Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHudba:
Franco ManninoHrají:
Burt Lancaster, Helmut Berger, Silvana Mangano, Stefano Patrizi, Claudia Cardinale, Dominique Sanda, Claudia Marsani, Guy Tréjan, Romolo Valli (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti se často zaměřoval na rodinu jako na průsečník společnosti a jejího vývoje, daného konfliktem protichůdných, rozporných sil. Hrdina filmu, starý samotářský profesor, přetrhal svazky i k těm nejbližším lidem, a v ústraní je obklopen jen rodinami na obrazech anglických malířů z 18. a počátku 19. století. (Letní filmová škola)
(více)Videa (2)
Recenze (40)
Často chodím nahlížet na hodnocení Viscontiho filmů, jen tak, z nějakého skrytého masochismu zřejmě...abych se dočetla o nudě, teatrálnosti, rozvleklosti a zase nudě. Každopádně fakt, že dík Levným knihám velmi snadno dostupný "Rodinný portrét" zde hodnotila jen hrstka lidí, jednoduše nechápu. A taky jedna z mých nejmilejších písní z filmů, hlas Ivy Zanicchiové se mi nikdy neomrzí... "Testarda Io" ()
V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem. ()
Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. ()
S Viscontim jsme si nikdy příliš nerozuměli, ten jeho svět hereckých miláčků v autentických kulisách, společenské komentáře, morálka, která trpí mnoha tabuizovanými tématy, rozmáchlá gesta a marnost sledovaná jakoby z bezpečné vzdálenosti režisérského křesla od všeho odpoutaného intelektuála... To není svět, kterým se chci zabývat. Nicméně zdejší nápady jak ukočírovat stoického Burta Lancastera, rozháraného Helmuta Bergera a výřečnou Silvanu Mangano, jsou vcelku divácky atraktivní. Nebýt místy vložené mrazivé ironie, nebylo by to možné zažít. #LFŠ ()
Rodina - ráno vás nenechají vyspat, pořád zvoní telefon, do noci někdo pouští taneční hudbu, pták v klecí vykřikuje pořád to samé, všichni pořád něco vykládají,překřikují se, milují se, nenávidí se, a když se zdá, že tu je nějaká rovnováha, začne se prát špinavé prádlo a všechno pošpiní sliz a hnis. Profesor to zažil se svou matkou, se svou ženou, se svou milovanou vědou, a tak utekl do svého domu - pevnosti a zabarikádoval se mezi krásou obrazů, mezi mlčícími idejemi. Jenže opravdu je vše poskvrněno živoucími lidmi? Nebo tu pořád zbývá něco, něco... Visconti vypráví pomalu, pomáhá si barvami, skvělými herci a výsledkem je krásný a melancholický film o stáří a poválečné svobodě, která se sice zdá vulgární ,ale nakonec nějak tak pokračuje v rozvíjení starého někam dál, k lepšímu, k horšímu... ()
Galerie (33)
Photo © Gaumont International
Zajímavosti (5)
- Kromě hudebního tématu z koncertantní symfonie a árie pro soprán „Vorrei spiegarvi, oh Dio“ od Wolfganga Amadea Mozarta obsahuje soundtrack také skladby pop music – „Desiderare“ a „Momenti si momenti no“ od Cateriny Caselli a „Testarda io“ od Ivy Zanicchi. (classic)
- Postava profesora v podání Burta Lancastera je otevřeně inspirována postavou Maria Praze. Anglický název filmu Conversation piece navíc cituje Prazovu knihu „Conversation Scenes“ a Burt Lancaster později přiznal, že se v ní poznal. (classic)
- Ještě před začátkem natáčení kolovaly fotografie patnáctileté Claudie Marsani (Lietta Brumonti) z konkurzu bez halenky a dokonce se na to ptali režiséra. Ten jednoduše odpověděl: „Ach, krásné, donutil jsem tu malou holčičku, aby si sundala halenku, protože má ve filmu hrát nahou scénu, a chtěl jsem se ujistit, že bude vypadat dobře i svlečená.“ (classic)
Reklama