Posedlost

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) (14.11.2016)

Tento film bol natočený na motívy knihy Jamesa M. Caina z roku 1934 Poštár vždy zvoní dvakrát. Dej tejto knihy o milostnom trojuholníku sa stal hitom medzi režisérmi nakoľko v roku 1939 natočili Francúzi pod názvom knihy, potom Taliani v roku 1943 ako Posadnutosť (nezískali práva a tak si z knihy zobrali len zápletku), v roku 1946 a 1981 Američania pod názvom Poštár vždy zvoní dvakrát. Talianska verzia nám podáva fascinujúci pohľad na fašistické Taliansko a život ľudí pod vládou Mussoliniho. Film bol natočený v roku 1943 a bol zakázaný, do kín sa dostal až po vojne. Neočakávajte od tohto filmu, ktorý bol vyrobený v dobe 2. svetovej vojny, že to bude nejaká konkrétna štúdia života počas vojny v Taliansku. Ale poukazuje na pouličné scény, životný štýl, znepokojúco odhaľuje chudobu vplyvom vojny, kriminalitu ale aj veľmi odvážne je znázorňovaná sexualita ale aj náznaky homosexuality. (19.04.2016)

Tak tento film musel vzbudit v Itálii v době svého vzniku určitě velký poprask a cenzurou byl prý dokonce zakázán. Jedná se ne docela ale z cela určitě o první kritiky vůbec označený film pod přívlastkem "neorealistický". Tento směr určuje charakter italského filmu až do roku 1952, období jeho rozkvětu však začíná až dílem Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Film v sobě ukazuje všední každodennost na rozdíl od všech těch konvenčních filmů Mussoliniho éry. A také skutečnou Itálii malých lidí, nikoli jen luxus horních vrstev. I přes svou děsivě dlouhou stopáž (vůbec většina jeho filmů má úctihodnou délku), některé pasáže byly opravdu hodně dlouhé a utahané, jinak se ale jedná o vkusný a zajímavý film alespoň co se týče nového přínosu pro světovou kinematografii. Nutno dodat že režiséři Visconti, Rossellini, De Sica, de Santis to byli opravdu velcí mistři alespoň ve svém oboru a samozřejmě ne pro všechny. (24.10.2006)

Na to, čo sa vo filme a v hlavách a srdciach postáv odohráva, je Posadnutosť príliš chladná a odťažitá. Čo by nebolo od veci, ak by sa nejednalo o film taliansky. Padne zopár faciek, ale aj tie pôsobia ako nacvičené facky hercov a talianski milenci tu ani nehádžu po sebe riad, čo je proste v tejto časti zemegule nepravdepodobné. Román som nečítal a ani som si už nepamätal tento omletý príbeh (Jacka a Anjelicu som videl cca 20 rokov dozadu), takže dejové zvraty boli pre mňa dejovými zvratmi. Som zvedavý na ďalšie verzie a k tomu záveru len toľko, že za prvé by mi asi aj v románe vadil ako vykonštruovaný a Visconti tu z hlavných postáv urobil jednoducho nepozorných debilov. (12.10.2015)

Výborná ukázka toho, jak je možné zachytit realismus Itálie v době druhé světové války. Místy se člověk diví, že tohle ve fašistické Itálii vůbec mohlo být natočeno, protože to není hezký obrázek silné země. Naopak, jako kdyby země byla slabá a stejně tak jsou slabé postavy, které zde vystupují. To vede k tomu, že jsou obětí vlastní slabosti. (17.09.2014)