Země

Natočeno to bylo pěkně, což o to, ale většinou to takhle nefunguje (sama to v záchvatu deprese uznává). Většina žen v podobných případech použije půdu a konopné lano (i když jsem znal jednu, která použila předsíň a drát). Tahle se rozhodla "umřít na divočinu" a jen náhodou se jí to nepovedlo. Ovšem málo uvěřitelný není pro mě jen začátek, ale i konec: vyrovnaná žena středního věku. Teď už nemá koho, s nímž my si mohla trochu popovídat, samozřejmě jen trochu; třeba: to jsem ho picla mezi voči, tos nečekal, co? Já mám dřevo nadělané na dva roky, a co mi chybí na potravinách, dokoupím v kauflandu. Proto snad mi film přinesl více pochyb než optimismu, i když USA je zemí velkých možností: vydupat z horské půdy tak krásnou zelenimu na záhoně ozdobeným plůtkem, kterého si medvěd ani nevšimne, to je množné jen v této zaslíbene zemi. (12.01.2022)

Natáčení v éře covidu nasměrovalo některé tvůrce správným směrem. Tentokrát odešla z civilizace Robin Wright. Její uprchlice do divočiny toho sice moc nenamluví, ale kdo něco zažil, ten jistě chápe. Hlavní roli si tak v klidu převzala matka příroda. Jen to umělé ždímání emocí na úplný závěr bylo už zbytečné. (29.06.2023)

Rodinnou tragédií zdrcená žena utíká přežívat do srubu v (nádherně fotogenické) divočině – s její městskou nešikovností na hraně sebetrýzně až sebevraždy, jelikož si nedokáže naštípat dříví či ulovit potravu, a když jde v mrazu na záchod do kadibudky, nechává dokořán otevřené dveře do (ne)vytopené světnice. Ale přežije, především díky chápavému zálesákovi. Zatímco zpočátku mě spíš iritovala, ve druhé polovině už jsem s vnitřním vyrovnáváním (skvělé) Robin Wright souzněl, silný závěr dokonce vydoloval i hezké emoce. (01.12.2023)

Paní prezidentová z House of Cards si natočila komorní film, kde si střihla i hlavní roli. Herecky to dává s přehledem a režijně s tím taky nemám problém, navíc je to celý natočený v naprosto překrásné přírodě, to prostředí samo o sobě přidává body. A pak je tady ta myšlenka ohledně žalu, samoty a životního restartu i za cenu toho, že u toho můžete umřít. Na jedné straně člověk, kterej odmítá pomoc, brání se tomu a chce si to "vyžrat" celý sám. Na druhé straně člověk, kterej podá pomocnou ruku i za cenu odmítnutí, protože mu to není jedno a nechce to nechat jen tak být. Za mě milý překvapení, i když hodně smutný... připravte si kapesník. (06.06.2021)

„Co cítíte?“ - „Cítím, že je pro mě těžké být mezi lidmi, protože chtějí, aby mi bylo líp.“ - „Takže nejste schopná sdílet své pocity s ostatními lidmi?“ - „Zkoušela jsem to, ale pak jsem si říkala, proč bych to měla dělat, proč bych to měla chtít s kýmkoliv sdílet? Stejně mi nepomůžou.“ Zdrcená žena z města, která se nedokáže vyrovnat s obrovskou životní tragédií, se uchýlí do přírody, daleko od lidí, aby znovu nalezla rovnováhu a snad i nový smysl života. Jenže vyrovnávání se se ztrátou a samotou je jedna věc, přežívání v opuštěném srubu uprostřed krásné, ale drsné přírody druhá…Fungovalo to na mě. Bavilo mě sledovat Edee procházející si nesnázemi, které nekorespondují s pohodlným životem ve města, a přitom řešící si vlastní démony. Ani na chvíli mě to nenudilo, a to i navzdory pomalému tempu a jisté míře předvídatelnosti (ta tu ovšem nijak nepřekáží). Závěr už pak byl trochu na hraně, ale vzhledem k předešlému jsem z něho zklamán nebyl, chápal jsem ho stejně jako Edee. Tento celovečerní režijní debut bude ode mě za solidní 4*. (07.03.2021)