asLoeReed

V uzavřeném černém sále by to mělo působit ještě i jinak. // Mnohovrstevnatost vybízí k opětovnému, již ne na pocity ale na strukturu soustředěnému shlédnutí. // Onen tehdejší černobílý materiál dělá polovinu úspěchu; chápu, že dnešní dokumentaristé používají digitál (je to levnější), ale mrzí mě, že se nikdo z českých či slovenských (anebo je, bratry, budu muset ještě líp prostudovat) autorů neodhodlá jít ve stopách tohoto metafyzického a komplexního stylu Schorma, Špáty, nebo třeba Hanáka (Obrazy starého sveta) - tato díla jsou rovněž lyrikou, výtvarným vyjádřením, hloubkovou esejí.

Zvláštní pocitově nečernobílý snímek, který chvílí nabídne možnost skupině čerstvých lupičů fandit, hned nato se ale situace přeskupí tak, že si hned uvědomím, že je všechny čeká dopadení a trest po právu. "Náhlé zbohatnutí chudáků z Kombachu" dokazuje, že Volker Schlöndorff umí skutečně vyprávět příběhy, kvalitně a nijak podbízivě. Při určitém vcítění a ochotě vstoupit sice do minulosti 19. století, přitom ale za touto skutečností vidět současnou i jakoukoli jinou situaci, může průběh zapůsobit jako mrazivá výuka pojmů a důsledků zločinu, lži, žalování, pokrytectví a nejen závěrečná píseň, vlastně celá ta podivná práce s hudbou (soudobý rock, nebo rytmické neuchopitelné úseky s psychedelickými hodnotami) do filmu komplexně přidává beznadějně tíživou existenciální náladu.

Podle vlastní Fassbinderovy divadelní hry, za pár dní natočené formálně velmi zajímavé dílo. Časté frontální záběry: kdy se postavy koukají pasivně před sebe (promlouvají tedy přímo k divákovi, aby primitivnost jejich názorů a charakterů byla ještě jasnější), nebo konají všední běžné úkony a nemluví. Přičemž kompozice působí jako divadelní scéna (případně jako frontální fotografie). Jasná, promyšlená struktura, vtip (plynoucí z absurdity situace: do lenivého poklidu města přijíždí po čase gastarbeiter, Jorgos z Řecka ztvárněný režisérem samotným, který je trnem v oku místním dělníkům, přízemním jak poleno) a Fassbinderovo sebevědomí (i schopnost mírně provokovat - dějem, nebo též záběry nahých mužských zad). Chtěl bych zjistit, na kolik klapek Rainer Werner natáčel klíčovou scénu, kdy místní zmlátí a skopou jeho postavu...

Složité, senzibilní a pro někoho klidně i dost nesympatické. Těžko o tom něco napsat; je dobré znát zápletkovou osu předem, nebo si ji aspoň přečíst po projekci. Protože jenom tak se dá potom soustředit na úplně jiné hodnoty: chvíli je deformace tváří, postav a jejich protagonistů, stejně jako celého tohoto Herzogova světa, únavná a nezajímavá (záměrně odpudivá), chvíli ale - a to v místech "zastaveného času", v pasážích, kdy se dění umlčí, a atmosféru utváří k divákovi vřelý hudební pod- či základ společně se záběry (krajiny, přírodních detailů a celků) - vše výtečně "hřeje". Málo slov, více důkladné práce s mizanscénou v této kostýmní a rekvizity využívající (a atrakce: foukání skleněných výrobků v továrně) zadýchané, metafyzické tragédii s podivuhodným koncem. (Hromadné obrazy jsou nasvěcovány jako stará malířská díla.)

Jistě, už od první scény na letišti je vidět, že v Ottingerové vidění světa jsou muži hlupáci a nešikové (i doslova trpaslíci) a důstojná je žena. Jenže, za jakou cenu... Strast, zmar, alkohol. Postupně se totiž nad chováním hlavní hrdinky bude pousmívat každý muž (i každá žena, která ví, že proti zdi rozběhlý feminismus je stejně naivní jako nicotně hloupý). S kamerou si ale "ženská" řežisérka vyhrála; pracuje důsledně s mizanscénou a hudebními komentáři, epizodicky strukturuje dílo za stále asistence tří paní rozumbradek a hraje si s detaily a rekvizitami. Zvláštní minimalismus.

Podmanivý vhled do světa chovanců v internátní škole, ze kterého čpí tradičnější forma, leč metaforické hodnoty vázající se k nacistické minulosti a obecně k jakémukoli útlaku a šikaně (též šikaně menšin: onen mladík je podle všeho homosexuál) z celku vytváří strhující a rázně pravdivé dílo. Perfektní jisté herectví kluků a režie, která výtečně potlačuje hrozbu přílišné literárnosti, když film vychází z podle všeho autobiografického románu Roberta Musila.

Totálně nejlepší atraktivní film jako dělaný pro AFO, s bublinami cigaretového kouře na kulečníkovém stole a podobně. Tak krásné byly na tehdejším filmovém materiálu barvy...

Barokní zdobená mizanscéna, klidná Bachova hudba, rozvolněné tempo. Takové milé a přitom introvertní (a v podstatě i dost smutné). Skrytá kamera z 18. století. Samo o sobě to je také skladba, přesně nalajnovaná epizodicky strukturovaná fuga (běh), s taktně muzikanty nerušícímy dlouhými záběry (průměrně 3-4 minuty, nejdelší k 6 minutám), vůči kterým jsou mezi ně položené mezihry úplnou rapid-montáží. Bachovy polyfonické skladby jsou uměním variace a film přesně toto využívá, variuje rozestavení v kompozici a úhel záběru.

Ono se nenarodilo. Hrdinové pořádně tápali a kdoví, možná zahubili "slavného umělce, nebo vědce", jak zaznělo u lékařského specialisty. Film mladšího z bratrské dvojice Schamoniů je opět nekompromisní, složitý na pozornost; nepoužívá kontaktní zvuk, slovo (text) je pro něj samostatnou hodnotou a kamera je nesena v rukou, těká a poskakuje okolo podivných postav.

Příběhy tohoto typu by se měli snad jen psát, aby měl člověk možnost v určitých chvílích se čtením přestat a román na čas odložit. Ve filmu taková story působí zdlouhavě, zbytečně nudně a je znát, že se režisérka snaží všemi způsoby převést vlastní utrpení na diváky, mnohdy otravně naturalisticky (scéna porodu, zubařský zákrok), a je to škoda. Nenabízí žádné pozitivum, nehledá řešení, jen ztvárňuje bolest. Z hlediska historických okolností se pak člověk může v díle ztrácet (nejsou zmiňovány konkrétní data); v tom sice lze vidět záměr (a v osudu hlavní hrdinky metaforicky osud národa), ale zakomponování autentických materiálů působí kostrbatě (s umělými kulisami se nedají srovnat, samy jsou totiž mnohem děsivější). Dennoch, něco na tom ale je.