JFL

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje.

Doják roku. Pochybná kategorie nicecore dostala svou pomyslnou odnož cutementary. Mix fiktivního dokumentu, roztomilého vyprávění o překonávání strachu, ale i pojednání o absurditách a nicotnosti online slávy stojí cele na bedrech originálního titulního hrdiny. Marcelovi, který je malá ulita s botkami, vyloženě vdechla život a duši důmyslná stop motion animace, provedená s až obsesivní péčí věnovanou roztodivným detailům.

PTA vytvořil nenápadně geniální fresku okraje světa šoubyznysu v L.A. sedmdesátých let, kam už jen vzdáleně dopadá zář opravdových velkých jmen, ale o to víc k sobě vábí všemožné bizarní figurky vyžilých hvězd, příštipkářů, odrostlých dětských aktérů, padlých šoumenů a přestárlých hledačů talentů. Každá postava, i když se mihne jen v jedné scéně či záběru, díky bravurní režii a pečlivému castingu sálá celým odžitým životem. Ale především je to dokonale odpozorovaná óda na ambivalentní vztahy a přísliby mladé lásky.

Někoho slow-TV záběr krbu ukolébá, ale Casper Kelly, tvůrce zběsilého meta-televizního kraťasu Too Many Cooks, při civění do plamenů zapomněl držet sovu fantazii na uzdě. Grandiózně nevyzpytatelná komedie, horor i satirická reflexe soudobé audiovize, příznačně vytvořená v zázemí dlouhodobého inkubátoru bizarní kreativity Adult Swim.

Zatímco v české kotlince zkoušel úspěch Jákl s přenošeným Žižkou (kterého by nejspíš sám dnes natočil úplně jinak než jako kopírku devadesátkového "Statečné srdce"), indický hitmaker S.S. Rajamouli ukázal, jak se dají pro masy nového tisíciletí aktualizovat národní gerojové. Po vzoru komiksových crossoverů tu dvě historické postavy přetvořil do fikčních nabušenců v hyper-bombastické bromance, kde těžkotonážní soapoperové melodrama prokládají spektakulární akční scény realizované s nespoutanou kreativitou a zhůvěřilou ambiciózností odpoutanou od okovů nudné realističnosti.

Mario Bava marně doluje na samém dně lidového humoru. Ovíněni blockbusterovou érou  už zapomínáme, že dříve pokračování zpravidla nebyla větší, nákladnější a bombastičtější než iniciační hit. Obzvláště ve sféře brakových produkcí, které vládlo studio AIP, bylo pravidlem, že sequely měly být pouze rychlokvaškové přívěsky kasovních trháků, které za méně peněz vydojily zbytky značky. Výmluvně to dokládá druhý film s Dr. Zlatobotkou, spíchnutý v italských studiích Mariem Bavou. Z prvního dílu zůstává bondovský záporák v podání Vincenta Price a jeho umělé krasavice. Jinak je ale všechno o poznání lacinější, marnější a jalovější. Dokonce i Price je viditelně otrávený a v jeho výkonu bychom marně hledali požitkářskou vervu, s níž se stejné role zhostil o rok dříve. Na filmu je znát, že Bava natočil hromadu materiálu, který následně krotili střihači. Hrstku záblesků nápaditosti, v čele se sekvencí s balónem (jež vyznívá jako přímá inspirace pro tvůrce "Adéla ještě nevečeřela"), tu bohužel zadupává marný italský lidový humor, nejděsivěji zosobněný dvojicí pitvořících se domácích komiků.

American International Pictures pod vedením dua protřelých producentů Samuel Z. Arkoff a James H. Nicholson byli žralokem v rybníčku amerického braku. Zatímco se jiné brakové produkční společnosti v průběhu dekád hroutily kvůli změnám nálad publika, AIP zůstávali v pohybu a neustále zkoušeli nové věci. Série s Dr. Zlatobotkou vznikla v době hledání nových lukrativních konceptů, když předchozí módní vlnce, konkrétně poeovským adaptacím odzvonil umíráček. AIP tehdy zkoušeli jít cestou cudně lascivních ztřeštěných komedií, ve kterých navíc stylově recyklovali své starší hity. Např. "Pajama Party" (1964) tak navazuje na mládežnické exploatačky a "How to Stuff a Wild Bikini" (1965) zase vzpomíná na motorkářské bijáky. První Dr. Zlatobotka jednak opakuje přednosti těchto plážových taškařic a současně vytěžuje onu poeovskou tradici a navíc si utahuje z čerstvě ustanovené konkurenční série bondovek. Výsledkem je rozverná ptákovinka se skvostně přehrávajícím Vincentem Pricem jako zlotřilým vědátorem bondovského kalibru, který vytváří umělé vnadné krasavice, které mají za úkol obluoudit zbohatlíky a vytáhnout z nich jejich jmění. Po vzoru výše uvedených se také zde mísí jalové atrakce s těžkotonážní slapstickovou komikou, kde tajtrlíkování mladších aktérů přihlíží nějaká starší hvězda za zenitem. Ale na rozdíl od smutného pohledu na Bustera Keatona v předchozích filmech, Vincent Price se do své role položil s ohromnou vervou a právě díky němu je první Dr. Zlatobotka skvostně zábavnou blbinkou.

