Subjektiv

Expremiér Džúničiró Koizumi se nezalekne mahjongu severokorejského, čínského ani vatikánského. Zahraniční politika je hazard a dělati si z ní srandu též. Spálit se může i jeden z nejznámějších "parodistů" Tsutomu Mizushima. Přehánění sportovních mahjong či go anime se vyhání na nejvyšší stupeň, dojde i na jiné žánry, občas nějaká ta reálie najde svou cestu do dění (obrazce ze severokorejských obdob spartakiády, ochranná ruka Číny nad KLDR, masakr na Tien an Men, Maova politka...) a stejně to zůstává blbinou, jen chvíli sympatickou. Slabé ***.

Poslední Shana nezná míru, v jednom ohledu je to dobře, ve všech ostatních špatně. Šílené množství postav, se pouští do boje o osud světa, o konečné řešení otázky Guuze no Tomogara vs. Flame Haze. Boj se přerušuje jiným bojem a navazuje naň další boj, bezmála bezejmenní hrdinové po sobě metají mocná kouzla, která ničí vše, co jim stojí v cestě. Destrukce má opravdu grády a být rozumněji dávkovaná, zdůvoděná a mít možnost přilnout k bojovníkům či mít k nim odpor, mohla být překrásnou ozdobou seriálu. Je však šperkem zneuctěným všelikým harampádím. +++++ Jak zmiňují ostatní, seriál skutečně nedokáže diváku s úspechem vysvětlit, jaký má boj pro bojující strany smysl, jak má chápat jeho konec (krom toho, že si Shana a Júdži odpustí a vyznají si konečně lásku). Oč vlastně šlo? A proč má pocit, že se zřejmě chtělo sdělovat cosi Velikého a nesdělilo se nic? Díky tomu všemu i slušně vypadající souboje začnou být člověku lhostejné a znudí jej. Jako čirá abstrakce však neobstojí, tak dokonalé výtvarně zase nejsou. Slabé **. +++++ A aby nedošlo k mýlce, dodávám znovu: "Příšerné, pekelné, neuvěřitelné množství postav, postav a postav!"

Watanabe, autor Cowboye Bebopa, se pustil do režírování seriálu, jenž je prost vší nadsázky, nadhledu i vtipu. Kdykoliv to v minulosti učinil, vždy byl výsledek slabší než ten, který ukázala banda křižující sluneční soustavu. Myslím, že ani tentokrát se nepříblíží svému největšímu úspěchu, a to i přesto, že v druhém kvartálu 2012 bude Sakamichi no Apollon nejspíše jedním z nejlepších anime, žel v žánru, který mi není ani trošičku blízký. +++++ Děsím se neustále zraňovaných srdcí, vyznání lásky, nejistého směřování citů, jež usiluje nejspíš pouze o to, abych s hrdiny Sakamichi no Apollon žil, soucítil s nimi, radoval se s nimi, plakal s nimi... prostě věrně prožíval totéž co oni, jednou týdně se 20 minut tvářil jako člověk plný empatie a jazzu. +++++ Pokud jde o rozpracování psychologie postav, Sakamichi no Apollon dokázalo v této sezóně mezi anime své hrdiny oživit nejuvěřitelněji, ale přece tím dosáhlo pouhého mírného vyvýšení se nad melodramatické mýdlové opery, k nimž přidává nádech zašlých časů (jazzem, paletou barev), které, řečeno textem písně: "...si nedáme vzít, i když už jsou dávno pryč," a kouzlo všedních dnů, kterých se mydlinky obvykle děsí. Inu mají proč, všednost zezevšedňuje. +++++ Nicméně uznávám, že postavy i ve čtvrtém díle odhalovaly něco nového ze své povahy, minulosti atd.. Leč přístup k chápání člověka to byl konformní: jasné příčiny a následky chování, světlo jako výchozí stav a milostná láska jako nejvyšší dobro, nejvznešenější cíl a osud. Opět řečeno písní, tentokrát záludně a podvratně: "Die Liebe ist die größte Kraft." Končím po 4 dílech, ale bez jedu.

