asLoeReed

Trochu zjednodušeně bychom mohli říci - dánský Špáta, Leth, v Zápiscích z Číny uplatňuje jak seriózní zájem o prostudování exotické kultury, tak i vlastní cit pro lidství a poezii "všedních" dějů. Klidný dokument je sevřený linií jízdy vlakem (po dobu 2 měsíců, do dálek tisíců kilometrů), v němž Leth s kamerou nahlíží do sálů, jídelního vozu, kupé, i zákulisí (kuchyň, kabina strojvedoucího), a film odtud podniká podobné výpravy do fascinujících komnat života obyčejných i neobyčejných čínských lidí. Malíř bez zaváhání kreslí složité znaky na okraj abstraktního obrazu, mistrný akrobat provádí nepochopitelná balanční čísla s těžkou nádobou, že by i Ronaldinho válel oči, naproti tomu prostá máma od rodiny předvádí, jak snadno vytvořit dlouhé čínské nudle.

Takovéhle filmy si pouští švédští studenti filmovědy v sále stockholmské kinotéky.

Rád něco připojím, nepodaří se už asi tolikrát, abych mohl psát o filmu někoho mladšího, než jsem já. Mám tendenci Xavierovi proto tykat, ale on je mnohem důležitější osoba - tak si to nezasloužím. Omlouvám se za ten osobní tón:) Po skončení filmu se ale nechce odcházet.. Chce se víc.. Ty závěrečné momenty nejlépe lákají na další a další Dolanovy snímky. Prozatím se dá koukat na svět jeho zpomaleným pohledem, vidět v běžných "záběrech" každého dne cosi estetického, krásného. Xavier má v obou filmech naprosto geniální momenty (ony střihové pasáže přímo sladěné do hudebního rytmu) a okouzluje vpravdě auteurským přístupem: má kontrolu i nad kostýmy, vizuálním pojetím, barevností. Pěkný zázrak lyricky subjektivní kinematografie.

Originální Wendersovo výtvarné vidění a hravý cit pro nalézání zajímavých řešení činí i z tohoto filmu zážitek. Epizodická a dějově nepředvídatelná skladba (obdařená vkladem tradičních režisérových spolupracovníků: Henriho Alekana za kamerou a Jürgena Kniepera, jehož víceznačná hudba dodává obrazu jiný, "vyšší" rozměr) ve výsledku působí jako album (oživlých fotek), v němž s úžasem můžeme listovat; neobracíme však stránky zpět, touha po dalším překvapení, které se vyjeví v dalším obraze, je dostatečně silná (alespoň u citlivě založených diváků, pro které Wim točí). Film o pravém "stavu věcí" a konci všech příběhů, které jsou mrtvé a musí je ve filmu vystřídat realismus takový, jaký je viděn filmařem (klíčový "spor" figur režiséra Friedricha Munroa a ředitele společnosti Gordona), je vystavěn okolo natáčení sci-fi v Portugalsku, při kterém dojde materiál. Wenders poté rozehrává minipříběhy všech zůčastněných: jsou to opět stejné typy, jak je známe z jeho dalších filmů: dětská postava (jako v Alici ve městech nebo Paříž, Texas), uzavřená, tajemná žena (typ herečky Solveig Dommartinové), nebo prošedivělá americká filmařská hvězda (v Americkém příteli to byl Nick Ray, s nímž Wim natočil i "předsmrtný" film Blesky nad vodou, tady je to Sam Fuller v roli kameramana Joea). Konečnou strukturu odysey a komplexní charakter poté dotváří třetí část, kdy se režisér Munro vydává do L.A. (s touto autobiografickou postavou si Wim skutečně vyhrál, dokonce mu vytvořil fiktivní filmografii) a bezvýchodná, bludná situace se zde uzavře.

Nelze považovat za hodnověrný film o RAF, ani o Ensslinové (jsou vypuštěny detaily, které by pro identifikaci s reálnými skutečnostmi byly zásadní, např. ve věznici teroristka rozhodně nebyla sama, ale spolu s Baaderem a dalšími, jak víme z té nové německé verze, která nás nyní mate při srovnání). Dílo je především autorským náhledem (opět) na realitu vztahů mezi sourozenci, partnery v Západním Německu v době, kdy se ženy začaly posilovat touhou po samostatnosti, ráznosti. Julianna spolu se sestrou (která se ostatně jmenuje "fikčně" Marianne, a tedy žádná Gudrun) zcela zastiňují "zbytek světa". Film, režírovaný Margarethou von Trotta, s pochopením i pokorou nestaví do cesty překážky jejich vzpomínkám, emotivním výpovědím, scénám, nesnaží se odpoutat pozornost ku příkladu zmiňováním časových údajů a režijně je jakoby veden svými silnými postavami, tím, co podnikají a jak jednají. Jediná mužská postava, a sice partner Julianny v podání Rüdigera Voglera, je takový ten smířlivý, ochotný typ, a k většímu odporu ze své pozice se odhodlá až ke konci, kdy vyhodnotí posedlé Juliannino úsilí dokázat vězeňskou vraždu své sestry jako pošetilost a stejný fanatismus, jakým se vyznačují v okolí pobývající teroristé. Feministická cesta za svobodou je tak opět (dle mého dojmu) v závěru autorkou odsouzena a zformulována jako naivnost, stejně jako v Náhlém vzplanutí. JInak je snímek i dílem mrazivý a možná - svou naznačenou sympatií k politicky agresivnímu hnutí - nepříjemně nepřijatelný (poslední odhodlaná slova Julianny, že bude pokračovat v sestřinném díle, slibují nesmířlivé pokračování).

