asLoeReed

Zoltán Huszárik, duší filmař-básník - ale i výtvarný umělec a grafik - označující své experimentální snímky jako piktografy (psaní v obrazech), pracoval do své sebevraždy v roce 1981 ve Studiu Bély Balázse, kde ovlivnil i řadu mladších kolegů krystalicky čistou filmovostí a prací s obrazem, jež se bohatě projevila i v jednom z mála dlouhometrážních filmů, které natočil, Sindibádovi, vzniklém podle bohémských autobiografických povídek Gyulyho Krúdyho. Dějištěm jsou venkovská zákoutí a plenéry ve všech poetických ročních dobách i interiéry domů, lokálů a nevěstinců ve stylovém období zdobné secese, krátké epoše jemných kostýmů, něžných linek a ornamentálních tvarů. Jimi prochází zestárlý labužník a milovník žen Sindibád, tvarovaný podle postavy z Pohádek tisíce a jedné noci, jenž se stává v Huszárikově pojetí subjektem celého vyprávění: jeho očima vnímáme a soustředíme se na detaily života, který již uniká a zčásti ožívá jen ve vzpomínkách na bývalá milostná vzplanutí, lahodné smyslové požitky, mládí a elán. Mozaikovitá struktura využívá barevné a světelné imprese, dekorativnost prostoru, přirozenou krásu květů, či zrcadlení na ledové plošině, kamera se pohybuje v prostoru, a záhy ji střídá montáž detailů a makrodetailů (především jídla). Film plyne dál a Sindibád chřadne, symbolicky jako Ježíš na kříži pak klesá k zemi v barokním kostele a film tiše uhasíná s ním.

Příběh o lásce, vině a trestu v režii svátečního tvůrce Jánose Xantuse působí celkem opojným a zlehka plynoucím dojmem, v němž hlavní roli má tělesnost, erotický šarm rockové zpěvačky Mari (Marietta Méhes) a samozřejmě hudba. 70. a 80. léta, to je zlatý věk maďarského, žánrově spíše undergroundového („kosmického“) rockového stylu, z něhož se zrodila i kapela Trabant. Frontman Mihály Víg, mladý a ostříhaný, zde na koncertech doprovází Mari a stojí i za hudební stránkou celého, rytmicky a svižně ubíhajícího snímku. Mariin milenec Laci (polská hvězda Boguslaw Linda) je zase klavírní virtuóz. Mari však žije svázaná s hluchoněmým manželem Jánosem (divadelní režisér Andor Lukáts). Nešťastný a ve výsledku osudový vztah této trojice ústí do symbolického závěrečného obrazu (tečku za tragédií zná divák z prologu), kdy Mari odplouvá na lodi do nového světa a opakuje si anglickou větu „Eskimo woman feels cold… feels cold…“

Je poněkud nešetrné, že „guru“ současné evropské filmové magie a malíř apokalyptických stínů filmového plátna je označován za „tvůrce, jenž nestříhá“, když totéž platí o jednom z jeho nepřímých patronů Miklósi Jancsóovi již od 60. let. Soustředěnou úchvatnou taneční scénu ve vesnickém lokálu má už ve svém filmu také Zoltán Fábri – Kolotoč (Körhinta, 1956). Atd. Na tvorbě Bély Tarra je důležité, že dokázal tyto silné vlivy maďarské kinematografie syntetizovat do vlastního autonomně fungujícího filmového světa, pro jehož účely dokázal zjemnit i undergroundově zvučnou maďarskou rockovou hudbu při spolupráci s Mihály Vígem, jehož využil i jako herce. Tarrova klíčová „satanská trilogie“ (na téma ontologických a kosmických problémů) začíná Prokletím, jehož děj a hutné dojmy vychází ze spolupráce s Lászlóem Krasznahorkaiem, tvůrcem přesných, z reality příšerné maďarské pustiny vycházejících malých velkých příběhů, které Tarr dokáže zachytit v působivém bezčasí a dovolují mu realizovat veskrze spíše básnické představy o vizuálním rytmu, pohybovém aranžmá hudebních scén, metafyzice černobílého světa uvnitř záběru, vždy však ve spolupráci se svým týmem. Skloubení těchto znaků v nejkratším dílu trilogie je silně magickou záležitostí.

3 minutový snímek, zachycující subjektivním pohledem mouchy poslední „dobrodružství“ před krutou, ale zcela běžnou smrtí zaplácnutím mucholapkou. Ferenc Rofusz tento drsný, ale výtečný oscarový film vytvořil náročnou technikou totální ruční animace.

Ferenc Cakó mistrovsky kombinuje animaci písku na prosvětleném skle s trojrozměrnými figurami a dramatické krátké mozaiky symbolických a surrealistických dějů pojímá jako alegorie obecných problémů lidství, strhující výpovědi o prvopočátku života, totalitě či zániku. Ad Rem je tíživé a ponuré dílo.

V jediné místnosti (a jediném záběru) se současně pohybují postavy všech generací, aniž by se střetly: načasování každého pohybu je tak dokonalé, že se vždy těla vyhnou a v rytmu tanga 8 minut bez přerušení rotují v prostoru. Zbigniew Rybczyński za úchvatný snímek získal Oscara, Velkou cenu v Annecy i 4. místo mezi nejlepšími animovanými filmy podle asociace ASIFA.