Když jsem začal sledovat Sankareu (úvod do děje viz Kontractor), do určité míry mě zaujal vztah hlavní hrdinky Sanky s jejím otcem. Jeho majetnická láska, jež se projevovala omezováním její svobody a focením nahé Sanky vždy v den jejích narozenin zaváněl zápletkou spřízněnou s Mawaru Penguindrum. Následující díly seriálu mi ovšem postupně braly naději, že by toto dílko dosáhlo srovnatelné kvality. Výjevy z rodinného života protagonistky spíše stvrzovaly již předtím řečené, než aby se jakkoliv rozvíjely. Matka alkoholička očividně unavená životem v samotářském přepychu, otec vyšinutý perfekcionista, kterému krom něj a jeho dcery není nic dost dobré. +++++ Větší část vyprávění se však věnovala Furuyově rodině, tedy Sančině novému kamarádovi, jenž zbožňuje každou věc spojenou se zombie "kulturou", samotné zombie především. Jeho zájem se však jeví značně primitivně, jde o takový přílepek k jeho středoškolské obyčejnosti, který z něj dělá pošahaného geeka. Jeho život to však v zásadě, krom jeho tvrzení: "Chodit jedině se zombicí," nijak neovlivňuje. +++++ Člověk by si dovedl představit, že jeho obsese otevírá dveře k nečekaným pohledům na mládež,společnost, blablabla... Mou obavou (třebas nepodloženou, co já vím) je, že půjde o smiřování se se smrtí, nejlépe jeho maminky a následný obrat Furuyi k životu. Nebo opravdu najde štěstí po boku obyčejné holčiny, jež je zajímavá pouze (SPOILER) svým nízkým tlakem a tělesnou teplotou (KONEC SPOILERU)? +++++ Po pěti zhlédnutých dílech jsem přečetl zkusmo 11 kapitol mangy a potvrdil si obavy, že jediný prvek, v nějž jsem vkládal naděje, se upozadí a spor Furuya vs. Sančin otec dojde poněkud umělého (byť možná jen dočasného) rozuzlení. Podle komentářů čtenářů půjde dále především o rozvíjení vztahu Furuyi a Sanky, který bude lemován komikou plynoucí z víme čeho, občas "obohacený" vlezlým okolím. Viděny díly 1-5.

Tiara a Abel již brzy dosáhnou věku 15 let, je tedy na čase, aby se dozvěděli o údělu, který na ně čeká. Tiara se má stát strážkyní rudého orbu, Abel strážcem orbu modrého, dvou mocných artefaktů, které oživují i uspávají mocnou dračí sílu. Než se tak ale stane, zmocní se Tiary i s rudým orbem skrz naskrz zlý Baramos vládnoucí mocnými kouzly, který má s dračí silou svůj vlastní záměr, nijak zajímavý mimochodem. Abel se musí vydat na cestu, během níž se stane Hrdinou a na jejímž konci snad Baramose porazí. Doprovázet jej bude silák Mokomoko, čaroděj Yanak a šermířka Daisy. Procestují celý svět, zažijí nejedno dobrodružství a získají zkušenosti... +++++ Seriál vychází ze stejnojmenné RPG hry, což jeho obsah a kvalitu významně poznamenává, ja už to bývá spíše negativně. Délka 43 dílů z něj činí pověstný kolos na hliněných nohou. Prvních deset dílů se neustále opakovalo stejné schéma dění: dojdi na místo; objev překážku; zjisti, kterou věc potřebuješ k překonání překážky; vydej se pro ni; získej ji; překonej překážku; pokračuj v cestě. Během těchto fází v relativně pravidelných intervalech napadají skupinku monstra vyslaná Baramosem, občas i monstra jiná. Ta první prohrávají, ta druhá přelstěna či přesvědčena. +++++ Hrdinové samozřejmě levelují, získávají lepší vybavení a potkávají NPC. Nad příběhem ční nějaký podivný důvod, proč si to Baramos nemůže s dobrodruhy vyřídit sám a okamžitě je tak zlikvidovat. Lokace střídá lokaci, podzemí, poušť, moře skrývá magii i smrtící pasti. Být hráčem se schopným game masterem, snad by i tato relativně jednoduchá zápletka přinesla mnoho zábavy. Pro zcela pasivně sedícího Subjektiva však je i jedenáctý díl příliš velká výzva.

Jestli něčím druhý filmový Ocelový alchymista vyniká, pak nejspíše zbytečností. Svět seriálů oplývá bohatstvím motivů a dovedu si představit, že by se v něm mohla odehrát ještě řada zajímavých dobrodružství, byla by však musela ukazovat něco jiného než Milos no sei-naru hoshi. Bratři Elricové se opět vydávají za kamenem mudrců, opět zjišťují, že život cenou převyšuje ten šutrák, opět o tom někoho přesvědčí a někoho nikoliv, opět se stejným způsobem tematizuje moc a její vztah ke zdroji moci. Celý tento film je jedno velké opět. +++++ Jistě, všiml jsem si několika napínavých akčních scén (které si ale skutečně zasloužily lepší animaci, jak mnozí tvrdí) a zaregistroval jsem zajímavost místa. Jenže postavy, jež tu pobíhají zase jen a pouze naplňují ideu příběhu, který už se dávno odvyprávěl v seriálech, navíc dík rozsahu a nutnosti sepsat celé dílo narychlo o poznání jednodušeji, placatěji a hloupěji. Tedy nové postavy. Ty známé naopak "fanservisově" předvádějí některé své nejtypičtější vlastnosti a situace, do kterých se často dostávají. Lépe se znovu podívat na seriál než tento film. V obou případech uvidíte to samé, co už jste kdysi viděli, ale seriál vás bude bavit víc.

