asLoeReed

Nejlepší (nejvynalézavější) z pásma filmů Raoula Servaise. Proměna, přeměna, hravost a chytrost. Docela jsem při těch deseti překvapivých a překvapivějších alegorických minutách autora obdivoval.

Režisér dětsky hravého filmu, který se při uvedení neváhal vrhnout k zemi a málem zulíbat nohy oceňující sponzorské zástupkyni, lidsky dojal i rozmarně pobavil příběhem o (ne)šťastném Thomasovi, který vždycky dělal to, co dělat neměl, aby se nakonec stal tím, čím se stát nechtěl - prý jako Van Dormael. (Nechtěl režírovat, prý si přál natáčet zvířata). Bez patosu, který je ihned ironizován, milími vizemi a surrealistickými představami okouzlující, formálně a přitom náročně stavěný osobní snímek. Na LFŠ 09. Proč není tak známý, když je rychlý, překvapivý, naděje plný a triumfální s žertovnou písničkou a tancujícími tulipány?

Debutující verše třiadvacetiletého Leose Caraxe. Někdo jej srovnával s Rimbaudem, pro další je on a tajemný Denis Lavant jedna alter ego postava, natolik poutavá, subjektivní a niterná, navíc v kouzelném snovém obalu tentokrát černobílých kompozic a náladových tahů štětců a strun srdečních barev, tónů, pocitů a myšlenek, vzpomínek a obrazců z dětství a buřičské ztracenosti jednoho mladíka v jedné životní etapě. Carax poprvé. Oblíbenec.

Oblíbený Jan Němec (na plátně) zapůsobil.

3-hodinová verze. Postupně nabírané tempo.

Pro určitou vyhraněnou část publika bude toto léto ve znamení střízlivého souboje dvou, v jistém směru blízkých, filmů, na jedné straně novinky Jima Jarmusche Hranice ovládání a 35 panáků rumu režisérky Clair Denis na straně druhé. Půjde také o soupeření mezi dvěmi černošskými herci. Alex Descas, který je k viděni v obou těchto filmech, je hlavní postavou citlivých Rumů, proti němu více prezentovaný (dík karlovarskému festivalu) Isaach De Bankolé se v Jarmuschovi konečně dočkal hlavní role a oba již tolik provázané tvůrce znovu více spojí: právě u francouzské režisérky Clair Denis zahrál v začátcích dvě hlavní postavy (Chocolat, S'en fout la mort)... Při sledování 35 panáků rumu jsem měl spoustu nápadů a pocitů, jeden ale mi přišel nejdřiv a nejjasněji - na filmu Clair Denis (a viděl jsem napřed jen jeden její film) je nejvíce kdykoli znát, že již asistovala v 80. letech u filmů tria režisérů slavných jmen: a dost dobře se z tohoto filmu pozná, co si vzala - klidné tempo a ůvod, ztělesněné jízdou vlaku, jako u ranné Wendersovy tvorby, některé přesné místa a scénické motivy od Jarmusche, pomalost od Rivetta... 35 panáků bílého rumu, které Alex Descas na závěr vypije, jsou velice kompaktním, zcela prostým, poklidným, příkladným, bystrým filmem, který se nikdy nikam nerozjede. Důležitá velice je úvodní jízda po kolejích, kde je naznačeno vše, co hmatatelně zachycenou a s pokorou prezentovanou psychologii postav popisuje. Všichni popojíždí pomalu po kolejích, ale jenom tak na predměstí, po okraji velkoměsta, nikdy nevjedou se soupravou dál, aby načichli a zažili víc ze života, do jakého se nemohou dostat, odjíždějí krokem stále do stejné stanice a jen se vrací nazpátek. Divák by chtěl pokračovat dál, ale nemůže, protože koleje jsou vždycky utnuty, tak jako jim, jednomu černochovi a jeho dceři, sousedce, klukovi z nižšího patra s kocourem, skupině řidičů příměstských vlaků, kteři se potkávají na tratích a v baru, končí kroky jen tady, v místě, kde žijí... A tak dále, et l'autre, et l'autre. Film si zaslouží svou pozornost.

