Siréna od Mississippi

Melodrama o slepé lásce, ze které intelektuálky vlhnou a o níž filmoví znalci made in ČSFD píší rozsáhlé oslavné komenty. 1) Nemám rád melodramata. Mám pocit, že patří někam do 19. století. 2) Neustále se tu mluví o vášni. Hovoří o ní hlavní dvojice, rozebírají ji komentátoři. Ale kde je? Žádnou jsem nezahlédl, jenom pořád slyším, jak o ní druzí vyprávějí. Deneuveová žádnou vášeň nepředvádí s vyjímkou několika drobných melodramatických etud, Belmondo nehraje, ale deklamuje. Někde ta vášeň být musí, když už kvůli ní hlavní hrdina i vraždí, ale kde? 3) Poznámky ke scénáři a k nevýraznému Belmondovu herectví tu už napsali druzí, takže se nebudu opakovat. Nedivím se, že kritika i diváci přijali ve své době tento film s rozpaky. Divím se množství 4 - 5 hvězdičkových komentů. 3) Nedá mi, abych neupozornil autora oficiálního textu distributora, že Réunion není ostrov tichomořský, ale že leží v Indickém oceánu kousek od Madagaskaru. (30.07.2010)

François Truffaut zde naporcoval slušnou dávku romantiky i thrilleru. Spočátku to nějakou dobu vypadalo na všední romantický film, s prvním větším spádem nicméně začlo fungovat silné napětí jak "venku" v rámci útěku dvou lidí před policií a spravedlivým trestem, tak uvnitř samotného manželství s poměrně divokou historií. Pocitově mi film připomněl tehdejší oblíbené gangsterky a westerny s tzv. antihrdiny. Oba hlavní postavy zde postupně prchají před zákonem, ona je pořádná a pro společnost nebezpečná mrcha, on se díky ní už taky dopustí hříchu... přesto jisté sympatie a vzájemná chemie mezi oběma (anti)hrdiny mne postupně přijměly k tomu, abych jim i v tomhle počínání fandil. Půvabná Catherine Deneuve nemohla ve své době nechat asi žádného mužského diváka chladným a vedle prvotřídního Jeana-Paula Belmonda (pro mne osobně v jedné ze svých nejzajímavějších rolí) vytvořila osobitou postavu plnou kontrastů. Příběh občas měl možná až příliš hodně neúplně důvěryhodných zvratů, ale otevřený konec s nečekaným milostným procitnutím uprostřed tuhé zimy měl pro mne určitě velké kouzlo. 80% (15.02.2020)

Skutečnost, že moderní film může adekvátně pojednat i velmi tradiční, dokonce až konzervativní téma, nepoučeného překvapí. Pro toho, který překvapení považuje za ozvláštnění, je spíše výzvou a pohnutkou, aby se pokusil jít dále. Tradiční schéma, tradiční téma, tradiční vznik i rozvoj milostného vztahu: Hugo by byl potěšen, Dumas nezaskočen, Paustovskij i Grin hluboce pohnuti a Simenon by děkoval za dobrý nápad pro zvlášť zdařilou maigretovku. Na plátně se objevují lidé 19. století, sklonek šedesátých let minulého století není však jen kulisou, ale účinným spoluhráčem skutečné osudové lásky, toho supraromantického citu, který prolamuje altruismus a jakoby podléhá nehodným. Opravdu to tak je? Anebo je to tak, že pokřivené zrcadlo nakonec vrhá vskutku výstižný obraz a v lidech nanejvýš problematických nalézá pověstnou hrabalovskou perličku na dně? Perličku skutečného lidského štěstí. Usiloval-li Truffaut opravdu o tento pohled, šlo-li mu právě o hold velkým jménům, a paralelně se podvědomě snažil o prolomení tradičního rámce, tj. jaksi v jednom plánu, v jednom sevřeném záměru, nezbývá než konstatovat, že to všechno zvládl v zřídkakdy viděné kvalitě, sevřenosti a invenci. Zůstal sám sebou, podporován univerzálními uměleckými talenty a nadoblačnou krásou tehdy mladé Deneuveové i plebejsky mužského Belmonda, v míře, která i dnes poprávu vzbuzuje úctu a obdiv. (15.10.2008)