Svět: Válka dvou zemí proti jedné, odehrává se převážně ve vzduchu. Dva spojenci odděleni oceánem. Pilot: Mladý hoch s dobrým srdcem, ale národnostně závadným původem, vynikající pilot. Dostává důležitý tajný úkol. Převézt princeznu dále od fronty do spřetelné země, aby se tam mohla politicky vdáti. Princezna: Mladá dívka s dobrým srdcem, nesmazatelným úsměvem, odvážná, laskavá, krásná... +++++ Setkání dvou takto bezchybných a zároveň mělce napsaných osobností v sobě neobsahuje prakticky žádný dramatický náboj, jen neustálé vzájemné potvrzování si krásy dobrých vlastností, postupné odhazování zábran a přeskakování bariér národních i třídních. Idyla dokonalého přijetí a porozumění tam, kde porozumění a přijetí nemá opravdových překážek. Těžko považovat toto téma za smyslupně uchopené, když se v něm lidé liší jen barvou vlasů, podílem rýže v kuchyni a množstvím vlastněných peněz, které se tu bagatelizují, ačkoliv jejich distribuce často působí ve společnosti ty nejhorší rozkoly a pro mnohé kreslí čáru mezi bytím a nebytím. +++++ Když nemůže drama přicházet s princeznou a pilotem, vnese jej do dění okolní svět, vždyť jím zmítá válka. Letadlo putující přes oceán se stává cílem hord nepřátel, jež hledají, nacházejí, pronásledují a nakonec stejně prohrávají. Hra na schovávanou mezi ostrůvky umožňuje vytasit se s exotickými krajinkami, letectví zase s reálně i bájeslovně vypadajícími stroji. Cítil jsem se skoro jak při sledování reklamy cestovní kanceláře, jež nabízí lety do vzdálených krajin prozářených sluncem. Jen má slabost pro techniku mi umožňovala snášet relativně bez problémů sledování Princezny a pilota. Ovšem i její kouzlo bývá zachyceno lépe v tisíci dílech různých forem i žánrů. Dobrodružné anime s nelétavou fantazií si nepomůže ani letadélky.

Středoškolák Mizumura Shinta vede převelice nudný a obyčejný život. Střežen svou žárlivou kočkou a zrovna tak žárlivou Prsomírou Chizuru, jež nenachází odvahu vyznat se ze svých tužeb po pořádné masáži ňader i partií ještě o poznání intimnějších, domnívá se zřejmě, že žije jak se sluší a patří, plně. Nic nemůže být pravdě vzdálenější a nezmění to ani příchod necudné cuchty Kishimito Lilith doprovázené slizkým vlkodlakem Cammotem, jenž nadevše miluje vůni panenské blány. +++++ Absurdní úděl Kishimotin prý vyžaduje, aby ji Shinta naplnil svým semenem a zplodil potomka. Kishimoto není z vize souložení právě na větvi a nejdraději by své obtáhnutí měla co nejdříve za sebou. Vnucuje tedy své pohlaví Shintovi, v kontrastu k Chizuru, bez skrupulí a agresivně, což Shintu děsí a Chizuru vytáčí. Tato ústřední zápletka má na vyprávění hned několik obludných důsledků. S úspěchem ničí divákův mozek rádobykomikou, především hysterickými výstupy Chizuru vylepšující své tělo srkze cvičení před telkou plnou afektovaného svalouna, přičemž natřásá prsa tak, až se divák bojí, že se jí tam utluče máslo. K zahození tvůrcům není ani možnost ukazovat krajkoví Lilithina spodního prádla a dát divákovi odhadnout, jak se vyvinuly její stydké pysky. Velmi se vyvinuly. Konečně tu máme možnost nechat Shintu panicky se zajíkat, asi tak jak to činí třináctileté holčičky v představách hodně naivních staromilců. +++++ Víme z jiných anime, že takové zajíkání doprovázené párem laskavých činů probudí i v cynických Lilith pocit, že vagína není něco, do čeho se jen tak mimochodem cáká trocha spermatu, ale orgán citlivý, vybíravý a srdce poslušný. Dík tomu jistě trochu zchizurovatí. +++++ Ale abych pro pohlavní nezapomněl na to hlavní. Kishimoto má projevit své upírství a Shinta upírobijství. Ačkoliv jsem během sledování prvního dílu často odvracel zrak, zaregistroval jsem, že již během prvního dílu rozmístili autoři do děje několik figurek, s kterými může ústřední dvojka bojově interagovat a i jiné věci činiti. U dvou jsem se dokonce dozvěděl, jakou barvu mají jejich kalhotky. +++++ Inu, evoluce anime je složitá, některé větve bizarní, leč Darwin vás poučí, že nejúspěšnější v boji o přežití nebývají nutně složitě uspořádané organismy, nýbrž právě naopak, třebas bakterie způsobující různé nemoci. Holy Knight na základě prvního dílu právě za takovou bakterii považuji. Aby však fanoušci neřekli, že jim kazím hodnocení zdařilého počinu, který teprve v dílech následujících ukazuje svou hloubku (asi hloubku různých pochev), komplexitu, zábavnost, ba uměleckost, políčko hodnocení nechávám prázdné. Nicméně nerad, velice nerad. BTW - Plácli tam i svatovítskou katedrálu. Svaté jim není nic.

