Mr.Apache

Snímek plný milých překvapení. Pravděpodobně nejlepší film Dustina Hoffmana. Hoffman zde nepodává lepší výkon než v Midnight Cowboy, Malém velkém muži, Tootsie či Rain Manovi. „Absolvent“ je prostě jen lepší film než ty ostatní. (Snad jen Půlnoční kovboj mu může konkurovat.) Někteří se dodnes diví, co na „Absolventovi“ lidi tak fascinuje. Jestli je to skvělý scénář, nebo snad písničky Simona a Garfunkela ... Zkuste posoudit sami.

Hodně ambiciózní „pětka“ zdůrazňuje comicsovou estetiku celé série a má minimálně dva opravdu skvělé momenty. Celkově se ale utápí v určitém chaosu a nepřehlednosti. Režisér buďto musel najít kompromis mezi svou vizí a zásahy ze strany producentů, nebo si prostě nedokázal poradit se scénářem. Škoda promarněného potenciálu.

Čtvrtý díl klade důraz na jistý akcent Freddyho povahy, který předchůdci zatím ještě plně nevyužili - svérázný smysl pro černý humor. Původně čistě horrorové téma Wese Cravena (NOES 1), posunuté Chuckem Russellem až do oblasti fantasy (NOES 3), Harlin výrazně odlehčuje a opět je posunuje dál, do nových teritorií. Tentokrát až někam k samotným hranicím světa komedie. Přitom se ovšem nezříká výrazových prostředků, které dali Nočním můrám do vínku jeho předchůdci, a nenápadně přidává sobě vlastní prvky akčního filmu. Freddy Krueger se v tomto pokračování plném hlášek, hrůzně komických gagů a bizarností (pes močící oheň, smrtící vodní postel, Freddyho rukavice coby žraločí ploutev z Čelistí, nebo kafkovská proměna oběti v brouka) stává přibližně podobným monstrem, jakým je srandovní Ježibaba v Mrazíkovi. Svému okolí je však výrazně nebezpečnější. Dokáže postrašit i pobavit zároveň, a diváci ho za to milují. Podobný efekt (tzv. „princip uvázaného zlého psa") s úspěchem použil už v 70. letech vynálezce rockového divadla a nevlastní Freddyho otec – Alice Cooper. V této souvislosti není od věci připomenout, že NOES 4 je také prvním dílem série, který byl podpořen regulérním písničkovým soundtrackem. Mix osmdesátkového popu, melodického heavy rocku a komerčního hip hopu byl ideální kulisou typického středoškolského mejdanu oněch časů. V momentě, kdy MTV nasazuje do vysílání videoklip „Are You Ready for Freddy?" od rapujících bumbrlíčků The Fat Boys, přízrak z Elm Street definitivně vstupuje do světa popkultury. Zároveň se stává významnou postavou horrorové historie, hrdě se řadíc po bok Draculy, Frankensteina a dalších nesmrtelných monster. Když se v závěru filmu myslí hlavní hrdinky mihne zdánlivě nepochopitelné přání, aby se Freddy vrátil, je tím zároveň vyjádřena stejná touha tisíců nadšených diváků v kinech... Úspěch NOES 4 je nezanedbatelný: Snímek vydělal ze všech dílů série nejvíc, a společně s třetím pokračováním se tak načas ocitl v prestižní dvacítce finančně nejúspěšnějších horrorů všech dob.

"Jakou víru vyznáváte?" "Vědu, nejspíš." "Nešťastná volba." Tímto vynikajícím dílem se podařilo přímo navázat na skvostnou jedničku. Zatímco první film byl ještě čistým horrorem, díky využití všech možností, jež téma skýtá, posunul Chuck Russell (ve spolupráci s Frankem Darabontem) příběh do oblasti fantasy. Znalcům netřeba připomínat, že tento režisér odvedl dobrou práci také na remaku The Blob - dle některých „definitivním horroru 80. let". Třetí Noční můra (která je vlastně prvním regulérním pokračováním původního filmu) dotáhne osudy přeživších až do samého konce. Vymačká z daného tématu (téměř) všechny nevyužité možnosti a příběh v podstatě uzavírá. Velkým překvapením pro dnešního diváka bude skutečnost, že tento film svým způsobem o mnoho let předstihl některé myšlenky, využité později ve známém trháku Matrix. Možná právě proto se z Maxe (Laurence Fishburne) stane dvanáct let poté Morpheus... Kromě toho, že v případě NOES 3 jde (společně s „jedničkou") o nejlepší film série, je hodně příjemné i zjištění, že na rozdíl od mnoha teenagerských vyvražďovaček té doby, jsou zde mladí hrdinové většinou inteligentní a opravdu sympatičtí. Divák se tak má o koho bát. Díky tomuto faktu vzniká ne zrovna obvyklý a originální paradox: I když ve vás samotný Freddy vzbuzuje jistou (lehce zvrhlou) libost, jeho protivníci („dream warriors" z názvu filmu) mají vaše sympatie také. Jednou z těchto sympatických obětí je i mladičká Patricia Arquette. Tehdy zhruba 19letá budoucí hvězda se zde představuje ve své první hlavní roli, a po Johnnym Deppovi z původních Nočních můr je to už druhá pozdější hollywoodská star v této sérii. Rád bych též vyzdvihl výkon Priscilly Pointer, jejíž role nedá nevzpomenout na Velkou sestru z Přeletu přes kukaččí hnízdo. Ostatně už díky prostředí, v němž se NOES 3 odehrává, to není jediný odkaz na slavný Formanův film.

