JFL

Film, stejně jako knižní předloha, je australskou variací na osmdesátkový americký flák "Rudý úsvit", a stejně jako on spojuje prvky filmů pro mládež s válečným dramatem. Zatímco "Rudý úsvit" kladl důraz na válečné motivy, australský příběh upřednostňuje teenagerská témata, a především "Rudý úsvit" je machistický, kdežto "Tomorrow, When the War Began“ je vyprávěné dívkou. Kniha, přesněji řečeno série sedmi knih, platí za jeden z předních australských bestsellerů pro teenagery. Výtečná (z hlediska aktualizace pro dnešní dobu) filmová adaptace první knihy je v souladu s tím bravýčkovským fotorománem přesazeným ze školy či klubů do války. Vyprávění klade důraz na psychologii a vztahy, byť v rovině pro mládežnická vyprávění typické povrchnosti, afektovanosti a doslovnosti. Na jednu stranu lze litovat, že tvůrci k předloze nepřistoupili konstruktivněji a nezaměřili se více na motivy, které mohly být dramaticky nosné (výraznější emancipace, opravdová psychologie i zdůraznění střetu teenagerské naivity s fyzičností války). Na druhou stranu je třeba uznat, že jako film pro mládež je "Tomorrow" vítanou "alternativou" oproti středoškolským muzikálům či emo upírům a pokud doje i k realizaci dalších dílů, rýsuje se zde dobrá generační série. Jednoznačné pozitivum série spočívá v tom, že v rámci žánru děl pro mladé eliminuje idealizovaný obraz středoškolského prostředí a podstatné motivy (přátelství, láska, dospívání) zdůrazňuje právě tím, že je zasazuje do válečné situace. Samozřejmě, že z cynického dospěláckého pohledu jsou film i série knih naivní hloupost (především z hlediska vojenské či guerillové taktiky), ale pro své cílové publikum představují ideální dílo, neboť motivy spojené s dospíváním převádějí do neotřepaného rámce. Výmluvně to stvrzuje přehled hodnocení na IMDB, kde film nejvíce bodů získává od žen, především pak dívek mladších osmnácti let. 7/10

Satiricky dekadentní pohled na vyšší střední třídu amerického předměstí reflektuje fakt, že po sexuální revoluci předchozího desetiletí se sexualita spolu s bývalými hippies usadila v prostředí, které dříve bylo symbolem usedlosti a konzervativnosti. Ačkoli hlavními postavami je zpočátku upjatá matka v podání Key Parker a její nevázaný syn, který ji naučí užívat si tělesné prožitky, zásadní postavou pro zdejší obraz společnosti je hrdinčina kamarádka v podání Juliet Anderson, která si ve svém bytě vydržuje mladý páreček. Obzvláště v porovnání se současnými mainstreamovými porno filmy je také osvěžující vidět film ukazující sex jako něco příjemného, vášnivého a zábavného pro obě zúčastněné strany. Vyprávění navíc sleduje v zásadě emancipační oblouk a vyzdvihuje ženský orgasmus. Jeden z absolutních vrcholů své kategorie, a navíc porno, u něhož jsou výrazy jako herecké výkony, charisma a charaktery postav zcela adekvátní.

Režijní debut Sonnyho Chiby je napínavá dobrodružka nesoucí typické znaky japonského mainstreamového projektu začátku 90. let - výrazná melodramatická linie, precizní režie a béčkový feeling. Chibovy je třeba přiznat ambicióznost a řemeslnou zručnost, protože výpravný historický projekt z velké části natáčený na zasněžených pláních vymodeloval do skvěle fungujícího tvaru (jen ty sekvence, kde za medvěda zaskakuje chlapík v kožichu působí trochu moc jako Godzilla). 7/10

Grandiózní ostře absurdní a jedovatě nekorektní komedie, v níž gagy přicházejí náhle jako rány ve tmě, o tom, že Dánové jsou burani, Švédové buzny a humpoláckou despotičností člověk nejdál dojde.

Burleskně deformovaný pohled zpět do začátku 70. let, imprese doby jako delirický sen, v němž se iluzorní svět dobové televize (politika, slavný prchající zločinec El Lute a estrádní vystoupení klaunů) proměňuje do burleskní frašky, v níž se dva klauni přetahují o vyzývavou krásku z jejich cirkusu. Podobně jako v předchozím snímku "800 kulek" se režisér obrací do popkulturní a multimediální historie Španělska. Osobitost Iglesiasova přístupu spočívá v tom, že na rozdíl od jiných současných tvůrců minulost nostalgicky neidealizuje, nýbrž ji deformuje do burlesky, v níž se mísí líbeznost nostalgie s karnevalovou pokřiveností. Jeho minulost není hezoučká načinčaná iluze, nýbrž zašlý lunapark s chodícími mrtvolami. "Balada triste de trompeta" v zásadě je tragická romance milostného trojúhelníku zasazená na pozadí 70. let minulého století, ale je přenesená do horečnatě nadsazeného barokně křiklavého světa "světskejch" a "jauneráků".

Sarkasticky černohumorný film o hořkém misantropickém patrologovi a jeho každodenních problémech s rodinou a v práci evidentně vznikal jako rakouská parafráze na "Dr. House", což sice zní spíš jako odrazující prvek, ale výsledek je famózní. a dokonce v míře drsnosti humoru, nevybíravosti hlášek a absence zábrany svůj slovutný vzor dalece předčí.

Delikátní film se sci-fi zápletkou o přenosu vědomí do nových těl. Starý bílý pár si nechá přenést vědomí do těl dvou sošných černých mladých lidí, kteří svá těla prodali za to, že jejich rodiny dostanou peníze. Premisa založená na tom, že přes den těla ovládají lidé, kteří si zaplatili a v noci na 4 hodiny mají těla původní identity. Muž a žena, kterým těla původně patří se při svých nočních setkáních do sebe zamilují. Oba páry čekají dítě a do toho hostitelé začnou plánovat, jak se osamostatnit. Rozvádění tématu identity, vztahu Evropy a zemí třetího světa stran vykořisťování a moci si za peníze koupit lidi.

Mladá dívka žijící v malém městečku v bývalém Východním Německu se dozvídá, že její matka nezemřela, nýbrž že utekla na Záopad a ji nechala jako batole na Východě. Přes jistou míru předvídatelnosti a přímočarosti působivý film o tématu postkomunistické identity Východu a její dramatické lákavosti pro Západ coby dojímavý příběh. Hrdinka totiž celou dobu žila v blažené nevědomosti a až příchod profesora literatury, který znal její matku, ji ukáže tragédii jejího osudu. Profesor navíc hrdince nepomáhá nezištně, nýbrž ji voyeuristicky sleduje, neboť o příběhu její matky chce napsat knihu. Z hlediska vyjadřování významů je film místy zbytečně doslovný a prostinký, ale téma je velmi nosné a v dílčích motivech smiřování se s osudem je film poutavý. Vedle toho uhrane čistě příběh a osobnost hlavní hrdinky v podání talentované a pohledné Anny Marie Mühe.

Film, který se snaží vytvářet osobitou atmosféru Tchaj-peie, ale výsledkem je pouze sled vágně provázaných scének, které sálají scenáristickou vykonstruovaností a festivalově turistickou líbivostí. Film produkoval Wim Wenders a hodně připomíná styl nezávislé tvorby z 80. či 90. let - roadmovie na prostoru města, gangsteři jako obyčejní páprdové, mladá dvojice ve víru absurdních událostí, rázovité figurky a láska jako centrum všeho. Dnes působí takovýto film přílišně nuceně a kýčovitě.

Kam se hrabe Albert Pyun.