salalala

Těžko říct, zda je v reálu opravdu možné, aby soud někoho bez jeho vědomí de facto zbavil svéprávnosti a poslal ho do pečovatelského domu. J Blakeson nicméně s touhle premisou pracuje, což je na jednu stranu poměrně originální, protože nemusí dlouze představovat úklady hlavní hrdinky, na tu druhou to ale působí vskutku trochu divně. Snímek má každopádně od začátku docela svižné tempo a je po celou dobu úžasně cynický a morálně hodně pochybný. I atmosféra je moc fajn a v některých momentech je vidět, že se tvůrce nebere moc vážně, navíc to všechno doplňuje hodně povedený soundtrack. Problém ale nastává s přibývající stopáží, protože je silně nepravděpodobné, že by jedna, byť sebesilnější a bezohledná žena dokázala převést ruskou mafii, kvůli čemuž pak mafiáni působí lehce směšně. Ono to ale ve výsledku tolik nevadí, protože je to celé příjemně komorní, akce je tu minimum a vše závisí spíše na hlavních charakterech, které jsou napsány velmi slušně a zajímavě. Navíc jsou fantasticky obsazené, protože Rosamund Pike a Peter Dinklage jsou dokonalí a jejich společné scény je radost sledovat a právě oni dva jsou tím, co drží film nad vodou, když už se začne trochu táhnout, točit v kruhu a působit malinko nudně. I Dianne Wiest v malé roli je výborná, i když nemá tolik prostoru. Jestli ale něco vyloženě kazí dojem, je to samotný závěr, který už více než co jiného vypadá jako určitá mravní úlitba divákům, kteří se nedokáží ztotožnit s tím, že obě klíčové postavy nejsou vzorem ctností a je tak trochu zbytečný a moc se do snímku nehodí. I Care a Lot má docela velký potenciál, který ale úplně nevyužilo a asi je dobře, že skončilo na VOD službách, protože pro kina je i přes slušný námět až moc tuctové. 60 %

I po dvaceti letech poměrně solidní záležitost, která se nebere moc vážně, díky čemuž pořád funguje. Nápad Briana Helgelanda zobrazit středověk v rockovém rytmu a zápasy na dřevce pojmout jako fotbalové zápasy včetně přítomnosti "rozeřvávačů" kotlů je dodnes originální a velmi dobře zrealizovaný. Z celého snímku je znát ohromná nadsázka, díky níž divák zapomene na absolutně nesmyslný příběh, který by v reálu nejspíš vůbec ani nezačal, trochu kýčovitou romantickou linii a občas i nadbytečné dialogy. Kromě hodně zajímavé atmosféry stojí za zmínku řízný rockový soundtrack, úžasná disco stylizace středověké hostiny, samozřejmě i hodně odvážné kostýmy princezny a taky úžasně nadnesené a velmi současné chování ženských hrdinek. Lehký a jemně ironický humor funguje vesměs po celou dobu, jen někdy tak trochu vyšumí a nedostaví se potřebná pointa. Výborné je nicméně obsazení, protože titulní Heath Ledger je naprosto dokonalý, hodně prostoru si pak ubírá i Paul Bettany aka Geoffrey Chaucer, záporák v podání Rufuse Sewella je taktéž fantastický a nezklame ani debutující Shannyn Sossamon v nejvýraznější roli své kariéry, své místo si ale najdou i zábavní Alan Tudyk a Mark Addy. Našinec pak musí ocenit i českou kaskadérskou školu, známé lokace i některé herce v menších rolích. Jen škoda, že stopáž je přetažená, protože zejména uprostřed se film hodně táhne. A Knight’s Tale je poměrně dobrá zábava, na kterou se sice člověk asi mockrát nepodívá, ale čas od času si ji rád připomene. 70 %

