asLoeReed

Vzdálený předobraz Tajností Alice Nellis.

Třeba... taky začnu chodit na squash:b

Výborné titulky.

V žádném případě nemůžu mít nic proti tomu, aby byl Protektor "nejlepším č. filmem roku", případně nějakého období, či kdyby případně měl Oscara. Otázkou je, jestli ocenění tohoto typu je nějakou výstižnou známkou... Poctivý Protektor. Ačkoli jsem si musel zvykat (ano, tento styl, v němž počin tvůrců proběhl před mýma očima, je značně komplikovaný, několikanásobně strukturovaný, osobně zkrátka nepotřebuji několik dimenzí, které mi stojí v cestě k příběhu, jednotlivým lidem, době, situaci, při předkresleném tématu mě zkrátka napadá, že je silné i na to, aby mohlo být zpracováno jinak, a pokud je zpracováno takto, jak bylo tvůrcům vlastní, touto koncepcí, která využívá hned několik fází zcizujících efektů - montáž, hudbu, zvuk, míru výtvarně nenarativních, nýbrž ilustrativních prvků - museli ji během filmu pro mě obhájit: a to se povedlo!). Rychlo-film Protektor. Ačkoli kompozici stoupající v datech jako po žebříku ke kýženému napínavému výsledku jsem si musel dlouho po konci uspořádávat a vysvětlovat, zda nezklamala (a ne!). Montáž (coby koláž) Protektor. Ačkoli obrázky ze všech způsobů běhaly a kmitali rychle, světla, stíny, koncepce barev, styly, odvážnost, efektnost, originalita jsou story-boardem, ze kterého i vybrat fotky pro recenzi bych nemohl, protože ostatních by mi bylo líto, že v paměti proto neutkví (což se teprv uvidí, ale v hlavě je furt mám!). K ocenění Protektor. K vidění Protektor. Ke kritice Protektor však pouze v jedné věci. S tou ale nepůjde nic dělat a sám film za to prostě nemůže, spíš nějaký styl a normy doby. Bývalo neuvěřitelně silnou hodnotou a nesmírně působivým efektem, když kdysi filmy končívaly ihned po posledním narativním záběru a jeho uplynutí - titulky nebyly, proč, vše bylo na začátku (Protektor ostatně ty úvodní má báječné, škoda že nemoh prostě již tam vyčerpat vše). Jenže tady po krásném postupu, rozmazání scény a vteřinách ticha, černé plátno s jedoucími přebytečnými písmenkami zkrátka přijde a jakoby hudební katarze s písničkou vyznění závěru nějak (pro mě) ubírá dech...

Jedinečné dílo. No, sice jsem se jako "nudil", ale s ohledem na náplň to bylo přesně na svém místě a sans probléme. Mně se navíc líbila krásná kamera a mizanscéna, záběrové triky, které Pasolini používal, struktura, barvy. Celá kompozice je inspirativní. Grazie tante.

Takhle autor (ústy Brada Pitta) film ukončuje: "Myslím, že tohle by mohlo být mé mistrovské dílo."

Film má své právo na existenci, už třeba proto, že podobný téhož stylo-žánru u nás ještě nebyl. Chtělo by se mi ho sladit do kontextu Báby a Kdopak by se vlka bál? a pojmenovat to mottem: Kdopak by se Lištiček bál? O červené karkulce Dorotce Dědkové, jak cestou k bábě/babičce natrefila ne na vlka ale lišku. (A osa Berlín-Cannes-Benátky by v tom hrála prim.) A mluvit o tom a trochu to rehabilitovat. // Jenomže posledních 30 a 10 minut Lištiček, jež se mi v hlavě rozléhají po týdenní pomlce, mě nyní tak štvou, že od toho upustím. Byť lituji.// Lituji: nedokonalého, nedůsledného, nesprávného a všeho i falešného, co nezkušená Slovenka Mira Fornay v Lištičkách natropila. Nelíbí se mi: fádní dramaturgie (vše od půlky filmu už je navíc), alibismus v pomyšlení, že stereotypní struktura děje je tím nejlepším tvarem (byť kopíruje právě takovou reálnou skutečnost), že při odepření si elegance a mírné stylizace obraz zafunguje líp, hudební proč? hororový podkres (hudební komentář je zcizením, s ohledem na zde užité prostředky je tu jediným a stává se nadbytečným), přílišná blízkost polo- a detailů (k hrdince, kdo ji chce mít tak nahou a na dosah tváře zvláště v obřím plátnem vybaveném kině?). A pomyslná myšlenková linie autora - ta se totiž kýve, a sice na křivce kritika - obhajoba - zmatek - a snad dokonce lítost, s níž máme v závěru přehodnocovat dojmy předchozí. S tím ale také souvisí problém střihové skladby, která nebyla uspořádána do dobrého výsledku.// Mohlo by to být podobenství a poetický postup - ale "lištičky" a "bloudící liška a lišky bez domova a bez rozumného směřování jen za základními potřebami a jídlem" jsou k dívkám toulavým cizinou přirovnání, které rychle vyprchá a je také brzo odhaleno. Ale jinak se mi líbí. Líbí se mi: kontaktní a přímo v centru dění se nacházející kamera, absence vaty a třeba svodů k záběrům města. Troufalost, to není tak bezpředmětné. A - zde to je - já bych chtěl zmínit ještě něco, ale vskutku se mi rázem ty příklady už jeví jako mínus než palec nahoru. Koukám, koukám. Tento text se rozpadá. Postrádá svou osu. Bloudí, je nudný, chaotický. Jaký, už to mám, z toho máte pocit? No já přesně takový jako z toho filmu...!// Lištičky, co si ukoply palec v lese o pařez.

O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/

Kdybych usnul po prvních dvaceti minutách a probudil bych se někdy v osmdesáté minutě, nevěřil bych, že je to ten stejný film. Totální výměna postav a dějů strašně mate a říkáte si, kdy se tam ještě, a jestli vůbec, vrátí zas Bill Pullman, který láká všude na plakátech, říkáte si, tohle je snad něco jiného, než jsem čekal, hledáte, kdy se objeví ta slibovaná lost highway, hledáte, jestli jste něco nezapomněli vy sami, nebo co všechno vám uniklo a kdo za to může. A to je totální převod jakéhokoli psychického stavu jakékoli postavy z tohoto filmového světa na vás, nejspíš zejména dvou hlavních mužských postav, vy sami máte schizofrenii a chaos ve vzpomínkách, byť jsou jen pár minut, pár scén staré, v myšlení, v hlavě... Jestli tohle není napětí, nejtotálnější napětí, totální thriller, chyba je u vás. Každý si ten film dělá sám, nikdo ho nevede, vše záleží na vaší hlavě, a tu má každý jinou, to je postmoderní, to je velice zvláštní a nesrovnatelné.

Vachkovi mega romány jsou nejlepší, když se na ně člověk dívá v cizině. Tenhle má naprosto dokonalou kompozici, sic třeba oproti Bohemia docta vyznívá "nudně" a je méně atraktivní.