Subjektiv

Další z variací na téma, kterak outsider vyleveloval, veliké činy vykonal a všem ukázal zove Accel World. Ve světě budoucím nepřistupuje k internetu pomocí počítačů s klávesnicemi, ale skrze neurální rozhraní. Prostě si to píchnete do hlavy. Někteří si to ale umí píchnout tak, že se jim zrychlí mozkové pochody o několik řádů a přece se potvora mozek nezačne vařit. Má to ale háček, musí se za to platit bodíky, které získáváte i ztrácíte bojem s dalšími urychlenci. Kdo vyleveluje až na úplný vrchol, zažije jistě něco velikého. Celý seriál si máme myslet, že tím někým je Haruyuki Arita, mrňavý tlouštík s komplexem méněcennosti. Možná tomu tak nakonec i vážně bude. +++++ Chytře si to autoři vymysleli, boje tu musí být, i kdyby na chleba nebylo. Pravda, během prvních čtyř dílů se pořádně odehrál jen jeden, poněvadž se nám pořád něco vysvětlovalo ve "vzdělávacích" dialozích a hlavní hrdina potřeboval nalít do žil sebevědomí, naříkat nad svým neblahým údělem, a to vše zřejmě proto, abychom na konci obdivovali, jak velký kus cesty urazil. Jeho senpai v urychlování je už motýl a on pouhá prasečí housenka, která už ovšem stihla bůhvíčím oblbnout dvě školní krasavice. U té druhé na to stačilo pár minut. Ostatně, nejspíš všechny postavy psal scénárista horkou jehlou. +++++ Scénář má ale díry i na jiných místech. Dám příklad. SPOILER. Cynický a nejspíš skrz naskrz prohnilý Cyan Pile (Takumu), chodí nějaký čas s Haruyukiho kamarádkou Chiyuri. Využívá toho k tomu, aby mohl zcela neodhalen bojovat s Black Lotus (Kuroyukihime), o jejímž pobytu se dozvěděl...NĚJAK. Aby na něj nepadlo podezření, nabourá se do Chiyurina neurolinkeru, což ho NĚKDO naučil nebo se to NĚJAK naučil sám. Prostě to umí. Nejenom, že umí toto, ale nemá problém NĚJAK hackovat auta, používat je k vraždění v reálu a nadto mile chodit do školy a s holkou. Vraždící monstrum z něj NĚCO udělalo (a jestli je jednoduše takový, pak je jednoduče nudný). Nejspíše si vybral Chiyuri proto, že mu NĚCO řeklo: "Haruyuki se nejspíš taky urychlí." KONEC SPOILERU. +++++ Ne, že by to vůbec nebylo možné, ale cítíte tu odfláklost? Vše se nakonec dá zaplácnout nějakou vybájenou odpovědí. Poctivě vyprávěné dobrodružství s logickým a přece překvapivým směřováním bych to však nenazval. Mohu se plést, ale více jak 4 díly neuvidím.

V druhé řadě si Kaiji zahraje podezřelou hru v kostky a bude bojovat s monstrózním pačinkem. V obou případech propadne své gamblerské vášni tak, že bude jak sjetý. Chvíle nevýslovného štěstí střídané neskutečným zoufalstvím. To nenabízí láska, ale hazard. Konečně možnost pochopit, proč jsou na něm lidé závislí. +++++ Jen hazard probouzí v Kaijim život a krom života také stratéga. Začíná souboj nervů, intelektu a štěstěn, který umožní divákovi získat sympatie k nezodpovědnému flákačskému hajzlíkovi, jenž jakousi náhodou však má v těle kousky cti. Solidní zábava za slabší ****.