I po letech solidní zábava. Martin Campbell si po Zlatém oku nejspíš myslel, že rozjíždí další franšízu a natočil hollywoodskou verzi španělské legendy o šermíři s maskou, který stojí za obyčejným lidem a namyšlené vládce trestá. Od počátku se nebere moc vážně a spoléhá na velkou míru nadsázky, která se do prostředí španělských kolonizátorů perfektně hodí. Jakási odlehčená atmosféra funguje celou dobu, a i když je humor leckdy křečovitý, tolik to nevadí, protože tvůrce naznačuje, že se nebere moc vážně a celou legendu bere trochu s rezervou, i když se občas uchyluje k lehce telenovelovému ladění. Hlavní devízou je pochopitelně akce, která je naprosto bezchybná, šermířské souboje jsou precizní, závěrečný souboj je skvěle vygradovaný a je z něj znát řemeslná poctivost, kdy efekty jsou jen doplňkem kaskadérských kousků a nic není přehnaně velkolepé. Navíc tu máme výbornou hudbu Jamese Hornera. Výsledku jednoznačně pomáhá obsazení, jemuž dominuje tradičně skvělý Anthony Hopkins, zábavný, avšak přehrávající Antonio Banderas a opravdu sexy Catherine Zeta-Jones, která tu ale nemá zase tolik prostoru. Jen škoda, že se neobjeví lepší záporák, protože i když je Stuart Wilson velmi dobrý, není moc výrazný a trochu mu chybí jakési záporácké charisma. Co si ale Campbell měl lépe pohlídat, je stopáž, která je přetažená a úvod se extrémně a trochu zbytečně táhne. To, že scénář není celistvý a rozpadá se v několik krátkých epizod, se dá odpustit, protože to k podobným legendám patří. The Mask of Zorro je velmi dobrá oddechovka, která moc nezestárla, je potřebně zábavná a na nic moc si nehraje. Opakované zhlédnutí ale není úplně nutné. 70 %

Zub času zapůsobil, protože Men in Black už trochu vyčpěli a o nějaké nadčasovosti nemůže být ani řeč. Paradoxně nejlepší je film v momentech skrytých a ne tak výrazných vtipů (popkulturní odkazy a drobné narážky na stará sci-fi) a ve svém vskutku svižném tempu a příjemně krátké stopáži. Sonnenfeld se naštěstí od počátku nebere vůbec vážně a pohodová atmosféra a celkový nadhled výsledku jen pomáhají. Škoda, že po úvodní výtečné scéně s vážkou se už nikdy nedokáže překonat, a i když akce je solidní, nikdy v ní není nic tak výrazného a velkolepého, co by se asi slušelo. Ocenit se musí i příjemný, nenásilný a neprvoplánový humor, v němž tedy nejsou nějaké extra zásadní vtipy, což ale vůbec nevadí. Ve slabších chvílích snímek drží především ústřední dvojka, v níž je nejlepší Tommy Lee Jones, který veškerý humor dělá s kamennou tváří, čímž je ještě vtipnější, Will Smith jako hláškující "mladík" je naprosto spolehlivý, posléze se přidává i Linda Fiorentino, zajímavou kreaci předvádí i Vincent D’Onorfio. S odstupem času ale nutno říct, že triky zestárly a už nejsou tak úchvatné jako kdysi a příběh, který nedrží moc u sebe a má jen základní premisu, také plně nevyužívá svůj potenciál, což je škoda. Men in Black jsou pro žánr poměrně zásadním počinem, na němž ale zub času už trochu zapracoval, nicméně pořád slušně pobaví a navíc pod titulky hraje stále dobrá a svižná píseň Willa Smithe. 60 %

Řekněme, že naprosto standardní teenagerovský horor, jakých vzniká do roka hned několik. Brzy je jasné, jakým směrem se bude vše ubírat a je znát, že André Ovredal se musel držet při zemi a byl omezen požadavky producentů i ratingem. Atmosféra je od začátku dost hutná a po celou dobu naštěstí vydrží, na druhou stranu by ale výsledku evidentně prospělo víc krve a nějaký ten černý humor, protože se snímek bere dost vážně. Tematika je svým způsobem originální, jenže její potenciál není vytěžen ani zdaleka, což je ale bohužel trochu očekávané. Příběh u sebe moc nedrží a je spíše sledem jednotlivých scén, kterým chybí napětí a ničím nepřekvapí. Zajímavá je úroveň triků, které jsou značně nevyrovnané, protože některé vypadají velmi dobře, jiné zase poněkud lacině, což opět zbytečně rozptyluje pozornost. Obsazení, v němž nezáří žádná extrémně povědomá tvář, se poměrně vydařilo, ačkoli nikdo z mladých tváří není nikterak výrazný a obzvlášť charismatický. Scary Stories to Tell in the Dark nejde jednoznačně odsoudit, protože své kvality má a naprosto splňuje současné požadavky na hororový žánr, chybí mu ale větší tvůrčí možnosti a odvaha a také viditelnější snaha o překvapení nebo vyděšení zkušenějšího diváka. 60 %

