Střílejte na pianistu

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)

Tohle šlo naprosto mimo mě. Příběh mě minul obřím obloukem, scénář vypadal jako směs pěti různých filmů (drama, dobře skrytá komedie, krimi) a všechny ty žánrové kličky mě mátly. Truffaut se očividně pokusil kličkovat mezi žánry a drsný příběh semtam proložil nějakým vtípkem, ale působí to velmi nekonzistentně. Jako korejský Mutant. Nejen, že hlavní hrdina neudělal nic, čím by si zasloužil mé sympatie, ale celkově je to poněkud nudný film. Francouzská nová vlna, to byl svěží závan originality, ale tohle byl spíš dort od Pejska a Kočičky. Jedničkou nové vlny pro mě zůstává Godardovo mistrovské dílo U konce s dechem. (23.03.2010)

Čistý novovlnizmus v rukách mladého a odvážneho tvorcu. A je dobré, že vždycky, keď sa už konzervatívny hollywood nedržal svojich základných princípov a zabúdal na okrajovejšie škulinky života obyčajných a hriešnych ľudí, začali vznikať nové smery, objavovali sa nové možnosti a hľadali sa novátorské, alternatívne a originálne využitia krásneho slovíčka, zvaného film. A Pianista je presne tým prototypom nabúrania tradičných konvencii rozprávania príbehu, kedy nielen vidíme, ale sme prítomný v uzavretých štvrtiach francúzskeho veľkomesta a nevieme, na ktorý problém sa máme momentálne zameriať a pokiaľ vieme, že na skutočné vyslobodenie z útrap, je už pravdepodobne neskoro. Truffaut komplikovanosti a kráse filmu prispel dejovým twistom, moderným strihom, vnútorným monológom hlavnej postavy a nabúraním cenzúry. Preto je taký silný a nezávislý. Vznikol predsa z vášne. (11.10.2014)

Chrabrý pokus o encyklopedii stylů, který doplatil na vlastní ambice a sebestřednost. Je roztříštěný, s razantními propady a vrcholy, v jádru chladný jako stará panna. Několikrát jsem se od srdce zasmál, párkrát napjatě ustrnul, mnohdy tiše a obdivně užasl, ale po skončení jsem se stejně neubránil přemýšlení nad tím, co jsem to (u všech ďasů) právě sledoval. Značně rozpačité přešlapování v multižánrovém spektru? Asi jo. (12.09.2008)

Příjemná podívaná. Truffaut prokazuje svou lásku k filmové tvorbě minulých generací vtipným vyprávěním o nadaném stydlivém pianistovi, který se ocitl ve špatný čas ve špatném příbuzenstvu, ve stylu....... několika stylů. Hitchcockovské motivy se střídají s odosobněnou romancí a psychologickým dramatem, a ačkoli Truffaut zvládá přeskakovat mezi různorodými náladami a žánry celkem ladně a nerušivě, nemám z výsledku zrovna dvakrát konzistentní dojem a především, přestože má slabých 80 minut, neubránil jsem se několikrát podívat na hodinky, jak dlouho vlastně ještě musím v téhle prazvláštní společnosti plné pouhých charakterních stínů setrvat... Velký rozdíl oproti předchozímu Nikdo mne nemá rád, filmu tak procítěnému a soudržnému. 65% (27.01.2016)