Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 336)

plakát

Vítejte v Marwenu (2018) 

Není se co divit, že Welcome to Marwen brutálně propadl a dosud ho zná jen málo diváků. Robert Zemeckis zase jednou potvrdil pověst vizionáře, který je ale schopen trávit několik let života slepými uličkami. Musí se nechat, že atmosféru film má a vizuálně vypadá vskutku dobře a ona kombinace loutek a reálného herectví má něco do sebe a akce je navíc zvládnutá velmi dobře. Nelze se ale ubránit dojmu, že celý příběh je vhodný spíš na dokument, protože jinak ztrácí trochu kouzlo. Emoce tu moc nefungují a onen titulní konflikt není až tak působivý, jak by asi měl být, i proto pak samotný závěr vyšumí. Poměrně dost tu chybí vysvětlení toho, proč má hlavní postava úchylku na ženskou obuv a celý snímek pomalu plyne, aniž by nabídl cokoliv extrémně zajímavého. Steve Carell v hlavní roli je výborný, i když leckdy nemá co hrát, zoufale mu ale chybí nějaký protihráč, protože nikdo tak výrazný už tu není. Welcome to Marwen je hodně zvláštní snímek, který je dost času nudný a ve výsledku působí dost rozpačitě. 50 %

plakát

Není čas zemřít (2021) 

Rozlučka Daniela Craiga s Jamesem Bondem definuje celou jeho éru, a i když rozhodně není bez chyb, jde o pozoruhodný počin. Je jasné, že Cary Joji Fukunaga byl vybrán kvůli určité konvenčnosti, protože režijně nepředvádí nic speciálního, neexperimentuje, ale spoléhá se jen a pouze na sílu značky a celkovou atmosféru. Fanoušci série nepochybně ocení výtečné odkazy na starší díly (tečky v úvodních titulcích, návaznost na V tajných službách Jejího Veličenstva (včetně hudebních motivů), základna v japonském moři, osud Felixe Leitera), které jsou asi tím nejlepším na celém filmu. Ten je ve výsledku spíše psychologickým dramatem, protože akce v něm není tolik a není nijak výjimečná (vymyká se snad jen ta úvodní, která má tempo, spád a je výborně zvládnutá) a soustředí se hlavně na titulní postavu, které jde až do hloubky, což se někdy může jevit na škodu. Daniel Craig je naprosto vynikající a je na něm znát, že 007 má hodně rád a snad až na výjimku bravurní a zábavné Any de Armas se mu bohužel nikdo nevyrovná. Rami Malek je úděsně špatný záporák, protože nemá žádný prostor, je tu hodně málo a jeho motivace je dost pochybná, navíc dostal snad nejhorší záporácké promluvy v historii celé série, Léa Seydoux je asi nejzvláštnější bondgirl, protože není úplně výrazná a postrádá jakési charisma a potřebný sexappeal, Christoph Waltz je tu zase naprosto minimálně, i když jeho společná scéna s Craigem je tím asi nejlepším. Film nicméně zabíjí neobhajitelná délka, která uprostřed zoufale ztrácí tah a tempo, nikam se neposouvá a jen rozptyluje diváckou pozornost. Možná i proto není finále tak působivé, jak by asi mělo být a ony dva odvážné úkroky v celém kánonu nejsou nikterak šokující a de facto nebrání v restartu série. No Time to Die je důstojné loučení jednoho představitele a zároveň utvrzuje v tom, že celá craigovská éra je naprostým precedentem, stojí zcela samostatně mimo celou sérii a v podstatě na ni nelze nijak navázat. Nelze se ale ubránit dojmu, že to mohlo být intenzivnější, možná nekompromisnější a řemeslně odvážnější. 70 %

plakát

Šílený Max: Bojovník silnic (1981) 