Velmi nekvalitní snímek, který málem způsobil zánik celé série, s níž přitom nemá dějově ani samotným pojetím mnoho společného. Je tu jen jediná vydařená a vtipná scéna, a to hned na začátku (Freddy coby řidič školního autobusu).

Jak už to u filmových sérií bývá, i v případě NOES jsou některé díly slabší a jiné silnější. Původní Cravenova Můra patří jednoznačně k těm druhým. Navíc jde o nejhorrorovější film série. Ještě zde není tak patrná comicsová estetika, nadhled a černý humor pozdějších sequelů, ovšem napětí a správně dávkovaná hrůza vytěžují originální nápad více než dobře. Mou srdeční záležitostí je sice zejména Můra č.3 (aka Dream Warriors), ale debut Freddyho K. má i tak můj plný respekt. ..... Často se vedou spory o tom, zda NOES je či není slasher (tedy zástupce horrorového subžánru, zabývajícího se vyvražďováním teenagerů). Osobně se kloním k názoru, že tenhle snový svět je se svými zvláštními pravidly přece jen trochu jinde, než svět Halloweenů, Pátků třináctého či Vřískotů. Ostatně, i to, že Craven si vymínil, že po celou dobu natáčení nesmí na place padnout slovo "slasher", o něčem vypovídá.

Geniální! Nejlepší horror všech dob. Kontroverzní, inteligentní a šokující monument. Jedno z největších děl světové kinematografie. [Kdo z vás, komentujících, viděl pravou verzi Exorcisty? Tu, která tak šokovala a uchvátila celý svět? Tu, za kterou William Friedkin bojoval u soudu a prohrál? Protože na všech uložištích jsem našel jenom ten potrat, který se výsměšně nazývá "directors cut". Nikde nic jiného, než verze, proti jejímuž uvedení bojoval sám režisér všemi prostředky. Všiml jsem si, že někde je dokonce avízována jako "necenzurovaná verze"! Větší paradox aby pohledal. Takže než budete soudit, zamyslete se nad tím, co vlastně hodnotíte či komentujete. Nápověda: Ta pravá verze má 122 minut.]

Nepříliš invenční pokračování (nebo spíš remake) kultovního italského horroru. Heavy metal z prvního filmu zde nahradil mainstreamový pop a rock, místo kina se děj odehrává v obřím mrakodrapu. Démoni 2 sebou nesou všechny zápory zbytečných „dvojek“, ale obsahují alespoň originální moment, kdy jeden z démonů vstoupí do filmového děje přímo z televizní obrazovky. Podobný trik použili později i tvůrci úspěšného snímku The Ring.

Překvapivě životný a chytrý akční snímek, jehož kvality lze objevovat doslova na pokračování: Ani po několika zhlédnutích nenudí. Připočteme-li kvalitní a do celku zapadající bonusy na DVD verzi, s mírným překvapením zjistíme, že jde sice o komerční, ovšem i pro náročného diváka velice zábavnou záležitost. Kdyby se tu navíc podařilo propašovat ještě osudovou strašidelnost originálních snímků George Romera, nebylo by v podstatě nač si stěžovat. Takto zůstává jen mírná pachuť s přílišné svižnosti zombíků a filmu samotného. Každé zpomalení je tu vítáno, avšak nikdy netrvá déle, než aby se nám dostalo trochu času nadechnout se před další zběsilou akcí. Člověku je až líto, že je mu odepřeno ještě větší proniknutí do psychologie postav, z nichž většinu si zamiluje (případně se s nimi ztotožní). Je s podivem, jak hluboko se tvůrcům nakonec přes tak nedostatečný prostor podařilo své postavy, jejich charaktery a motivaci divákům přiblížit. Za zmínku rozhodně stojí i výborně zvládnutý výběr songů, jež ve filmu zazní. Když se při úvodních titulcích prolíná naléhavě osudová píseň countryového kazatele s apokalyptickými „dokumentárními“ záběry, jde o jeden z emocionálně nejpůsobivějších momentů jaké jsem u nějakého filmu v poslední době zažil.

Brutální splatterpunkový snímek, který sice může odradit méně otrlého diváka množstvím silně nechutných scén, ale zato stojí na skvělém nápadu. Tvůrci umístli děj do kina, kde se promítá horror. Tento základní syžet je dále invenčně rozvíjen téměř surrealistickou formou, kdy se děj na plátně prolíná s dějem v hledišti kina. Vše je hojně kořeněno funkčním využitím heavy metalové muziky ve scénách líčících hromadnou paniku a zoufalý boj o přežití. Zvláště v tomto ohledu byli Démoni průkopnickou událostí (něco podobného se do té doby prakticky nedělalo). Za tímto účelem byly použity skladby kapel, patřících k tehdejší metalové špičce: např. Accept, Saxon, Mötley Crüe nebo Pretty Maids. Šlehačkou na dortu je pak působivá originální hudba Claudia Simmonetiho. Tvůrci, kterými byli tři výrazné postavy italského horroru (režiséři Lamberto Bava, Dario Argento a Michele Soavi) velmi dobře pracují s klaustrofobními prvky, a často využívají comicsovou a punkovou estetiku. Umělecký přesah tohoto horroru je zřejmý - neschopnost hrdinů opustit kino může odkazovat např. až k Buňuelovu Andělu zkázy. Snímek je neprávem polozapomenutou, i když kultovní a mladším publikem dnes znovu objevovanou záležitostí. V 80. letech patřil u nás ke zlatým hřebům nejedné videopárty: Když chtěl hostitel předvést divákům něco šokujícího, obvykle neomylně sáhl po Evil Dead či právě po Démonech.