Soudě podle prvních 4 dílů si troufnu tvrdit, že Kuroko na Baske bude patřit k těm nejlepším sportovním anime roku 2012. Tím se ovšem nevymaní z toho, že sportovní anime mě příliš nebaví. Rád pochválím ústřední dvojici. Kuroka, jenž umí v poli nenápadně, nečekaně a chytře měnit směr míče a nahrávat do těch nejlepších pozic. Kuroka, který není fyzicky příliš zdatný. Kuroka, který je spokojen s tím, že je nepovšimnutým a přece veledůležitým stínem. Kagamiho, který je posedlý obtížnými výzvami. Kagamiho, který machruje, ale umí i uznat. Kagamiho, který hraje přímočaře, ale efektně. Nejde o složité postavy, extra propracované chraktery, dávají ale možnost předvádět zajímavou hru. +++++ Sami by na to ale nestačili, a tak rád pochválím snesitelné vedlejší postavy, schopnost popsat napínavě taktiku... Ale... jako u jiných sportovních anime... Opravdový basketbal neuvidíte. Záběr, do kterého se obvykle vejde půl postavy a méně vám přehled o hře nedá. Nemůžete sami plně posoudit, jak chytře Kuroko přihrál, tomu musíte věřit. OK, asi to trochu souvisí i s rozpočtem. Na hřišti zběsile pobíhá banda sportovců sem a tam, někde je tam rozhodčí a i v publiku se něco může hnout. Animujte si to... +++++ Autorům tak nezbývá, než hodně vysvětlovat, nořit diváka do drobných nuancí různých herních situací, pestře je volit, pochopitelně ukazovat. Věřím jim, že to dokážou, Kuroko si svého diváka najde a po právu jej uspokojí. Já tím divákem ale nebudu, končím po čtvrtém díle.

Bývají horší harémovky nebo reverzní harémovky? Trápení se touto otázkou jistě může zadělat na pořádnou bolest hlavy, stejně jako sledování Hiiro no Kakera. Proto je jenom spravedlivé, že hlava bolívá i jeho hlavní hrdinku, Tamaki Kasugu. Ale pěkně od začátku... Tamaki by mohla být vcelku obyčejná středoškolačka, kdyby nebyla dědičkou prazvláštního úkolu, hlídání mocného Onikirimaru, artefaktu, který dokáže zničit celý svět. Sama by to asi nedávala, proto má k ruce pětici chlapáků v nejlepších letech, z nichž každý představuje jeden druh sexuální fantazie nevyzrálých dívenek: vysoký, moudrý, obrýlený intouš, skoroshota, navrch smirek, uvnitř molitan, vždycky pozitvní a tak všelijak podobně. +++++ V reverzním harému však nejsou hoši proto, aby těšili perverzní choutky diváků a svrbění Tamaki, nýbrž aby ji silou a s nasazením života chránili. To už je takový žánrový prvek, víme? Ona jim za tou svou chápavostí dodává do života a chránění ještě větší chuť. Idylka, kterou obvykle naruší mladík zvenku drsný tak, že se vám z monitoru sypou piliny a uvnitř křehký, až vám chrastí v reprácích. V pátém díle už se hoch rýsoval. Tamaki v něm asi bude muset to lepší já objevit a probudit, děsně přitom trpět, divák s ní, pětka ochránců bude bušit pěstičkami do stěn a volat: "Neeee! Proč!?" Ale to já jen tak hádám. +++++ Při tom všem hádání jsem zapomněl na Onikirimaru a fakt, že ho někdo chce, poněvadž má pocit, že je škoda takovou sílu nevyužít. Tým je to spravedlivě složený také podle klíče 5 + 1, ale kdovíproč v něm chybí usměvaví sympatičtí hoši. Potutelně se šklebí, záludně se tváří a zkaženost jim kouká z očí. Ale snad i u nich bude náprava možná... +++++ Zpětný pohled na komentář a ejhle. Nic pořádného jsem nenapsal. Jenže ono ksakru není o čem. Pět dílů a nic, co by vzbudilo sebemenší zájem, inspiraci, emoci... zív. Šestý díl věnuji ostatním.