Štefan Uher

Byl představitelem nové slovenské avantgardní filmové vlny. Třebaže všechny jeho filmy neprobíhaly bez komplikací, chtěl svá filmová díla vytvářet k obrazu svému v ryzím poetickém duchu. Jeho osobnost a tvorba ho řadí nepopiratelně mezi skutečné tvůrce filmového umění. Svoje pocity ztvárňoval do poetické obraznosti režírovaných filmů, které osud dopřává svým vyvoleným, a proto se stal výjimečným.

Narodil se 4. června 1930 ve městě Prievidza v čase největší hospodářské krize a to ovlivnilo jeho dětství, na které přesto rád vzpomínal. Také díky romantickému okolí města mnoha přírodních krás. Po vystudování gymnázia v Prievidze odešel mladý Štefan Uher do Prahy studovat režii a dokumentaristiku na pražskou FAMU v období (1950-1955). Dostal dobré a kvalitní základy a získal tak cenné zkušenosti. Skoro jako každý kolega začal u krátkého filmu. Po absolutoriu nastoupil do bratislavského studia dokumentárního filmu.

Jeho filmová dráha počala krátkým filmem UČITELKA (1955), dokument o osudu učitelky ze Stupavy. Další dokumentární film byl ze sportovní fotbalové historie. Poté ještě natočil další řadu dokumentárních snímků. Film BOLO RAZ PRIATELSTVO (1958) o děvčátku, které touží se stát baletkou, byl již tak trochu hraným filmem. První realizovaný celovečerní film MY Z DEVIATEJ A (1961) byl o perspektivách, hledání a budoucnosti vycházející mládeže ze základní školy. Netrvalo dlouho a poetickým filmem SLNKO V SIETI (1962) prokázal svou osobitou sílu lyrického fondu a moderní styl. Za tento film dostal Čestné uznání (1963) na festivalu českých a slovenských filmů v Ústí nad Labem. Vlastně zde začala jeho spolupráce se spisovatelem a scénáristou Alfonzem Bednárem a dále kameramanem Stanislavem Szomolányim.

Poté režíroval umělecko-psychologicky náročný film o moci totality z druhé světové války ORGAN (1964), filmový experiment umocnila Bachova ušlechtilá hudba. Neméně zajímavé poetické filmové dílo bylo i PANNA ZÁZRAČNICA (1966), natočené podle knihy Dominika Tatarky, které sklidilo zejména u náročného diváka velmi příznivou odezvu. Štefan Uher šel svou uměleckou cestou nezměněn. Tak nastalo plodné období jeho tvorby. Filmové baladické drama TRI DCÉRY (1967), určitě bylo pro diváckou obec velmi jímavým snímkem z doby jedné z tváří padesátých let. V další tragikomedii, ve filmu GÉNIUS (1969), dává bizarní rozměr obraznosti hříchu s polidštěním ďábla.

Bohužel po roce 1968 se Štefan Uher jen těžko vyrovnal s novou situací. Normalizační scénáře odmítal natáčet, protože to bylo proti jeho mysli a přesvědčení. Jeho duševní stav tím velice trpěl a dokonce musel vyhledat psychiatra. Po delší režijní přestávce se opět pustil do dalšího filmu z válečného období KEBY SOM MAL PUŠKU (1971), byl poznamenán už normalizací a změnami ve filmové kultuře. Lidová báseň o třech hudcích JAVOR A JULIANA (1972) opět vrátila Štefana Uhera tam, kde se cítil nejlépe, k poetice. Po několika natočených filmech převážně z období partyzánských bojů druhé světové války, které nevybočily z běžné tvorby, natočil televizní film STUDENÉ PODNEBIE (1974) o životě a tragedii mladé vesnické dívky a nerovném manželství. Následovali další filmy PENELOPA (1977), KAMARÁTKY (1979) a jiné.

Ještě jednou se vrátil k televizní tvorbě s oblíbenou dvojicí s A. Bednárom a S. Szomolányim k realizaci čtyřdílného seriálu MOJE KONE VRANÉ (1980), příběh z času osmdesátých let v Bratislavě. Dá se říci, že byl u diváků úspěšný. Následuje film KOSENIE JASTRABEJ LÚKY (1981) o generačních vztazích v rodině, kde exceluje herecká legenda Jozef Kroner. Jeden z posledních komediálních-dramatických filmů, PÁSLA KONE NA BETÓNE (1982) se odehrává ve východoslovenské vesnici s dobovými reáliemi toho času. Štefan Uher kdesi na nějaké besedě řekl, že natočit skutečný život je těžší než vymýšlení příběhů. Na závěr své filmové kariéry natočil poslední film SPRÁVCA SKANZENU (1988), právě tento film se těžce rodil a přesto má určitě právem půvab jedinečnosti i když byl deformován. Politická moc komunistického režimu mu stále měnila scénář a hlavně několikrát natáčení úplně zastavila. Bohužel to znovu nalomilo už tak jeho velké zdravotní potíže, proto se rozhodl ke škodě slovenské kinematografie, že je lepší už nic nenatáčet. Po dlouhodobých zdravotních potížích umírá 29. 03. 1993 v Bratislavě.

Josef "tahit" B.