Je znát, že scénář je kompilátem tří dílů knižní série, protože příběh je hodně volný a není moc propojen, tudíž je opravdu jen řadou různých příhod. Povětšinou ani nedává moc smysl, protože některé situace jsou dost nereálné a i chování sirotků je značně nevyrovnané a leckdy nelogické. Největší potíž ale tkví v tom, že Brad Silberling neví, pro koho film točí - na děti bude moc temný, možná až nepříjemný a vážný, pro dospělé ale naopak jen decentní a málo depresivní. Nadsázka je sice znát od prvních minut, není jí tu ale tolik, aby to bylo až tak humorné a čněly z toho nějaké parodické prvky a ani černý humor, který se občas objeví, tu není až tak často. Technicky je ale vše v pořádku, protože potemnělá steampunk a gotická stylizace, které pomáhá i minimalistická hudba, funguje perfektně a prospívá i ono bezčasí, v němž se film odehrává. S tím souvisí i zdařilá výprava, která je plná bizarních domů, kostýmů a jednotlivých postav. Od občasné nudy a stereotypu filmu výrazně pomáhá obsazení, jemuž vévodí Jim Carrey, který se evidentně vyřádil a občas vše působí jako série jeho hereckých etud na různá témata. Velmi dobře mu ale sekundují i lolitkovsky krásná Emily Browning a Liam Aiken, neztratí se ale ani krásně zmatená Meryl Streep. Lemony Snicket’s A Series of Unfortunate Events je možná neprávem zapadlý filmek, který ale mohl dopadnout o něco lépe, kdyby za ním stál odvážnější a možná zkušenější tvůrce. 60 %

Nejspíš poslední opravdu výtečný film Luca Bessona, na němž je vidět, že tím, že rezignoval na režii, diváky o mnohé připravil. Už tady je znát, že jako scenárista tak dobrý nebyl, protože příběh tu není nijak propracovaný, občas nedává smysl a někdy se v něm dějí věci dost překotně a značně náhodně. Režijně to je ale jiná káva, protože vizuální stránka je naprosto fantastická, propracovaná a tak barevná, až z ní přechází zrak. I výprava je naprosto opulentní a celková vize daleké budoucnosti je hodně důvěryhodná a vysoce pravděpodobná. Je skutečně fascinující, jak si Besson dal záležet i na tom nejmenším detailu a každičký přístroj by zasloužil vysvětlení, jak vlastně funguje. Vše dotváří atmosféra, z níž je znát obrovský nadhled a to, že se tvůrce zase tak vážně nebere, navíc tu jsou ještě krásná hudba Erica Serry a nádherná kamera, za zmínku pak stojí i velmi dobrá akce, které sice není tolik, což ale příliš nevadí. Díky hodně svižnému tempu, poměrně fungujícímu humoru a vizuálu si divák nestačí moc všimnout ani zmíněných příběhových nedostatků, nad nimiž není čas přemýšlet, což je jedině dobře. Dojem pak vylepšuje i výborné obsazení, v němž se sešli tehdy standardně dobrý Bruce Willis, vynikající Gary Oldman, spolehlivý Ian Holm a málomluvná, ale svým způsobem sexy Mila Jovovich. Od plného počtu ale snímek krom nedokonalého scénáře dělí především extrémně uřvaný, excentrický a úděsně přehrávající Chris Tucker, jenž je chvílemi zcela nesnesitelný. I po skoro pětadvaceti letech je The Fifth Element výtečná zábava a parádní žánrovka, která stále dokazuje, že když jsou prostředky, je možné i v Evropě natočit velkolepou sci-fi, která se může rovnat Hollywoodu. 80 %

