Gilles Grangier, vlastním jménem Gilles Crougere, pocházel z Paříže a od dětství obdivoval film jako médium. Ve 30. letech začal pracovat pro společnost Paramount v Joinville, kde prošel několika zaměstnáními, v roce 1936 se poprvé uplatnil jako asistent režie. Následně se ve stejné profesi, případně jako pomocný režisér podílel na několika dalších filmech. Profesnímu a kariérnímu postupu Gillese Grangiera napomohlo přátelství s tehdy slavným hercem Noël-Noëlem, který jej doporučil filmovým producentům. Noël-Noël si pak celkem logicky zahrál hlavní roli v Grangierově celovečerním debutu, šlo o komedii ADEMAI, POČESTNÝ BANDITA (Adémai, bandit d'honneur, 1943). Hned tento první Grangierův film měl značný úspěch.
Grangier nikdy neskrýval, že nemá nijak vysoké umělecké ambice, jeho cílem bylo vytvářet filmy oddychových žánrů pro nejširší publikum, stejně tak se nedůvěřivě stavěl k novátorským filmařským postupům, jeho síla byla v sázce na osvědčená schémata a s nimi měl vždy úspěch. Ostatně po skončení války diváci vyhledávali žánr, který jim pomáhal unikat z tíživé reality a požadavky na diváckou vděčnost Grangier vždy splňoval. Dosvědčil to hned svým prvním poválečným filmem ČERNÝ KAVALÍR (Le cavalier noir, 1945). Tento historický dobrodružný film z dnešního pohledu nedisponuje nijak zásadním vkladem do historie francouzské kinematografie, nicméně ve své době jej v kinech navštívilo více než tři a půl miliónu diváků.
Úspěch Grangiera pochopitelně povzbudil a ještě do konce 40. let stihnul natočit dalších devět filmů různých žánrů (a také kvalit). Spolupracoval častěji s dnes již zapomenutým hercem Georgesem Guétarym, ale mezi jeho spolupracovníky se začínala objevovat i později slavná jména jako Fernandel, Bourvil nebo François Périer. Osudovým se pro Grangiera ukázalo setkání s Jeanem Gabinem v roce 1953. V následujících letech spolu natočili dvanáct filmů, navzájem si byli velmi prospěšní a navázali i osobní přátelství. Jejich prvním společným filmem bylo válečné drama PANNY NA RÝNĚ (La vierge du Rhin, 1953).
Zatímco s jinými herci natáčel Grangier nadále dnes již zapomenuté komedie, s Gabinem realizoval velmi úspěšné kriminálky a dramata. Z jejich spolupráce byl prvním výrazným úspěchem film BENZÍN A OLEJ (Gas-oil, 1954), který v kinech viděly přes tři milióny diváků. Podobného úspěchu dosáhly později filmy jako NOC A ZMATEK (Le désordre et la nuit, 1958) s drogovou tématikou nebo příběhy s postavou komisaře Maigreta. Mimo kriminální žánr exceloval Jean Gabin ve filmu TULÁK ARCHIMÉDES (Archiméde, le clochard, 1959); tento snímek byl v roce 1959 nominován na Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Nutno také dodat, že ve svých filmech se Grangier většinou mohl spolehnout na kvalitní literární předlohu a spolupráci zručných scénáristů jako byl například Michel Audiard. Nicméně i původní scénáře doznaly široké obliby, a přestože se Grangier etabloval jako tvůrce dramatičtějšího žánru, daleko největší komerční úspěch zaznamenala komedie DIETNÍ KUCHYNĚ (La cuisine au beurre, 1963) s Fernandelem a Bourvilem v hlavních rolích a více než šesti milióny diváků. V komediích ostatně hrál i Jean Gabin, pro příklad uveďme také nadmíru úspěšný film GENTLEMAN Z EPSOMU (Le gentleman d'Epsom, 1962).
Na přelomu 60. a 70. let začala tvůrčí invence i popularita Gillese Grangiera postupně klesat; poslední film s Jeanem Gabinem, VE ZNAMENÍ BÝKA (Sous le signe du taureau) vznikl v roce 1969. Z jeho další filmové tvorby stojí za zmínku kriminální komedie SPOLEČNÍK (Un cave, 1971), kterou řadíme do okruhu tzv. francouzské drsné školy. Jinak začal Grangier práci pro film omezovat, realizoval se spíše v televizi a byl například spolurežisérem seriálové adaptace slavného Vernova románu DVA ROKY PRÁZDNIN (Deux ans de vacances, 1974). Pro televizi natáčel Grangier až do počátku 80. let, poté odešel do soukromí.
Gilles Grangier sice nemá místo na piedestalu uměleckých vrcholů francouzské kinematografie 20. století, nicméně většinou ze svých 51 natočených filmů se zařadil mezi komerčně nejúspěšnější režiséry. Sám přiznával, že neměl vysoké umělecké ambice a svého těsně poválečného cíle tvořit oddychový žánr se držel po celou svou kariéru. Nikdy ale neklesl pod průměr, na čemž má podíl dlouholetá snaha vycházet z osvědčených literárních předloh a také sázka na osvědčené herecké osobnosti, což se týká především již zmíněného Jeana Gabina. V roce 1977 publikoval Grangier své paměti s názvem Flash-back. Zemřel 27. dubna 1996 krátce před svými 85. narozeninami.
Pavel "argenson" Vlach
