asLoeReed

Claire Denis rozehrála vzpomínky na dětství v Kamerunu. Detailní krása (a zajímavost, jemnost, v obraze i třeba dialozích), spoluscenáristou byl Jean-Pol Fargeau, režisérčin dlouhodobý spolupracovník.

Jedinečný výtvarný film, jehož autor jen shodou okolností použil politické téma. Takto vypilovaná kompozice se už jen tak nevidí, Michael Fassbender se nechal scvrknout a vyhubnout, spolu s Liamem Cunninghamem navíc zvládl přes patnáct minut dlouhou konverzaci v jediném záběru, poté monolog (opět aspoň 2 minuty) skoro bez mrknutí, uklízeč zase postupně smyl komplet celou chodbu. Tato střední část utkví v paměti snad nejvíc. Ale stejně tak jsou tu prakticky skutečné oleženiny a tělesné deformace hladovkáře, jdoucího (ležícího) na smrt. A stále platí: ty nejostřejší scény násilí, krvavých a brutálně zpracovaných aktů, nejsou v akčních a násilnických žánrech, ale v uměleckých dramatech, kde je jich jen pár a o to víc vylezou a o to víc jsou v tu chvíli ostré a šokující (Hlad, stejně jako Prorok či Antikrist).

Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on.

To ne, to ne, Fellini mi nejede. Snažím se, ale nejde to. Proč? Ty černobílý ano, a výtečně, tam sans probléme, ale barva u Federica znamená pro mě cirkus a to už..trpím..Proč?

Chtěl bych, aby nám takový film poslali Marťani, o jejich perfektním Marťanovi, o tom, jak funguje, jak se obléká, jak vypadají jejich části těla, jak Marťani luskají prsty, jak si stříhají nehty a stolují. Lethovo dílo bychom jim my (ze Země) poslali na oplátku. Čekám, až se přihláší ňáký nejslavnější marťanský režisér se svými díly. Jak se asi bude jmenovat? Jakou tam asi používají střihovou skladbu?

Magali a Domenico se potkají na přijímačkách do práce a je z toho ještě krásnější Černý Petr, než je ten náš. Pan Ermanno Olmi mě chytil svou tvorbou za srdce, má hladké jméno a má rád Ježíška. K dílu Il Posto... No, to si člověk lehce vzpomene, když čekal třeba v tanečních na předvánočním večírku a ta jeho holka stále nepřicházela (nebyla jeho, ale pro něj byla jediná, na kterou chtěl čekat), nemohl ani jít tančit, než si uvědomil náhle mezi kroky waltzu smutnou melancholii, jíž má alespoň ze svého pocitu. Život takový je.

Kombinace Kafkova Zámku a Lynchova Modrého sametu, která oslavuje Tomáše Baťu a vzbuzuje nostalgii po časech, kdy baťovský komplex zářil světovým jasem. Proč ne. Ta fajn lávka mě upoutala a už jsem se ji chtěl vydat hledat, ale prý tam ve Zlíně není, tak nevím, proč mě takhle někdo podved - to chce stupínek dolů.

Zlínští Samotáři se nepovedli v celku, už když začal doktůrek s tím Jurským parkem, dalo se tušit cokoli. I když to Tomáš Řehořek nezamýšlel, příběh mu přebil tu nevkusnou, vyumělkovanou formu (ale to není věc kamery, spíš toho, jak to pak Tomáš upekl blbě dohromady). Ale dobré scény tam jsou, hlavně ty se vztahem černovlasé a atleta (hlavy obrácené, sdělující své traumatické příběhy, ležící na posteli za výslužku pět kil pro ní). Když jsme u té atletiky - jak to vedl?, to musel být hodně špatný trenér, takový ty pokyny: "Dejte si ještě kolečko, vyklusejte si a do sprch!" jsem teda fakt neslyšel, to nevzbuzuje moc dojem spořádaného tréninku. A když už je atlet, proč by se měl divit, že mu na vyšetření chcou holit chlupy na hrudníku, to by to spíš sám už měl vyhlazené:) (i pak klukům jen volá mobilem, že si maj jen strečovat a dát výběhy dokud se zas neozve, co ňáký tréninkový plán, kór když je očividně (jarní/letní) čas hlavní sezóny...). A vůbec: ta nelinearita je l'artpourl'artistní, taky umím takový slova:)

Osobně bych udělil Českého lva za kameru, za napětí, za stylizaci, není to vůbec špatné. Vztah mezi Kurtenem a Justusem je jakoby odvozený od nedávného filmu Capote s Ph.-S. Hoffmanem ale v jiném (věkovém) poměru: někdo, kdo se příčinami činů jednoho vraha zabývá, se do svého "klienta" skoro až zamiluje. Julius Ševčík má film, který působí chytrým, ujasněným dojmem. Je to výkonný film, to se hodí. // pointa na závěr: vůbec nevadí, že je zde Normal "modrý", jaký jiný by měl být:)

Je to hodně o kolejích a prvním U-Bahnu, starých vozech, Sprévě, strojích, lidech, novinách, neonech, buřtech a pak i o sportech, které odpoledne všichni hrají, nějak tam chyběl fotbal, se mi zdá. Symfonie: no samozřejmě i a hlavně o hudbě, která mně trochu občas přišla jako z ňákýho Indiana Jonese.