Nenápadná, ale velmi povedená záležitost, která patří k tomu nejlepšímu (a asi i nesjrozumitelnějšímu), co kdy Věra Chytilová natočila. Zjevně tu připomíná období Československé nové vlny, protože se soustředí na tematiku obyčejného života, v němž se toho zase tolik neděje, ale člověk řeší každodenní problémy, před kterými nemůže utéct. Povedlo se jí vystihnout šedivou a neutěšenou dobu normalizace, kterou zachycuje opravdu důkladně (padající klika, vypadávající okno, nesmyslná byrokracie) a zároveň ukazuje, jak se s ní běžný člověk vypořádával. Nelze jí vyčítat, že tu chybí nějaký stěžejní příběh, protože ona nedějovost byla nepochybně záměrem, neboť v ní vyniká to, jak jsou lidé málo schopní mezi sebou komunikovat a leckdy ani nevědí, co vlastně sami od sebe a navzájem chtějí. Samotný závěr je pak určitou metaforou všeho, co hrdina prožil a s čím se potýkal, možná ale mohl být o něco jasnější a údernější. Škoda pak také občas dost ostrých a trochu nesmyslných střihů, což ale může být vina "cenzorů" ze strany stranického dohledu, a trochu zvláštní kamery. Snímek na svých bedrech výborně táhne civilní a vynikající Bolek Polívka, vedle kterého nejvíc zaujmou energická Dagmar Bláhová, velmi dobrá Jana Synková a Jaroslava Kretschmerová. Po více než čtyřiceti letech ztratila Kalamita ze svého kouzla jen minimum a zůstává výtečnou ukázkou života v reálném socialismu a tím pádem i svým způsobem určitým dokumentem své doby. 75 %

Hodně slušný survival, který je příjemný tím, že neřeší minulost (ani budoucnost) hlavního hrdiny, kterého nijak nepředstaví, ale jen a pouze sleduje krátký výsek z jeho života, v němž ho potkala zoufalá situace. Debutant Joe Penna vše zvládl velmi dobře, protože atmosféra je potřebně hutná a beznadějná, i když občas nějaký ten střípeček naděje vykoukne, hudba minimalistická bez ústředního tématu, ale dost působivá a kamera nádherná a vidět to na velkém plátně musel být velký zážitek. Samozřejmě je to usnadněno i tím, že ona lokace a zasněžená krajina je vskutku nádherná a ta nekonečná dálka bez konce je fascinující i děsivá zároveň. To vše ještě umocňuje naprosto fantastický Mads Mikkelsen v titulní roli, který je zcela minimalistický, ale v jednom výrazu dokáže předvést obrovské množství emocí, a jelikož už tu nikdo jiný prakticky není, utáhne snímek bez problémů sám. Ani on ale nedokáže zabránit určité repetetivnosti snímku a s postupujícím časem i několika nedůvěryhodným situacím, do nichž se jeho hrdina dostane Ačkoli stopáž je poměrně střídmá, přece jen je v určitých momentech znát, že by prospělo, kdyby byla ještě kratší, protože někdy už tvůrce balancuje na hranici nudy a nezáživnosti. Samotný závěr možná lehce kazí dojem, není to ale nijak zásadní. Arctic je ve výsledku solidní survival, který není ničím výjimečný, svůj účel ale splní. 70 %

Spilbergova (a Lucasova) bondovka funguje i po skoro čtyřiceti letech náramně a opravdu vypadá jako další dobrodružství agenta 007. Od počátku uchvátí svižné tempo, v němž se pořád něco děje, parádní a s lehkostí natočená akce a střídající se lokace, které jsou jedna zajímavější než druhá. Vzhledem k tomu si divák ani nestačí všimnout, že občas příběh nedává moc smysl, některé věci se vůbec nevysvětlí a hrdinům vše prochází až moc snadno. Vůbec to nevadí, protože tu jsou legendární hudební téma Johna Williamse, naprosto pohodová atmosféra, která ale někdy trochu potemní a vkrádá se do ní pár až hororových výjevů (scéna s hady), a střídmá stopáž, v níž absolutně není nic navíc. Harrison Ford je v titulní roli naprosto dokonalý, Karen Allen zase proklatě sexy a až nadčasově angažovaná a samostatná, jen je škoda, že chybí výraznější a charismatičtější záporák, protože ani Paul Freeman ani Ronald Lacey nejsou extra zajímaví. Triková stránka tedy už poněkud zastarala, to ale tolik nevadí, protože tohle je taková legenda, která prakticky nestárne a pořád baví nové a nové divácké generace, což je znak totální klasiky. 85 %