Není to zdaleka poprvé a téměř jistě ani naposled, co se n-tice účastníků pustila do vzájemného vyvražďování organizovaného vyšší mocí. Nedávno skončilo Higashi no Eden, o malinko hlouběji v historii najdeme Battle Royale, a to se omezuji jen na Japonsko. Na konci bývá odměna pro vítěze a na začátku zvláštní dárek. V Mirai nikki se nebudeme vztahovat k obojkům z Battle Royale, ovšem připodobnění k telefonům z Higashi no Eden není úplně od věci. Východní ráj poskytoval peníze, okamžitý přístup k veškerým službám, které se za daný obnos daly pořídit, a konečně přehled o výdajích protivníka. Telefony, či přesněji deníky dvanácti účástníkům Mirai Nikki poskytují předpověď budoucnosti, předpověď nejistou, neboť může kdykoliv změněna rozhodnutím protivníka. +++++ HnE i MN tak přirozeně tíhnou do žánru thrilleru, z kterého ovšem HnE co chvíli chytře vystupuje, zatímco MN tak činí méně často a o poznání pitoměji. Zápletka HnE totiž nespočívala ve hloupém vzájemném vraždění. Chytrost však Mirai Nikki mohl projevit skrze uživatele deníků, neboť konflikt se podobá složité šachové partii, kterou spolu hrají telepaté. Plány v plánech jiných plánů, jak řekl klasik. Právě ve chvílích střetů založených na inteligenci dosahuje Mirai Nikki svých vrcholů. Není jich málo a není jich moc. +++++ Pravda i tady se najdou hnidy. Máme hlavního hrdinu a jemu a především právě jemu jsou posíláni do cesty všichni zbylí účastníci hry. Jakoby existovali jen pro něj a zhmotňovali se až ve chvíli, kdy ti již poznaní stihli z větší části zemřít. Nikdy tak nejedná ve stejný okamžik více než odhadem pět hráčů. Fakt, že se záhy utvoří ústřední dvojice také napětí nepřidá, neboť divák usoudí (SPOILER), že právě oni si to mezi sebou musí rozdat ve finále. A tak se i stane. (KONEC SPOILERU). +++++ Nevyčítal bych však seriálu, že skladba ústřední dvojice je jaká je. Chápu, že divák se nerad identifikuje s osobou, která je bojácná, slabá, má ústa plná humanity, ale je ráda, když ji někdo ochrání před nebezpečím, třebas vykucháním člověka a pak ono vykuchání odsoudí jako čin vraždícího šílence (kterým skutečně je), slibuje, že všechno napraví a nakonec mu všechno projde. Identifikovat se s tímto je odporné a nepříjemné, ale v určitém slova smyslu jsou dnešní lidé právě takoví, akorát že ono "kuchání" se děje kdesi daleko a přeci jen moc mu zabránit, asi obyčejný Jukiteru nemá. Těžko říci, zda jde o náhodu (dost možná ano, neb Jukiteru není zcela konzistentní), kritiku pokryteckého humanismu, pravdoláskařství, jak se dnes s oblibou říká nebo naopak okázalé lhostejnosti a pohodlné sebezaslepenosti. Ač není Mirai Nikki filosofickým veledílem a v mnohém se jedná o počin docela pitomý, soudím, že o určitou reflexi tímto směrem by se divák měl pokusit. +++++ Zbylí hráči až na vzácné výjimky nejsou příliš zajímavými patrony, případně dostávají minimální prostor. Oblíbit jsem si tak zvládl pouze číslo 4, trošičku i 9, 11. Z nehráčských za zmínku stojí pouze Akise Aru. Zbylé nedostatky jen telegraficky: závěr překombinovaný, nedůvěryhodný; pocit, že se během hry mění pravidla (představte si tento podraz např. v Death Note); náhlé a extrémní proměny Jukiterua, které i přes možnost výše naznačeného výkladu působí nevěrohodně. Slabé ***.

Když si rozkliknu tvorbu Ryósuke Takahašiho, okamžitě si vybavím několik zdařilých sc-fi válečných scén, v nichž chytrá mysl vládne bojovou technikou, užívá nabídek prostředí a s rozhodností reaguje na situaci. Krom toho už jen prostinké, ale upřímné protiválečné poselství OVA Cockpit, které mimochodem pochází též z pera Leiji Matsumota, právě tak jako Ozuma, což, jak vždy s oblibou píšu, okamžitě poznáte dle typického "character designu". +++++ Jakoby si svou předchozí tvorbou Takahaši dopředu napsal můj koment k Ozumě. Seriál se odehrává na pouštní planetě, ovšem technologie umožňuje pohybovat se v moři písku tak jako v tom skutečném, na lodích a ponorkách s děly, torpédy i hlubinnými pumami. V druhém díle tak máme možnost vidět výborný ponorkový souboj, napínavý, velmi slušně a nečekaně zakončený, s důsledkem, jenž umožňuje další rozvoj vyprávění. Není tam tedy jen pro efekt. +++++ Během boje se užívají různá futuristická udělátka, s názvy na první pohled tajemnými, leč v reálu přiléhavě zvolenými. Když zazní "dopplerovský filtr" není to jen plácnutí do písku, ale skutečně možné využití dopplerova jevu. Jistě, nejspíše sci < fi, ale i tato drobnost potěší Subjektiva. +++++ Bohužel, momentů zdařilého rozhazování informací jako toho na konci boje není v Ozumě tolik, aby převládaly. Některé klíčové věci divák odhalí příliš brzy na to, aby na něj mohly působit. SPOILER. Obzvláště trapné je to v případě zjištění, že finále se odehraje v Ozumě, umělého původu Ozumy, ale i identity nepřátelského kapitána. KONEC SPOILERU. +++++ Rovněž již od prvních dílů ví, jaké závažné sdělení mu tvůrci nachystali a už nemá náladu na povinné poslouchání litanií o potřebě ochrany přírody, nebezpečí technologií, varování před přílišnou důvěru v ně atd. Dnes už ale lidé nepotřebují tolik slyšet, že se to musí, nýbrž jak se to má udělat. O tom se ale mnohem hůře prázdně tlachat a nejspíš to není úkol pro umění, to má jiné důležité poslání. Vědomí, že seriál spíše míří na mladší publikum, kterému teprve jsou základní hodnoty vštěpovány a radost z druhého dílu přeci jen ulovily pro Ozumu třetí hvězdu.