George Miller dostal na pokračování překvapivého hitu o dost víc peněz, což je znát z každého políčka. Tentokrát se soustředí na jakousi mýtickou rovinu celého příběhu a z hlavní postavy dělá legendu, která putuje časem, nikdo o ní nic neví, ale pomáhá potřebným, ačkoli její pohnutky nejsou vždy úplně "čisté". Atmosféra pusté krajiny a postapokalyptické budoucnosti funguje na výbornou, akce je potřebně brutální a nekompromisní, jen by v ní nemuselo být tolik zbytečně zrychlených scén. Podobně jako v prvním díle hodně zaujme výprava, protože vzhled všech vozidel je originální a kostýmy všech záporáků jsou dosti bizarní a evokují různé BDSM praktiky a je opravdu radost pozorovat každý detail. Vzhledem ke krátké stopáži a svižnému tempu tu hluchá místa skoro neexistují, což je jedině dobře, protože příběh není moc celistvý a pracuje jen se základní zápletkou, má ale nádech béčkové poetiky, čímž to do značné míry vyvažuje. Mel Gibson v hlavní roli je naprosto dokonale minimalistický a i zbytek ansámblu je vesměs velmi dobrý, jen v roli ústředního záporáka je Kjell Nilsson až legračně toporný, Bruce Spence zase dodává humorný nadhled. Jen možná hudba mohla být výraznější a o něco ponuřejší. Road Warrior je poctivá béčková zábava, která svým způsobem inspirovala mnoho tvůrců a bez větších problémů obstojí i v současnosti. 80 %

plakát

Tomb Raider (2018) 

Hodně solidní videoherní adaptace, která se asi řadí k tomu nejlepšímu, co v tomto subžárnu vzniklo. Uthaug překvapí v rámci možností civilností a umírněností, která vydrží až do konce. Celý film připomíná počítačovou hru, v níž se pouze postavy přemisťují z místa na místo, kde na ně čekají další a další úkoly, které je potřeba splnit, tvůrci z toho ale dělají přednost, protože tomu uzpůsobují i akci, která v závěru zcela evokuje hru, kterou jen není možné hrát. Potěší ale to, že je docela syrová, realistická a uvěřitelná a soubojové scény opravdu bolí a mají dobrou choreografii. Plusem budiž i poctivá dobrodružná atmosféra a svižné tempo, které moc nepoleví. Příběh pochopitelně není originální, a když se v něm řeší vztahy mezi otcem a dcerou, dost to drhne, není tu ale tolik nelogičností a až na pár výjimek je docela objasněná motivace postav. Alicia Vikander je naprosto ideální představitelka a co ztrácí na proporcích, získává na sympatiích a charismatu, Walter Goggins je solidní záporák, i když mohl být výraznější a Dominic West odvádí naprostý standard. Občas je tedy vidět digitální původ některých scén a konec je možná zbytečně přestřelený a nesmyslný, to ale nikterak nemění skutečnost, že Tomb Raider je slušná zábava, která v hlavě sice moc neutkví, ale absolutně neurazí a spíše příjemně překvapí. 60 %.

plakát

Talentovaný pan Ripley (1999) 

Nadčasová záležitost a brilantní studie sociopata, který se pro úspěch a větší společenské uznání neštítí ničeho. Anthony Minghella od počátku jede v hodně pomalém tempu, v němž má čas na detailní psychologickou propracovanost postav a většinu snímku tvoří dialogy, které jsou ale vesměs zajímavé a nutné pro plné pochopení motivací. Posléze přidává i bezstarostnou a pohodovou atmosféru italského městečka, které je v záměrném velkém kontrastu s temnou zápletkou, která nabírá na obrátkách a pomáhá si i krásnou kamerou, která zabírá všechna malebná zákoutí, jež jsou poměrně romantická. Pochvalu zaslouží i samotný příběh, který bravurně nechává hlavního antihrdinu vylhat se z každé situace tak, že nikdo na nic nepřijde a vše vypadá naprosto důvěryhodně. Vrcholem je skvělé obsazení, jemuž dominuje úžasně slizký a ďábelský Matt Damon, moc nezaostávají ale ani Gwyneth Paltrow, Cate Blanchett a Jude Law, v menší roli potěší i Philip Seymour Hoffman. Jestli něco hodnocení sráží, jsou to zde již několikrát zmiňované velké množství náhod a přetažená délka, která je ve druhé polovině už hodně znát a možná proto není finále tak intenzivní. Menší výtkou možná budiž i to, že s žádnou postavou nelze úplně sympatizovat, to byl ale zřejmě tvůrčí záměr, takže asi není úplně fér to někomu vyčítat. The Talented Mr. Ripley je i po více než dvaceti letech velmi dobrým filmem, jakých se dnes už moc netočí a navíc donutí k určitému zamyšlení o morálce, což je i v dnešní době nezanedbatelný přesah. 75 %

plakát

Podfu(c)k (2000) 

