Vladislav Vančura

Vladislav Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy do rodiny, kde se udržovaly staré tradice písmáckého rodu protestantů. Od dětství vyrůstal v Davli u Prahy. Kvůli své bouřlivé povaze nedokončil gymnázium v Praze a Benešově, neúspěšně se pokoušel dostat na malířskou akademii a pokoušel se vyučit fotografem, typografem a právníkem. Po konečném vyjití gymnázia v pražské Křemencově ulici vystudoval medicínu (získal roku 1921 titul MUDr.) na Univerzitě Karlově v Praze. Velmi krátce se svou ženou provozoval lékařskou praxi (1919 – 1921), ale záhy se z něho stal spisovatel a dramatik z povolání. Vladislav Vančura byl svébytným autorem s působivým jazykem a tvořícím v duchu avantgardy.

Známé jsou jeho romány „Pekař Jan Marhoul" (1924), „Pole orná a válečná" (1925), „Markéta Lazarová" (1931), „Útěk do Budína" (1932), „Konec starých časů" (1934), „Tři řeky" (1936), novela „Rozmarné léto" (1926), povídky „Luk královny Dorotky", dramata „Jezero Ukereve" (1935), „Josefina" (1941), historické pásmo „Obrazy z dějin národa českého" (1939 – 1940) a nebo dětský „Kuba a Kuba Kubikula (1931). Psal do časopisů eseje a teoretické úvahy, které vyšly jako „Vědomí souvislosti" (1958) a „Řád nové doby" (1972).

Na začátku 30. let začala u Vančury vzkvétat touha režírování hraných filmů. Sám napsal řadu filmových scénářů, z nichž se mu podařilo zrealizovat pouhých šest. Z nerealizovaných scénářů můžeme uvést např. titul „Baron prášil" (jenž později přepracoval do románu „Konec starých časů"), kde titulní úlohu měl sehrát Vančurův oblíbenec Jindřich Plachta, „Nenapravitelný Tommy", „Lethargus" (později divadelní hra „Jezero Ukereve") či „Děvče z ulice" (nakonec přepracoval na divadelní hru „Josefina").

Za svoji literární činnost byl třikrát poctěn Státní cenou (1929, 1931 a 1947), ovšem ta poslední mu byla udělena in memoriam. K režii a k psaní filmových libret přistoupil zejména proto, aby české kinematografii pomohl umělecky a v začínající zvukové éře ji v kvalitě pozvedl na světovou úroveň. Ne vždy se mu to však podařilo.

Havlova společnost A – B dala možnost Vladislavu Vančurovi za spolupráce s režisérem Svatoplukem Innemannem natočit drama ze studentského prostředí PŘED MATURITOU (1932) s výbornými hereckými výkony Antonína Novotného, Miroslava Svobody, Jindřicha Plachty a Františka Smolíka. Film měl u divácké obce a u kritiků příznivý ohlas, zejména díky neotřelými kameramanskými přístupy Otty Hellera a Václava Vícha a hudbou E. F. Buriana. Další filmy Vladislava Vančury již takový ohlas neměli.

Aby se mohl samostatně uchopit režie, musel se osvědčit režií krátkometrážního opusu BURZA PRÁCE (1933), který nebyl ani dokončen a zbylo z něho pouze torzo. K první samostatné režii si vybral sociální námět z prostředí dětského domova a opět s Jindřichem Plachtou v úloze vychovatele NA SLUNEČNÍ STRANĚ (1933). Jeho třetím filmem se stala balada podle námětu spisovatele Ivana Olbrachta a scénáře spisovatele Karla Nového MARIJKA NEVĚRNICE (1934).

Snímek byl zajímavý svým zpracováním, vzniknutím bez pomoci velkých filmových výroben a účastí neherců, podkarpatských horalů v titulních úlohách. Film však u kritiky i diváků propadl. V roce 1937 ještě Vančura za spolupráce svého přítele, diletantského režiséra Václava Kubáska, natočil drama z automobilového prostředí LÁSKA A LIDÉ a zfilmoval divadelní hru Ladislava Stroupežnického NAŠI FURIANTI. Tím jeho režijní kariéra skončila.

Vančura byl od 20. let veřejně činný. Byl zakladatelem a předsedou avantgardního Devětsilu, v letech 1920 – 1929 členem KSČ a účastnil se akcí Levé fronty, Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem a Družstva práce.

Už od začátku bojoval, aby česká kinematografie byla podporována státem a úroveň námětů a scénářů posuzována uměleckými komisemi. Sám se stal zakladatelem a předsedou Československé filmové společnosti (1936), jenž požadovala zvýšení umělecké úrovně u nás promítaných filmů, a po příchodu nacistů do ČSR lektorem Filmového studia.

Za 2. světové války se angažoval v odboji (ilegální Výbor inteligence) a v květnu 1942 byl zatčen a za stanného práva v období heydrichiády na pražské střelnici v Kobylisích 1. července 1942 gestapem popraven ve věku jednapadesáti let. Za svoji statečnost byl in memoriam vyznamenán titulem Národního umělce (1946) a Řádem TGM I. třídy (1992).

Manželka Ludmila vydala vzpomínky „Dvacet šest krásných let" (1967) a podle jeho námětů byly natočeny filmy PEKAŘ JAN MARHOUL (1953), ROZMARNÉ LÉTO (1967), MARKETA LAZAROVÁ (1967), LUK KRÁLOVNY DOROTKY (1970), KONEC STARÝCH ČASŮ (1989) či ÚTĚK DO BUDÍNA (2002). Jeho dcera byla dětská spisovatelka Alena Santarová (1923 – 1967).

Jaroslav "krib" Lopour