Když žijete ve městě Diradareka a máte objekt svých tužeb v Tókjó, tak rádi každou cestu o hlavního města využijete k tomu, abyste se s objektem setkali. Haruto tam právě vyrazil se školou i neváhal a zpravil o tom milou Yuzuki. Štěstí ale trvá jen chvíli, setkání těsně nevyjde a to je teprve začátek problémů, které mezi Harutem a Yuzuki nešťastnou náhodou vzniknou. +++++ Mají celých 24 minut včetně titulků, aby si to vysvětlili a rozhodli se, zda je jim milejší vztah na dálku nebo sex. Ještě štěstí, že skutečné vztahy nejsou sterilně ufňukaným vzdycháním, hlubokými pohledy a zajíkáním, ale mají v sobě trochu jiskry. Ať si japonci klidně metafoří se zamrzlými řekami, co oddělují milence, ať si sází kvetoucí sakury vedle ohňostrojů, ale ať nevěří tomu, že tak stvoří romanci, v níž je přítomen život. Na druhý díl kašlu. Slabé ** za první. +++++ Edit: Ehm, děkuji yennovi za pár výmluvných screenshotů z druhé epizody, které sice nenaznačují zvýšení kvality, ale... tento vývoj jsem nečekal :)

To se nám to tady, naštěstí v relativně přívětivých mezích, rozhádalo. Přišel čas, abych se také někam postavil a bude to spíš za yenna. Nepramení to z osobní známosti ani lítosti, že je v tom sám. Vesmírní piráti jsou, krom holčičení, podle mého názoru, docela obyčejnou space operou, kteroužto obvykle chápeme jako žánrově příslušnou ke sci-fi, byť v sobě mnohdy zahrnuje prvky fantasy, pohádky atd. Se stejnou logikou bychom klidně mohli tvrdit, že sci-fi nejsou ani Hvězdné války. Ale dosti o tom, žánrové zařazení stejně kvalitu neovlivní. +++++ Ani mně však seriál příliš dobrodružný nepřijde. Pirátská živnost kapitánky Mariky nepůsobí jakožto romantické žití na hraně, v nebezpečí, ani honba za podlými či ušlechtilými činy. Vyráží sice za poklady, stráží princezny a přepadá lodě, ale jakoby si na pirátství jen hrála, leč narozdíl od ostatních dětí měla mnohem lepší hračky. Nedělní výlet s trošku ztřeštěnou rodinkou namísto poslání či osudu. Seriál si sice tohle své hraní s "jako" zřejmě uvědomuje a reflektuje např. inscenovaným "loupením", ale nečiní tak obzvláště chytře a určitě nejde o významné téma seriálu, pokud vůbec o téma jde. +++++ Dilema skutečnost/hra se pak trochu odráží i v postavách, které se neustále usmívají a tváří, že teď se bude blbnout, teď bude "něco super". Je to parta, která nezažívá opravdová dramata a tak nemohou moc dobře vyjevit, zda-li jsou hlubocí či mělcí. Kdo nemůže předvést hloubku, působí holt mělce. Být ale mladší, možná i teď, hrál bych si s tou bandou na piráty rád. Na pirátské lodi bych s nimi sloužit nechtěl. Slabé *** po 12 dílech.