Přepsáno v dubnu 2018. Siréna od Mississippi je intimní psychologické drama v noirovém podbarvení. Truffautova estetická poetika si pohrává s nejintimnějším vnitřním rozpoložením, intenzivně důrazným způsobem servíruje na podnose niterní sevřenost, pochybnosti i odevzdanost. Prohrabuje se vnitřkem pocitů, ohlíží se za příčinou a rozporuplnosti nechává výběr k rozkvětu, rozvratu i hledání. Kriminální zápletka je jen vějičkou, která má navodit temnější psychologické prostředí a punc vnitřnímu pnutí. Nastává zápas o dominanci, uchopení, závislosti, porozumění, podřízení i nejupřímnější lidský cit. Dávkuje napětí, vtahuje fascinací, hraje si s kontrasty a protichůdností. Stylový formát opěvuje myšlenkovou a pudovou intimnost, nabízí jedinečně podmanivá okénka do vnitřku podléhání a uchvácení. Hlavní postavou temnější psychologické romance je Louis Mahé (dobrý Jean-Paul Belmondo), mladý a bohatý francouzský továrník z ostrova Réunion. Lehkomyslnost a lákavá elektrizující tajuplnost stojí na počátku nové životní etapy. Ústředním bodem je propadnutí fascinaci. Vynáší na vrchol blaha a pocitu výjimečnosti. S masochistickým uspokojením si odřezává plátky kůže. Oddání smyslnosti povznáší, existenční nutnosti rozdělují a bodají, utajení podléhá strachu, přesvědčení o vítězství zuřivě brání vydobyté území. Přijmutí bez zábran a se vším povznášejícím i destruktivním dopadem až do posledního dechu vyčerpání. Druhou stranou romance je Julie Roussel alias Marion Vergano (pozoruhodná a šarmantní Catherine Deneuve), chladnokrevně prospěchářská osudová žena. Sebevědomá rafinovanost nedává čas na rozmyšlenou. Podmaňuje si aristokraticky nataženou paží, dráždí smyslností vábících pohyby boků, podrobuje si necudně otevřenou rozkoší. Cílevědomý pragmatismus i pudy nejvnitřnější vášně, rozporuplnost, vypočítavost i otevřená odevzdanost. Cit, láska, chtíč, odměna, souznění, bolest. Výraznější postavou je Comoli (zajímavý Michel Bouquet), soukromý detektiv z Réunionu. Zadání je jasně srozumitelné, zaujetí je dáno neobvyklostí, vývoj slibuje konflikt. Z dalších rolí: Louisův poctivý a dobromyslný společník Jardine (sympatický Marcel Berbert), po zmizelé sestře pátrající Berthe Roussel (Nelly Borgeaud), či Marionin temný stín Richard (Roland Thénot). Siréna od Mississippi je potemnělejší druh osudové romance. Truffautem zkomponované obrazy nejintimnější vnitra mě uchvacují svým umným zachycením podstaty pocitů. Pro mě velmi strhující ucelený prožitek! (15.06.2009)

Co jsem si o tomto filmu přečet, tak jsem se dozvěděl, že Truffaut tady hodně kopíroval Hitchcocka. Já osobně Hitchcockovy filmy nemám rád, takže jsem od toho nic moc nečekal. Ale první půlka se mi opravdu líbila. O to větší zklamání přišlo ve druhý půlce, která je naprosto neuvěřitelná, odtržená od reality a hlavně taky dost nudná. To jsem akorát kroutil hlavou nad tim, jaký blbosti tam hlavní postavy vyváděj. Jedinej světlej okamžik jsem tam zaznamenal ve chvíli, když Catherine Deneuve ukáže kozy. První půlka je za 4 hvězdy, druhá půlka je zralá pomalu na odpad. Navíc mi Belmondo v roli takovýho naivního trouby, kterej se nechá ovládat od ženský jak loutka, moc neseděl. 50% (30.12.2020)