Jednoznačný vrchol tvorby Guye Ritchieho, který je naprostou esencí jeho děl pod dohledem producenta Matthewa Vaughna. Ačkoli je Snatch podobný jeho debutu, jiný je především v tom, že v něm autor dostal víc prostředků, hlavně se ale více odvázal. Humor je tudíž ještě sušší a mnohdy černější, bitky mnohem drsnější a zpomalovačky intenzivnější. Atmosféra londýnského předměstí je naprosto úchvatná, tempo dost svižné a samozřejmě soundtrack potřebně řízný. Větší rozpočet je znát hlavně na obsazení, které je hvězdné, nikoli ale samoúčelné. Brad Pitt je dokonalý a hraje naprostý protipól všem hezounkům, které tehdy hrával, Jason Statham hláškuje o sto šest a rozehrává své charisma, Vinnie Jones v menší roli je také skvělý a stejně tak zbytek ansámblu skvěle kooperuje a nijak nezaostává. Problém je ale znovu v příběhu, který je překombinovaný a pracuje s až příliš mnoha postavami, které jsou sice fajn a plní určitý komický účel, děj by se bez nich ale nepochybně obešel. Snatch je i přes své stáří hodně svěží počin, který vůbec nezestárl a je tou nejlepší připomínkou doby, kdy se ve filmech mohlo beztrestně a nekompromisně nadávat, brutálně bít i říkat těžce nekorektní vtipy, aniž by to kdokoli řešil. 80 %

plakát

Lék pro Lorenza (1992) 

Málo známé drama je poměrně příjemnou, i když náročnější podívanou. George Miller v ní znovu dokazuje, jak všestranným filmařem je a oproti dřívějším i pozdějším počinům tu nejde moc poznat. Od začátku nikam nespěchá a nastavuje až extrémně pomalé tempo, v němž je prostor pro každý detail a ne úplně jednoduché téma představuje dost podrobně. Zaměřuje se též na totální zoufalost obou rodičů, kteří záchraně dítěte obětují úplně všechno, která je naprosto hmatatelná. V neposlední řadě rozehrává i zajímavý a nerovný boj mezi laiky, kteří možná našli způsob jak z nemoci alespoň částečně ven a lékaři, kteří pochopitelně něco takového nehodlají připustit. Možná právě pro tuto preciznost a přílišnou snahu o co největší podrobnosti je film těžko stravitelný, protože se v něm není moc čeho chytit a ono pomalé tempo je někdy ubíjející. Hodně toho ale zachraňuje výtečné obsazení, jemuž dominují skvělí Susan Sarandon a Nick Nolte, pro kterého asi šlo o nejlepší roli kariéry, za zmínku stojí i malý Noah Banks, který je naprosto fenomenální. Stopáž je ale zbytečně přetažená a zejména ve druhé polovině už se snímek hodně táhne a některá témata zůstávají nedořečena a nedořešena. I když nejde o úplně jednoduchou podívanou, která vyžaduje diváckou soustředěnost a spolupráci, je škoda, že se o Lorenzo’s Oil moc neví a nepřipomíná se, protože velmi dobře zachycuje, že lidská vůle je někdy nezdolná, jen musí mít tu správnou motivaci. 70 %

plakát

Chlapec v pruhovaném pyžamu (2008) 