Epic of Zektbach se tváří jako tragický příběh bojovnice, která vlivem řízení osudu, touhy po moci a strachu přišla o vše a stala se nástrojem zkázy všeho, co jí kdy bylo drahé. Mnohé mytologie obsahují podobné příběhy, často jde o ty nejsilnější, leč Epic of Zektbach se jim neblíží ani zdaleka. Důvod prostý, zdejší postavy nemají čas něco cítit. Představte si, že by Iásón půl filmu efektně bojoval, třetinu efektně plul, předtím by se nám ve vysvětlovací scéně sdělilo, jak je to rouno úžasná věc a pak zbylo pár vteřin na Médeu, jejíž význam by se nám rychle nějak shrnul, ale prožít by se její osud nedal. Čím je Iáson bez Médey? Jakýmsi prehistorickým sportovcem... +++++ Zektbach je ale ještě horší, protože v něm existuje jediný hybatel děje, zhoubně na mysl působící meč. Špatný, otravuje duši a nakonec všechny zahubí. Logika děje hapruje, 30 minut je na příběh zoufale málo, vypravěč horečně, leč nudně shrnuje dění mezi pár bitvami a i dialogy, aby se ten šílený krajíc dal vůbec dojíst. +++++ Po skončení se mě zmocnil pocit, že mi autoři chtěli sdělit něco závažného. Snad: "Kdo čím zachází, tím také schází." A tím něčím je nejspíše přírodní věda a technika, neb ten kdo meč třímá vídá vzorečky, nuly, jedničky, rovnice a grafy. Vezmu si to k srdci, změním zaměstnání a půjdu raději okopávat mrkvičku nebo tak něco.

Sotva jsem dopsal jeden komentář k anime seriálu o fotbale, hned mě napadl další, ke kterému komentář dlužím. Ten poslední jsem začal slovy o svázání tvůrčího ducha podmínkami, které třebas naplnit: srozumitelnost, pořád jen fotbal, zákaz experimentován, pozitivnost. V Area no kishi si tvůrci troufli přijít se smrtí postavy, již představili jako téměř hlavní, takže se na okamžik vymanili z diktátu všudypřítomné rozjásnosti. Koupili si za to nekonečné množství dojímacích momentů, protože mohou neomezeně volně neustále na onu mrtvou postavu vzpomínat a vyslzit, vysušit diváka jak Atacamu. +++++ A to už jsem u druhého tématu z minulého komentáře, totiž nutnosti nalézt pro seriál prvek, který jej odliší od stovek dalších fotbalových anime tak, aby vůbec bylo možné si jej zapamatovat. Zapamatovatelný prvek skutečně nalezli, ovšem jeho přepjatá melodramatičnost, ba až hysterická emocionalita a laciná ezoteričnost je hodná spíše nějaké kolumbijské telenovely. Čtvrtý díl mě znechutil a od zbytku zcela odradil. Ale kdo ví, třebas s tím časem seriál přestane a stane se zase jen průměrným "Nejdřív dáme dohromady tým, pak budeme prohrávat, pak někoho porazíme, natrénujem, zlepšíme se, porazíme skoro všechny, natrénujem, promyslíme a zahrajeme s nejlepšími a..." Nic pro mě.

Musí to být peklo, točit seriály o fotbale. První podmínka káže: "Skoro pořád se musí hrát fotbal." Druhá podmínka káže: "Když se fotbal nehraje, tak se fotbal řeší." Třetí podmínka káže: "Jde o dětský seriál, takže si musíte odpustit experimentování." Čtvrtá podmínka káže: "Seriál musí být veskrze pozitivní." Pátá káže: "Seriál musí naprosto srozumitelný." +++++ Mojžíš nám z hory Sinaj přinesl sice přikázání celých deset, ale život svazují podstatně méně než těchto pět tvůrčího ducha. Autoři mohou jen doufat, že dosáhnou kvality v rámci subsubsubžánru a horko těžko vymyslí, čím jejich dílo ošperkovat, aby se nerozpustilo do hmoty z těch, kterým ono štěstí chybělo. V Ginga e kickoff je to přátelství, které pojí dětský tým s vrcholovým týmem japonské ženské fotbalové ligy. Myslím, že v mezích mikrometrových možností jde o dobrý nápad a autoři se za svůj počin stydět nemusí. Jenom nedokáži přijít na důvod, který by k jeho sledování vedl dospělého člověka, kterého koukání na fotbal nebavilo snad nikdy. I tři díly jsou na něj dost.

