JFL

Vedle několika nápaditých technických řešení elementů jako voda, oheň a kouř by se skoro chtělo říci, že "Čarodějův učeň" je co do řemesla a techniky prostě obyčejný animák. Jenže právě zdejší famózní atmosféra, která vychází ze symbiózy všech formálních složek a hlavně režisérova talentu i citu pro animování ve smyslu oživování a vkládání do času, dokazuje, že Zeman byl opravdovým mistrem svého média.

Velkolepý mega projekt bohužel stvrzuje všechny atributy čínské animace. Ta stále stojí ve stínu japonských anime, které navíc nepokrytě vykrádá, ale bohužel jen formálně a stylově, aniž by se byla schopna se zaměřit na sílu konkurenčních scénářů. "Deep Sea" tak přináší okatou variaci na "Cestu do fantazie", jenže místo Mijazakiho mnohovrstevnatého a empatického pojednání o dospívání čínští tvůrci jen drasticky valchují diváky vyhroceným dojením emocí a ohromující, ale v jádru ryze povrchní vizualitou. Technicky zůstává "Deep Sea" odzbrojující a úžasné, ale tím spíš zamrzí, že nedisponuje stejně ambiciózně propracovanými postavami.

Stoprocentní bezelstnost si zaslouží sympatie. Jason Eisener potvrzuje, že hodně omezený rozpočet umí kompenzovat divokým vizuálem. Ale především dokáže do bijáku nalít maximum energie, která pak zpětně mocně prosakuje z plátna. "Děcka proti emzákům" se na sebe snadno nabalují přirovnání ke "Stranger Things". Jenže oproti přemoudřelému seriálovému fenoménu, disponujícímu širokým spektrem stylů i emocí (alespoň v jeho vrcholné první sérii), Eisener své dílko kompletně podřizuje výhradně dětské optice. Přičemž namísto nerdů od deskovek si za hrdiny bere spratkovité fakany odkojené trashovými VHS skvosty, a ne spielbergovkami.

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash".

Výkladní skříň všech klišé tyroláckých trtkaček - od útlocitného faráře a komické figurky gaye přes bujaré prostocviky i démonizaci manželského sexu až po otřesné humory, jejichž pointu divák vidí přicházet hodně dlouho. Tentokrát ale navíc s bonusem rázovité premisy, která tradiční nezávazné a následků prosté dovádění typické pro žánr obrací naruby. Kvůli státním dotacím se totiž zdejší vesnice Šoustajovice rozhodne překonat demografickou hranici k vyššímu územnímu celku, což znamená, že mají všichni začít plodit děcka. Zběsilost lidového humoru zde spíše než k výbuchům smíchu zavdává k nevěřícnému kroutění hlavou. Tím spíš si dovolím zcela zaujatě vyzdvihnout sociologický experiment, který jsme s filmem podnikli na Festivalu otrlého diváka, kde jsme "Žhavé Alpy" promítali s veskrze věrným překladem originálu a interakci diváků podnítili filmovým bingem. Vedle podnětných disputací nad tím, co z mnoha kreativních synonym typu "lásečka" či "homoklátění" lze či nelze na jednotlivé scény filmu aplikovat, tak projekce ukázala i sílu hromadného zážitku, kde se trapnost humorů stává jejich komickou podstatou.

Vrcholné dílo nejen rané undergroundové fáze Watersovy kariéry, ale vlastně celé jeho filmografie. Waters si tu bere na paškál různé klasické role žen v popcornové produkci Hollywoodu - od rebelantských školaček, přes vzorné matky pečující o rodinu i svou krásu, až po trpitelské hrdinky srdcebolných melodramat o ženách, které přišly na scestí. Můžeme až říci, že tu vystřihl svou verzi "Sullivanový cest". Jen jeho agregát klasických hollywoodských žánrů a konzervativních ideálů se jimi sebeadoračně nedojímá, nýbrž se jich zmocňuje typicky watersovskou queer campovou trash-chic optikou. Deformuje a znetvořuje je tak do rozjíveně požitkářské podoby, zatímco s jízlivým řehotem odhaluje obludnost a absurditu původních konceptů. Watersova banda si zvrhle přivlastňuje a rozkošně znesvěcuje zdegenerované fenomény ideálů krásy i mýtus hvězdné slávy a staví z nich vlastní pomníček nakažlivě sympatické ohyzdnosti, nevkusu a zvrhlému požitkářství. Na jeho vrcholu pak jako svátost ční fenomenální Divine, která ač je v každém filmu velkolepá a skvostná, právě zde vystřihla svou životní roli. A to nejen proto, že jí "Ženské problémy" nadělily drag/straight dvojroli a scénu, kde souloží sama se sebou na prochcané matraci ve škarpě.