Mírně míň jen proto, že zde (mně velmi sympatický) autor opakuje již použitý princip (ale nepovažuji to za nějaké mínus). Jinak je tento snímek nesmírně inspirativní; je dobré, že lze díla progresivních zdejších filmařů (kteří jasně nerozlišují rozdíl mezi hraným filmem a dokumentem, neuznávají tyto škatulky) čas od času vidět alespoň na televizní obrazovce.

Zvláštní, Frauenfilm, když je pěkný, dokáže plně vtáhnout i muže (pokud teda jsem muž). Na začátku sice existuje soucit s manželem, jehož "drzá" žena vyprovokuje rozvod, ale lítost z rozpadu jejich svazku a milostného vztahu po chvíli pomine; dojem se vrací jen v momentech, kdy zní tesklivá (a velmi nenápadná) hudba (nemyslím písničky). A začíná fáze, kdy již pevně držíte pěsti hlavní hrdince Elisabeth, sympatické a vlastně velmi přitažlivé, jíž excelentně hraje sama Margarethe von Trotta - autorka tohoto scénáře, a chcete, aby se jí dařilo, obdivujete její zapálenost a ambicióznost. Chápate, že se bývalý manžel chová strašně (nedovolí "přelétavé, nezajištěné" matce mít u sebe jejich syna), souzníte s Elisabethinou cestou, na níž se jí ostatně i daří (najde si práci v módním obchodě, později v galerii, díky čemuž cestuje, též zpívá a cvičí tancování), máte dobrý pocit, jak se dění příjemně vyvíjí. // Proč ale vše tak ladí? Podíl na tom má samozřejmě krásná práce Svena Nykvista, jenž s kamerou často nejprve ohledává situaci a poté se zaměřuje v duchu svého stylu na tváře - profily, frontální záběry a krásné barvy (příjemný odstín). Patrně dostal od Volkera Schlöndorffa, který má dílo pevně pod kontrolou (stvrzuje schopnost chytře a nepodbízivě vyprávět, zde navíc s citem pro ženský pohled), ku prospěchu věci, volnost. Pomocí svižného střihu z prostoru do prostoru bez nějakých klasických figur (bez ustavujících a ukončujících záběrů) pak režisér snímek dynamicky pohání vpřed. // Byť se cesta nakonec vyvinula překvapivě (Elisabeth poznává, že emancipace není záchranou, a vrací se do mužské náruče; vrací se k oltáři a bere si Obi-Wana Kenobiho z Hvězdných válek II a III), nejen hlavní hrdinku určitě v leččems poučila.

Komplikovaná struktura a osobně zřejmě velmi do postavy vžitá Barbara Sukowa; docela poctivá práce, odvážná politická intence tvůrkyně (a ráznost, s jakou diváka nutí s revolucionářsky naladěnou aktivistkou prvních dvou desetiletí minulého století soucítit: nechává ji psát dopisy, číst své názory a závěrečných několik minut s černým plátnem a emočně napjatou hudbou má být místem, kde pro samé slzy nad smrtí (zavražděním) hrdinky člověk nebude schopen vstát ze sedačky - žel, zřejmě to nikterak nezafungovalo; a v tom je hlavní "prohra" snímku).

Západní Německo v poválečném období obdivující žvýkající amerikánce (postava Petera Fondy, Mr. Frieden (téměř symbolické "freedom"): když si s ním třeba hážou míč - "Už nejsme nepřátelé.") i strachující se z návratu bojů a pádu atomové bomby. Vtipné, odvázané a formované jako subjektivní proud výjevů nebo snů a vzpomínek z dětství (autobiografická látka režisérky Marianne Rosenbaumové, jíž v dětských letech ztvárnila Saskia Tyroller).

Reakce na romantizované heimatfilmy, Fleischmannův dlouhometrážní debut podle hry hlavního mužského představitele Martina Sperra, je naturalistickým náhledem na skutečné poměry venkova (žádný klid, mír či harmonie). Tradiční dějová osa a stereotypní model postav tohoto "žánru" se v konstantně hlučném, neutrálně pojatém, sugestivně působícím díle ztrácí a do popředí jsou zdůrazněny tyto motivy: primitivnost a "odpudivost" charakterů (vesničané odsuzují homosexuála, chlapi zneužívají místní děvku, potomci jsou bez rozmyslu vychovávání ve špíně a okolí chlastu, sprostoty a přízemnosti zdejšího žití), zároveň však i fakt, že takový život je záležitostí pro tvrdé nátury (snad v patnáctiminutové podrobné scéně zabijačkového hemžení se nikdo nezdráhá pracovat s kudlou a ani děti neodvrací zrak) a konec konců i skutečnost, že jsou vesničané se svým způsobem života spokojení (záverečná hostina a veselí).