Členové týmu, jenž nás potěšil skrze Mawaru Penguindrum, mají ve své videografii takové kusy jako Šódžó Kakumei Utena či Bókjaku no Senricu. Již jimi prokázali, že patří k těm nejlepším ve tvorbě anime seriálů o duši, přičemž jde často o duši zraněnou, nalomenou, pokřivenou a vyšinutou. Narušené psýché prosakují do okolního světa, přetvářejí jej, kolonizují, stávají se jeho integrální součástí a činí dění permanentním pobytem v Černém Wigwamu (Twin Peaks), králičí noře (děkuji SG za inspiraci) či v jakémkoliv jiném království nepochopitelna. +++++ Do oné fantaskní říše se propadáme velice brzy. Dva bratři se svou sestrou žijí své harmonické, tokijské životy, dokud je nepřeruší diagnóza věštící sestřinu smrt. Lék není, lze jen učinit sestru po zbytek jejích dní co nejšťastnější. Např. vzít ji do zoo, aby se mohla podívat na tučňáky, koupit jí tam veselou čepici jako suvenýr a být překvapen, že už se nehýbe. Dočasně. Čepice totiž sestru oživí a skrze ni přikáže bratrům, že mají nalézt a přinést PenguinDrum, ať je to co je to. Odměnou bude zdraví a nový život sestry. Hledání tajemného PD začíná a o zvraty nebude nouze. Kdo ví jak vlastně PD vypadá? A co když jej chce vlastnit skorem desítka dalších lidí, jež má též závažné důvody? +++++ Mawaru Penguindrum tematizuje (nejenom) především možnost zhoubného působení rodičů na duši dítěte. Zanechaná stopa zřetelně ční z osobnosti celé řady postav, ačkoliv o původcovské noze, kroku a chodce po povaze se zpočátku dozvídáme jen málo. O to více nás ohromují činy množství postav. Připadají nám bizarní, nepochopitelné a přece v nich při přijetí určité exaltovanosti seriálu nelezneme železnou logiku. Výtečně rozmístěné a dávkované dějové zvraty nám umožňují průběžně měnit vnímaní jednotlivých aktérů, normální dívky se mění v posedlé stalkerky, aby na konci zůstaly politováníhodné oběti, jež potřebují pomoc. +++++ Ostatně, zastavme se na chvíli u toho, že jsem užil slova aktér. Protože zdejší postavy jsou aktéři, aktivní aktéři. Činí se činy. Divák sice dík tomu musí poněkud pozorněji sledovat dění, ale umocněné napětí za tu cenu více než stojí. Seriál má dík tomu mnohem větší spád než nabízejí akční podívané o záchraně světa, ačkoliv se hraje jen o život jedné dívky a řadu pokažených osudů. +++++ Ale to samo by nestačilo, ba při špatném uchopení by seriál možná i tíhl k přeměně sebe sama v podřadnou latinskoamerickou telenovelu. Rituál a mystérium mu to ale nedovolí. Doufám, že slovo rituál jsem použil vhodně. Jde konečně o činnost, jejíž význam často zaneslo zapomnění staletí, ačkoliv každý prvek má dost možná nějaký rozumný důvod. Jejich rytmickým opakováním a podobou se často navozuje hypnotické zaujetí, které skutečně snad může vyvolat transcendentální zážitek. Ozvučení, hudba, střih, barva, vzor a záběr ovládající symbol či objekt metaforického významu skutečně diváka hypnotizují. Ten ale nemá pocit božské přítomnosti, spíš působení jakési neosobně nelidské, někdy i zlovolné síly, jež vtahuje postavy do temnoty. +++++ Seriál oplývá širokou paletou prostředků. Záběry těkají od velkých celků, jejichž prázdnota a s nimi spojená ozvěna evokují pocit tísnivé, hmatatelné samoty, k detailům, které s hypertrofovaným (ale sem patřícím) dúrazem upozorňují diváka na důležité drobnosti, laskavý pastel střídá červenočerň, děj se kreslí ze všech možných úhlů, ale výsledkem není přeplácanost, nýbrž vnoření. Musel bych rozebrat detailně jednotlivé scény, abych dokázal ukázat, jak chytře jsou leckdy natočeny, ale už tak jsem napsal příliš. Mawaru Penguindrum bylo jedním z anime vrcholů roku 2011.