Manželé cestují autem k pobřeží, když jim do cesty náhle vpadne podivný stopař, který se k nim následně připojí a provází je na loď. Vzniká drama, probíhající v netypickém, přesto skličujícím otevřeném prostoru na širém jezeře, odkud není úniku. Moc a úlohy se vyměňují, společník se stává nebezpečným a trojice se náhle dostává i fyzicky do konfliktu. Intenzivní psychologické drama, debut Romana Polanského (scénář a režie) a Jerzyho Skolimowského (scénář a dialogy), je mj. studií charakterů, které si před sebou i v partnerském vztahu hlídají vlastní tvář a předkládají tomu druhému jen klamavou masku. Film trochu připomíná povídku Milana Kundery Falešný autostop zhruba ze stejné doby, v níž osoby předstírají někoho jiného a – stejně jako v závěru Nože ve vodě – už neví, jestli mají vysloveným přiznáním věřit, či jde jenom o nějakou hru.

V půvabném raném Zanussiho filmu se téma vynořuje postupně, krystalizuje v rozptýleném duchu, jako světlo se jednotlivé motivy odráží proti sobě i souvisle ze všech jeho složek. Formálně jde o vzájemné tření několika ploch: děj je sice chronologický, ale střih překotný a ostré přechody a předěly signalizují vratký pohyb po hranách - scény se nejprve zdají jasné a hladké, ale vždy se musí zlomit v záhybu tvaru. Dynamickou krystalickou strukturu umocňuje hudba Wojciecha Kilara – ostré tóny či vibrafon, zvuky jako jiskry či laser odněkud vystřelené a někde napjatě rezonující. Snímek ukazuje setkání přátel z katedry fyziky, jejich osudy se konfrontují a třou o sebe ve ztišené zimní náladě, sled scén, epizod, vzpomínek však účelně klid rozrušují. Film-krystal zrcadlí podobná témata jako Intimní osvětlení (1965) Ivana Passera, různé podoby kariéry a využití znalostí získaných na škole, nostalgii, plynoucí čas a osamění; v polském filmu se však pracuje jinak – české snímky více spoléhají na vtip a komické ztvárnění situací a divák se dost času směje. Poláci jsou duchovnější; na odlehčený tón tolik nespoléhají a prožitek tak může být i poněkud čistší, soustředěnější. Jedno srovnání: tam, kde by moment náhlého probuzení dědečka při hlasitých televizních tónech v českém filmu doprovázela série vtipných hlášek a přídavná komika, tam se polští protagonisté pouze jemně pousmějí a v tichém pobavení mlčí.

Koncentrační tábor na konci války, kdy již z místa zmizeli Nacisti, je dějištěm působivého snímku Adrzeje Wajdy vycházejícího při scénáři z povídek Tadeusze Borowského. Vězni jsou zdánlivě svobodni (v úvodu vybíhají do zasněžené „krajiny po bitvě“ v radosti za doprovodu klasického Vivaldiho Čtvera ročních dob), ve skutečnosti se však nemůžou snadno dostat domů, když zároveň nemají kam, země je zničená a trýzněná nouzí, obklopená novými sílami, Američany a Komunisty. Sníh taje, jídla je nedostatek a ve špíně a troskách se rozpadají iluze a vztahy – přežít se jeví jako nést tuto bolest dál. Hlavní postavou je básník, intelektuál Tadeusz (Daniel Olbrychski), jenž se nespokojí čekat na neznámou pomoc; poté, co jej okouzlí mladá dívka Nina, podaří se mu s ní z rozvalin tábora utéct, ale nepřijímá odchod do svobodné emigrace, protože ta by znamenala zradu vlasti, Tadeusz cítí, že musí zůstat v krajině. Nemožnost najít nový směr a pokusit se vrátit do života se stává osudnou pro znavené vězně zapomenuté v bídě. Nina je zabita ledabylým americkým vojákem, Tadeusz v závěru lituje a odchází. „Šest let nás zabíjeli Němci, teď vy, jaký je v tom rozdíl?“ říká zklamaně Tadeusz směrem k americkému důstojníkovi. Třesoucí se, autentická ruční kamera, snímající prostor v dlouhých blízkých záběrech prohlubuje mrazivou náladu bezútěšného snímku.

Piotr Szulkin je specialistou na sci-fi v polském pojetí a pro své projekty dokázal získat i známé herce jako Jerzyho Stuhra či Krystynu Jandovou. Nejde o žádnou akční podívanou; děj se odehrává v čase po apokalyptické jaderné válce, jež vyhladila prakticky celé lidstvo; v temném ovzduší podzemního betonového bunkru, v němž živořící zástupy umírají v beznadějné šedi a v jejichž hrdlech mizí knihy a další pozůstatky starého světa, prodírá se mezi deformovanými charaktery a masou manipulovanou falešnou vírou v přílet spásné Archy jediný muž, který se snaží z bezvýchodné situace najít cestu. Děsivá vize budoucnosti, která oproti československým – vždy spíše komediálním – pokusům o žánr sci-fi neskrývá seriózní ambice, dokáže strhnout, avšak silnější sdělení nedovede zcela přenést, když závěr je až příliš interpretačně bohatý a přeci jenom – divák po jistém vyjasnění jinak zamlženého příběhu určitě trochu toužil.