Podle knihy Gilberta Adaira natočil Bertolucci zábavný příběh, který je atraktivní nadto pro znalce a milovníky filmů - pocta Godardovým filmům, ať už U konce s dechem, Bandě pro sebe, které jsou tu zmíněny a krátce zakomponovány, nebo starším němým a jiným slavným, Marlene Dietrichové, a celkové scéně šedesátých let, je dobrým měřítkem filmové vzdělanosti pro ty, kdo co nejvíce titulů znají a nebo podle krátkých záběrů poznají. Zajímavý je taky spor o Chaplina a Keatona. Nejvýraznějším plakátem v opuštěném letním bytě, kam se dvě siamské dvojčata a náhlý americký společník před všeobecnými studentskými bouřemi stupňujícími v tomto roce 1968, je z Godardova filmu Číňanka, a na ten právě Snílci nejvíce odkazují. V politické eseji z roku 1967 je natěsnáno vše, co vypovídá o období, ve kterém se odehrává i tento film, a Snílci jsou i podobně komplexní jako byla Číňanka, a navíc obsahují i všechny prvky vlastního Bertolucciho díla, odvážnost, lyriku, jako slavné tituly Poslední tango v Paříži, sloužící jako cíl variace. Navíc Michael Pitt v hlavní roli ukázal talent a odvahu a stal se stále obsazovanějším jménem, Eva Green získala nominaci za tuto roli na evropských cenách a Louis Garrel vypadá, a tímto na něj odkazuje, jako Jean-Pierre Léaud, který se zde jen krátce mihne, ale musíte ho najít.

Další odsouzený film neobyčejného Guse Van Santa. I Last Days byl v Cannes, vyhrál cenu za zvuk, nominován na Zlatou palmu jako jiné Santovy autorské filmy, z čehož vyplývá, že na Západě, ve Francii.. jsou s filmovou vzdělaností někde jinde než tady v ..československu.

"Španělskou novou vlnu", nebo "Barcelonskou školu", přiznám se, doteď neznám. Z filmu čišela výborná lehkost. Bylo zřejmé, že zřejmě mladí tvůrci tohoto stylu, v náladě šedesátých let, nástupu barvy do filmu, si s tím, co točí, s radostí hrají, a to je onen nejzajímavější dojem, který konkrétně ve Fata Morgáně zůstal (viděl jsem na Festivalu ve Zlíně): radost z vyprávění (byť třeba nesourodého, epizodického a absurdního) příběhu, hravost, pracování s možnostmi filmu a fantastickými pokušeními (snovými prvky, barevnými kombinacemi), nebo třeba náladou letní Barcelony s mořem i fotbalovým trávníkem. Úplně si nepamatuju, co všechno ve filmu bylo, ale působil velice dobře. Jo - na začátku vlastně byl nápis - "toto se stalo ještě před londýnskými událostmi", který pointoval závěr - "a pak... se stalo to samé, co v Londýně." Báječná hra.

Film nemůžu dostat z hlavy. Viděl jsem ho na Festivalu ve Zlíně, přijel jsem do města, ve 22h zkusil japonskou neznámou a vlastně od té doby nemůžu večer dobře usnout: furt musím myslet na jednu věc, která tam jede skoro už v závěru a hrdina Keiichi se nemůže několikrát probudit do té správné reality... Ale nepředbíhám: jakýsi psychedelický tón u mě fungoval, v noci za pomoci nenuceného nepředvídatelného stylu filmu a prostě divné pro nás japonské exotiky obličejů, chování, písma a jazyka. Kluk, co má vlasy jako můj bratranec, protože všichni Japonci mají stejný vlasy jako můj bratranec, se dostává z města na venkov, do divného uzvařeného prostoru samotného pro sebe, ze které by bylo nejlépe, kdyby co nejrychleji vypadl... protože se spřátelí ve třídě se dvěma japonskýma holkama Renou a Mion a ty začnou blbnout. Tak, mně se nejdřív líbila Rena, pak Mion, všem třem je asi patnáct, a ony vypadají i sexy v typických školních uniformách, sukně a košile, i nebezpečně. Přesně jako se ukázalo ve zlomové chvíli, která byla rozbuškou a okamžikem přesné identifikace žánru, nebo dojmu, když Mion, myslím, že to byla ona, ta s nejaponskýma očima, vyšla za Keichkem ven ze školy a dala mu deštník a pak začala divně mlít, o tom že je !lhář!, což Japonci nakopli mrtvolkou při jejím výrazu i zapsáním japonských znaků toho slova všude kolem její hlavy. Chaos a to, že prostě nevím a myslím, že nikdo úplně vědět nebude, jak to do sebe má přesně zapadat, a co přesně s čím souvisí a jak, proč to a proč tohle, je pro mě výsledkem, jaký mě fakt dostal. I detektiv občas začal něco kecat. A holky se vždycky až roztomile, dráždivě smály a pak začaly kecat a dokonce i pořádně blbnout. Jestli je Keiichko zmaloval pálkou, tak je to hrůza, ale já nevím, kde přesně se probudil do sna, kde ještě byly živé a všude kolem něj a v jeho posteli, nebo za dveřmi domu, je to šílené, dokonce Mion přiskříp prsty, a taky tam blbly s tou injekcí. Proč se prostě Keiichiho rodiče nevrátili, všechno by dopadlo jinak. A já kvůli tomu prostě nemůžu usnout.