asLoeReed

Tady celek působí dobře jako celek islandsky osobitého aroma. Jehož tam ale asi bylo málo na to - a ani by to nestačilo -, aby to přebilo slabotu a umělost detailů, které jsou snad až moc pop.

Na Fally se asi nedá dívat v celku, ale každý z portrétů je dokonalý. Film by podle osobitého (výtvarníka) Petera Greenawaye neměl být čitelný pro každého: Vidět umí každý, a proto pochopit filmy by si měl člověk zasloužit - vzdělaností, připraveností. Proč s tímto pojetím nesouhlasit?

Du musst Caligari werden

Já nevím no... nemáte někdo plánek a návod? Dívat se na to dá, pročby ne. Jinak tohle je surrealistický film. Surrealistický a jako výtvarné dílo. // A po zkončení: jděte k čertu s nepochopením. Tak začněte uvažovat. Explicitněji vystavená červená barva nikde jinde snad nebyla!

"Němý film", ve kterém se v dialozích objevuje asi toto: "Nemáte něco k pití? Něco k pití...?" (1. část) "Srdce?" (2. část) + píseň (zpívaná Karlem Gottem). A až třetí část se "rozpovídá" mnohočetným "Jakube, Jakube!" a následně uvnitř podivného baráku. Film zobrazující téma "mučedníků lásky" tak, jak zkrátka chtěl, a nemůžeme proti tomu nic říkat, se v konci také propojí - a všechny tři postavy se sejdou (jedna má černý kostým, prostřední bílé šaty a Rudolfův oblek je šedý). Znakem montáže, z toho, co na pásy natočil Ondříček na pokyny Němce a Ester Krumbachové, která sehnala i kostýmy, ozvučené, ne moc dlouhé, je, že se postupně syžet zjasňuje. Zatímco ze začátku by vše odkazovalo podvědomě k buňuelovskému surrealismu, snovým kontrastním experimentům a víme, že za tím vším tak trochu můžeme hledat Kafku, dále vše dostává lineárnější charakter, až je poslední vyprávění podáno zcela zřetelně - o to více se však nesnižuje nepochopení a stupňována je naopak absurdita. Němcovi a Krumbachové scénáře pracují s rekvizitami, které se stále opakují, černé obleky, klobouky, slavnosti a hosti, jídlo, pití, s technikou ne-vševědoucí narace, a jejich snímky tak jsou náhle rozpoznatelné, zcela okamžitě. Je třeba je umět číst, postupně, přichystat si vlastní intepretaci, která je vyloží. Ty filmy jsou složité na první "přečtení", stejně jako můj text. Jan Němec nejdříve vyskočil spolu s postavami z transportu smrti do lesa, aby se dotrápil až k údolí na velkou slavnost s hosty, z nichž jeden bez omluvy odešel, a poté se v polozmatených myšlenkách ocitl kdesi v ulicích, bloudil po klubech nebo kousek vlakem a do zahrady, až ho to pak zatáhlo do Německa na krátkou kafkovskou Proměnu.

Hodně pěkný film, který navíc se nepokouší "doslovně" převést úchvatnou báseň. To by se musel Otakar Vávra vložit do větší montáže a vykreslit nějak permanentně, v každé chvíli všechny ty kopřivy, letní slunce a hřejivý večerní měíc, klid a lyriku mládí, melancholii. Kdežto sepsal s Františkem Hrubínem jednoduchý scénář, v němž je děj přehledný a dramaturgicky zajímavý (vyprávění je vlastně vzpomínkou, proto ten výrazný subjektivní střih, postupující po fotografických obrazech a detailech - pamatujeme si vždy jen pocity a nezachytitelné "snímky", které utkví v paměti). Otakaru Vávrovi nelze upírat nikdy režisérské nadání; a kvůli tomuto snímku dokázal, že měl i svou poetickou osobnost. Vyprávěl, že si s básníkem Hrubínem padli do noty: zpracování povídky Zlatá reneta je spoluprácí o rok předcházející tento hluboce citlivý film.

Podruhé bych se na to už nedíval a radši si přečetl Nebe pod Berlínem od Jardy Rudiše.

Když jsem se na závěr ujistil, že hypnotický hlas, který ke mně promlouvá, je opravdu Max von Sydow, začal jsem hledat už další a další hvězdičky..