Bezelstně okaté turistické promo titulního města se prolíná s luchadorským bijákem, takže všechny zdejší absurdní figurky povinně naslouchají folklorním vystoupením, nahání se v historickém centru, pózují před lokálními dominantami a samozřejmě tlachají o tom, v jakém hotelu se dobře spí či kde jsou super restaurace. To vše zatímco kolem pobíhají oživlé mumie, se kterými se povážlivě marně peckují luchadorské hvězdy Blue Demon a Tisíc masek. Rozkošně přímočarý a naivní biják navíc v linii filmů s El Santem představuje variaci Čekání na Godota, kde se o legendárním zápasníkovi dlouho jen mluví. O to velkolepější je pak jeho příjezd na scénu (v kabrioletu s pláštíkem vlajícím nonšalantně od krku) i samotné zrychtování pořádku.

Komedie, kde největším, respektive jediným vtipem je nezamýšlený záběr, v němž někomu sedne na nos moucha. Co asi mělo být italskou variací na venkovské poprcávací veselohry, kterými oplývala dobová německá kinematografie, se rozbředává do ryzí impotence. Ta prostupuje nejen dlouhé záběry postelových ne-aktivit, kde na sobě aktéři leží a předstírají vášnivé polibky, ale i vrcholně lajdácký scénář, celkové řemeslné ztvárnění a zdejší pokusy o humor, omezující se na otřesné pitvoření a nepraktovské obšournictví.

Při sledování jsem často myslel na giallo – nikoli coby přímou inspiraci, ale jako paralelní referenci k uchopení tohoto výsostně atypického počinu. O nejvýraznějších giallo filmech můžeme říct, že jejich kriminální rámec a širokoúhlé kompozice s výraznou barevnou paletou zavdávají k autorskému formálnímu řádění za hranicí tuctovosti i limitů realismu. "Give Me Pitty!"pak v principu ke stejnému cíli využívá rámec formátu televizní estrády a 4:3 obrazu stylu starých televizních beta kamer. Svým přejímáním a podvracením televizního formátu i jeho remixováním, nabouráváním a cíleným rozkládáním může počin Amandy Kramer evokovat hranou tvorbu stanice Adult Swim. Ale přitom zůstává zcela osobitý a unikátní, protože zdejší záměr se nelimituje na zhulenecky zacyklenou absurditu. Zdejší vyprávění totiž skrze centrální impozantní one-woman-show (s pomocí 3 epizodních figur a 3 tanečníků-chroští) pojednává vlastně o vraždě sama sebe, respektive své osobitosti na cestě za slávou v předdefinovaných škatulkách. Skrze groteskní stylizaci film expresivně zpřítomňuje proces hraní rolí pro slávu v přejímaných bizarních mantinelech cílového media, který není vlastní pouze zdejší ústřední hrdince, ale i všem lidem, kteří skrze svá veřejná alterega domněle žijí své vlastní každodenní prime time shows na sociálních sítích.

Ve Finsku je to vtipné aneb Finové ve Španělsku coby vyžilí váglusové, co neustále chlastají, protože je tam alkohol levnější a dostupnější než ve Finsku. Mohlo, a asi i mělo to být něco mezi ranými gangsterkami Guye Ritchieho a adorací bílé lůzy Johna Waterse. Jenže na to první film tragicky postrádá tempo a nadhled. Toho druhého pak nedosahuje proto, že namísto watersovské undergroundové autenticity se "Hit Big" opájí jen v povrchní melancholii vůči pokleslé mainstreamové popkultuře minulosti, a navíc jeho sockovská stylizace působí strojeně a nuceně. Ústřední hrdina si tak, na rozdíl od všech reálných socek, nikdy rukou neprohrábne své ukázkově umolousané vlasy, aby neporušil onen pečlivě nalíčený make-up. Ale jako okázale hnusný levoboček grantových iniciativ na evropské koprodukce je to v jádru sympatický počin.