Takové to když se s odstupem takřka tří dekád kouknete na film, který na vás udělal dojem v raných nácti letech, a zjistíte, jak je překvapivě bizarní, vyšinutý, zvrhlý, nadržený, unikátní a nádherný. V dnešní éře důkladně plánovaných blockbusterů, které se sice marketingově tváří jako ohromně novátorské či originální, ale při tom jsou úzkostlivě kontrolované v zájmu korporátní image, působí Burtonův druhý Batman jako skvostně antisystémový počin. Nejen, že Burton ignoruje komiksový kánon obsedantně střežený fanoušky, na které zcela vědomě kašle. Zaštítěn štědrým rozpočtem a tvůrčí kontrolou spřádá romanticky chorou a slizce krásnou antitezi různých amerických mýtů od politického systému přes superhrdiny až po Vánoce. "Batman se vrací" je jako sněžítko obrácené vzhůru nohama, jehož dno odhaluje skrývané ošklivé nitro kýčovité idyly na jeho nyní odvrácené straně. S až operní rozmáchlostí Burtnon diriguje fantasmagoricky stylizované výjevy, v nichž se snoubí gotická monumentálnost s vychýleností expresionismu. V tomto světě pak nechává řádit cirkusácké zjevy, od nichž se zdejší hrdinové i padouši liší jen v tom, že z různých důvodů nemohou dávat průchod svým niterným tužbám. Spandex byl vystřídán latexem, přičemž masky a kostýmy tu nevyznívají jako silácká brnění, nýbrž fetišistické oblečky, které marně zkouší před vnějším světem skrýt dětská traumata i dospělácké perverze, obsese a sny o nespoutané moci. Burtonův batmanovský biják ale při tom všem není nabubřele temný a vážný jako ty z nového tisíciletí. V jeho groteskní vizi je ponurost stejně zásadní jako klasická komiksová nevážnost až slapstickových rozměrů. Stejně jako zdejší svět, také jeho logika, násilí i sami antihrdinové jsou poťouchlí, teatrální, dětinsky zlovolní, ale také plní zármutku, bolesti a naivní touhy po něčem lepším. Nakonec stejně jako všechny správné vánoční bijáky i tento pojednává o rodině, sounáležitosti a spočinutí v náruči blízkých. Jen s tím rozdílem, že zdejší hrdinové o tom mohou pouze snít.

Bogner dovršil svou tvůrčí dráhu poslední metou, kterou si coby kameraman mohl vytyčit. Dopřál si luxus i realizační výzvu IMAX formátu. Nakonec ani tolik nevadí, že hodně sekvencí představuje jen opáčko již dříve realizovaných kousků (zpomalené průjezdy prašanem či sjezd bobové dráhy), protože čistě nový formát a jím garantovaný rozměr přinášejí dostatečnou aktualizaci a umocnění osvědčených atrakcí. Z hlediska scénáře ukazuje "Ski to the Max" Bognera v jeho největší nespoutanosti. Vyprávění je ještě bazálnější než v "White Magic". Konkrétně jednotlivé videoklipové sekvence moneyshotů adrenalinových sportů spojuje linka, kde bezejmenný sportovec trčí v autě na křižovatce na červené a při tom jeho mysl volně odplývá do různých fantazií iniciovaných vágními detaily kolem něj. Mohlo by se nabízet označit tuto zastřešující premisu za pouhou berličku či dodatečné vágní pojivo. Jenže stejnou až dadaisticky odvázanou a antikonvenčně nahodilou logiku vykazují také jednotlivé videoklipově akční sekvence, na nichž je vidět, že se vyvíjejí přesně podle toho, kam až nechal Bogner zajít své myšlenky při vrstvení jednotlivých realizačních nápadů. Ostatně vyprávění neusiluje o žádnou konvenčně kauzální uzavřenost a nechává prostor naprosté nahodilosti, kde efektnost sekvence je nadřazena všemu jinému. Tudíž prostě může z ničeho nic na křižovatku skočit base-jumper stejně, jako si prostě ve fantazii dva skokani na motorkách v poušti stopnou bondovsky vytuněnou audinu s Pink za volantem, která je doveze až na zasněžené vrcholky. Nakonec o to více zamrzí, že jediné omezení pro rozlet Bognerovy fantazie představuje právě výchozí IMAX formát, respektive rozměrnost a neoperativnost jeho kamery. Na druhou stranu Bogner už stejně svých vrcholů dosáhl a tak není nic špatného na tom, že svůj závěrečný počin pojal jako ryze technologický marnivý projekt. Jaké tedy jsou ony absolutní vrcholy Bognerovy filmografie? "White Magic" coby nejvíce dech beroucí počin (ve smyslu realizačních výzev i krkolomnosti akčních sekvencí a jednotlivých sportovních kousků). "Oheň, led a dynamit" coby nejzábavnější symbióza konvenčního vyprávění a bognerovské vulgární kinematografie atrakcí. "Stehaufmädchen" coby nejhravější, nejspontánnější a nejrebelantštější zdvižený prostředníček všem dobovým normám i celému zbytku nadcházející Bognerovy tvorby.

V zájmu bombastické audiovizuální propagace zimní kolekce značky Bongner roku 1997 si Willy Bogner střihnul vyloženě bezdějové a videoklipové opáčko, kde nově realizoval různé spektakulární koncepty a adrenalinové akční kousky ze svých předchozích počinů. Sice, coby repete již viděného, tento středometrážní kraťas už nemůže nadchnout tak jako vrcholné projekty samoukovského mistra, ale pořád se na ten playlist zpomalených moneyshotů prostě dobře kouká.