Skutečně zajímavý snímek, který Saša Gedeon pečlivě a uvědoměle vystavěl. Po roce '89 mohla česká kinematografie, svobodná, nezávislá, začít nacházet cestu někam zpátky - a že už měla kam, neboť už jednou byl český a slovenský film na svém vrcholu. 60. léta. Ta doba normalizace mezi tím se dnes jeví jako jakási výplň a pauza. Jenomže v devadesátých letech vše zkončilo namířeno strašným směrem, film, který již nebyl totiž věcí státu, přišel o svou motivaci být něčím jiným než divácky úspěšným produktem. Perspektivní tvůrci mají obrovské problémy točit. Gedeon je jedním z těch, kteří vědomě chtěli odkázat a navázat na staré mistry, a Indiánské léto je s černobílou baladou Vojtěch, řečený sirotek Zdeňka Tyce osamělou vzpomínkou nové vlny. A zde Gedeon vytvořil vlastně dokonalý film, propracovaný do každého záběru, scénické sekvence, výborně a cíleně se mu povedlo poskládat vizuální stránku (spojení barev, funkce světla, technika přeostřování v hloubkovém typu montáže, brilantně vypracovaná mizanscéna) a nostalgicko-retrospektivní pocit díla a fabule. Film pro zkušené a znalé: Gedeonova pocta Formanovi a dalším, staré režijní škole, kde střih má svou opodstatnělou funkci a filmový obraz dovede vyprávět sám, je vypozorovatelná v každé složce Indiánského léta: dialogy jsou (absurdní, skutečné, hravé) z Černého Petra, dvě sestřenice vedle sebe neustále sedí v posteli jako ty dvě ze Sedmikrásek na začátku filmu, (cyklický) vývoj scénáře, pomalý klid, doprovodné ticho prostřídané pouze současnou žánrovou hudbou na večerních koncertech (paralela se stěžejními tancovačkami jako u Formana a hudebních filmů 60. let), připomínání ztracených prvků (Vinnetou, minulost zosobněná přítomnou babičkou), kompaktní motiv slov "indiánské" a"léto", jsou dalšími vlastnostmi snímku. K filmu je poznamenaná inspirační povídka od F.S. Fitzgeralda, která zřejmě půčila scénáři základní osu. Ale čekání na originální a jednoznačně vlastní Gedeonův prvek ve filmu zkončí ihned se scénou, kde se ostříhaná Klára (Issová) zkouší utopit ve vaně se zelenými jablky - myslím, že jsem nikde neviděl nic podobného, je zde vystřídáno několik typů záběrů, z pozice objektivního pozorovatele, ze spodu, kde se povedl neuvěřitelný záběr: natočený absolutní klid (detail jablek skrz vodu), stupňující se pocit, jestli se ještě zase Klára vynoří (a nakolik se jí přitom tentokrát odhalí ňadra), až se nakonec vrcholná sekvence uvolní trochu artistní implicitní časovou proměnou, že na hladině plave asi dvacet ohryzků. Gedeonův umělecký vrchol.

Nemůžu si pomoct, ale 5! Možná je to hudbou, možná Láďou (Jakimem) a v předcházejících "Muzikách" Vláďou (Pucholtem), kteří se nám tu poprvé představují, stejně jako unikátní Jan Vostrčil - ale také Věra Křesadlová, skutečně krásná, a samotní Jiří Suchý se Šlitrem a vůbec celá jedna generace, hledaná a pozorovaná neskutečným a originálním Milošem Formanem. Setření hranic žánrů hraného a dokumentárního filmu, spontánní podoba natáčení (kamerou, nesenou panem Miroslavem Ondříčkem), neuvěřitelný Formanův cit. Co se stalo Věře Křesadlové, nechápu, ale je mi to strašně líto. A s kytarou Ladislav Jakim s kamarádkou (Markéta Krotká?) sice v konkurzu vybráni nebyli, ale zato se, ten kluk, rolí v Černém Petrovi postaral o navždy nesmazatelnou věc (na startu nesmazatelné české a slovenské filmové epochy). Pět palců nahoru, s tím, že bych v té době chtěl vyrůstat.