Výborné drama, které začíná nenápadně a trochu rozpačitě, postupně ale graduje do neskutečných rozměrů. Mark Herman střídmou stopáž využívá na maximum a diváky nijak nezasvěcuje do situace, protože počítá se základními znalostmi historie a dobových souvislostí. O to víc času má na budování hodně hutné atmosféry a představování hlavních postav. A daří se mu to velmi dobře, protože v pomalejším tempu nijak nenudí a postupem času vtahuje diváka víc a víc. K tomu mu pomáhá i výborné obsazení, v němž září především Asa Butterfield a ve druhé polovině i Vera Farmiga, David Thewlis je ale také skvělý a z jeho nacistického důstojníka jde strach. Je ale potřeba se trochu oprostit od toho, že celý příběh je až moc naivní, v reálu by se takhle asi odehrát nemohl a s největší pravděpodobností ani děti nacistických pohlavárů by se do něčeho podobného nepouštěly a nedá se ani očekávat, že manželky důstojníků by o koncentračních táborech nic nevěděly. Je také škoda, že snímek střídá pohledy různých postav, protože pokud by si udržoval onen dětský náhled a postupné procitání do reálné situace, bylo by vše ještě působivější a mrazivější. Jestli ovšem něco snímek povyšuje na více než nadprůměr, je to naprosto fenomenální, nekompromisní a tak trochu neočekávaný konec, z něhož tvůrce naštěstí neuhne a nemá potřebu ho nikterak dovysvětlovat, čímž je působivý o to víc. Co už je trochu horší, je používaná angličtina, která zkrátka brání určité autentičnosti a většímu prožití celého snímku a udržuje diváka v určité vzdálenosti od hrdinů. The Boy in the Stripped Pyjamas je nenápadný počin, který by ale neměl zůstat přehlédnut, protože vnáší do filmů s tematikou holocaustu trochu jiný a až brutálně ironický vítr. 80 %

plakát

Klíč (2005) 

Svým způsobem hodně zajímavý film, který spíš než k hororu, jak ho známe dnes, má blíž k temnému mysterióznímu thrilleru. Iain Softley upoutá hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosférou, z níž je jasné, že v následujících minutách se nebudou dít úplně hezké věci. Pomáhá mu i lokace odlehlého místa a takřka dokonale vytvořená iluze naprosté samoty v kombinaci s postavami, které jsou od prvních chvil více, či méně divné. Až unikátní je, že nejde cestou lekaček, které tu nejsou vůbec, ale určité nejistoty a velkého očekávání, kdy se něco závažného stane. V poslední třetině ale z této koncepce trochu uhne a najednou servíruje klasickou naháněnou, v níž jde logika trochu stranou, naštěstí ale nikdy nesklouzne k laciné krvavé lázni a vyražďovačce. Samotná pointa je vesměs nečekaná, otázka ale je, zda je tak šokující, jak měla být a nepůsobí spíš překombinovaně, než cokoli jiného, nicméně ale dává smysl a přece jen příběh staví do jiného světla. Ze solidního obsazení stojí za zmínku velmi dobrá Kate Hudson, démonická Gena Rowlands i fenomenální John Hurt, který neřekne jedinou větu, ale pohledem prozradí všechno. The Skeleton Key je poměrně originální žánrovka, která je ale možná trochu překombinovaná a v určitých chvílích by pro ni méně bylo více. 60 %

plakát

Let (2012) 

V úvodní zhruba hodině je vidět, jaká je škoda, že Zemeckis ztratil mnoho let s natáčením docela dobrých, ale nijak výjimečných CGI animovaných filmů, protože letecká nehoda je naprosto strhující, má potřebné napětí, adrenalin, tempo, působí dost autenticky a je na ní vidět, jak fantastickým filmařem autor je. O to větší je škoda, že jde zároveň o vrchol snímku, který se postupem času mění ve velmi dobré, avšak předvídatelné a trochu klišovité drama o boji se závislostí. V druhé polovině tempo značně upadne a příběh se začne obalovat několika zbytečnými vycpávkami, které nikam nevedou. Zmizí také poměrně černý humor, který odlehčuje úvodní část a funguje velmi dobře. Nad vodou snímek jednoznačně drží vynikající Denzel Washington, který zapojuje své charisma a i ty nejkýčovitější momenty zvládne s absolutní bravurou, vedle něj nejvíc zaujme asi John Goodman ve své malé, ale zábavné roli, slušný je také Don Cheadle. Neomluvitelná je ovšem přetažená stopáž, která měla být kratší, protože pozornost dost tříští a i kvůli pomalému tempu se hodně táhne a sem tam se vkrádá nepříjemná nuda. Samotný závěr jde cestou nejmenšího odporu a malinko přehnaného moralizování, což je v pořádku, nelze se ale ubránit dojmu, že zcela výjimečně mohl zvolit cestu méně kompromisní a ne úplně diváckou. Flight je velmi dobrý film, který ale trochu klame tělem a letecká havárie v něm slouží jako záminka k vesměs tradičnímu psychologickému portrétu jedné promarněné kariéry. 70 %