontace dětského a dospělého světa s tím, že dospělí dětem mnohdy nerozumí a mnohdy jsou to oni, kteří dělají boty... K tomu krásné a netradiční záběry Paříže, náznaky experimentování a nonkonformity... Jenže pořád jako by tomu něco chybělo. Tuším, že Truffaut své ještě řekne v pozdějších filmech. (19.04.2012)

Úsměvné, ale a s přibývajícím časem čím dál víc smutné. Nutí mě to porovnávat s pozdějším režisérovým snímkem Kapesné, které oproti tomuto snímku zaostává jak v humoru (nejvíce mě pobavila scéna s tělocvikem), tak v práci s dětskými hrdiny (oba kamarádi mi přišli maximálně autentičtí). Kromě dospívání (vhodně podbarveného hezkou hudbou) mladého grázlíka se však řeší i vážnější otázky, jakými jsou opravdové přátelství, správná výchova či možnost/způsob polepšení/trestu. Na druhou stranu, některé pozdější události, které potkaly hlavního hrdinu, mi přišly spíš ze žánru science-fiction, než že by se opravdu mohly stát. Ale na chlapcův závěrečný tolik říkající pohled asi jen tak nezapomenu a celkově hodnotím silnými 4*. (14.06.2013)

Na francouzské kinematografii jsem vždy obdivoval tu příjemnost, pohlazení po duši, které je pro tento národ typické stejně jako camembert a bourbon. Tento film ale je úplně odlišný - dobrý pocit z odehrávaného děje rozhodně nemám, průběh byl takový pochmurný. Zároveň mi ale jeho psychologie sedí, vzdáleně hlavního hrdinu chápu a soucítím s ním. Za další devizu filmu považuji nadčasovost - rodinné problémy odsud se hodí na skutečný život i dnes, na konci první dekády 21.století. Jako sonda do hloubi rodiny dobré, méně už však do školství, které je zde také zobrazováno. Je pěkné se podívat na tehdejší školní standardy, hlavně pro studenty, mezi něž se řadím, ale na druhou stranu je dnešní pojetí edukace výrazně liberárnější a učitelé se tak nechovají. Naštěstí tento film o školství není. I proto také znovu využívám možnosti hodnotit pěti hvězdami, všechny ostatní mnou jmenované plusy si je zasluhují též. Ovšem když se tak nad tím zamýšlím, byla to vlastně slabá káva, v souvislosti s filmem mě daleko více zaujaly tři věci - za prvé: tímto filmem Truffaut debutoval, málokterý režisér prožil takto spanilý začátek, vzpomínám si zpatra akorát na Miloše Formana. Za druhé: zde se patrně musel inspirovat při tvoření Mechanického pomeranče Stanley Kubrick (teoreticky i autor novely Anthony Burgess), protože pokud bych měl tento film někam žánrově řadit, spadal by, nutno dodat, že trochu vzdáleně, právě mezi Clockwork Orange. Jednu scénu dokonce Truffaut natočil na chlup stejně jako Kubrick. A naposledy, za třetí: líbil se mi hitchcockovský konec filmu (co pod tím skrývám, si nechám pro sebe, nechci spoilerovat), je vidět, že společné rozhovory vedli ti správní pánové. Jak jsem již psal, dávám pět hvězd, v (nejen) evropském filmu je snímek rozhodně špička. (18.04.2009)