salalala

Není se co divit, že Miss Sloane naše kina minula a oficiálně jí lze vidět až na VOD službách. Jde totiž o výsostně vnitropolitické americké drama, z něhož neameričan logicky musí být minimálně v úvodu zmatený, protože se dost často operuje dodatky z Ústavy, které zkrátka mimo USA zná málokdo. Když se ale děj trochu rozjede, je z něj hodně slušné politické drama, které John Madden režíruje velmi citlivě a je si vědom velké kadence dialogů, které jsou svižné, ale stále vesměs pochopitelné. Fungování celého systému je představeno srozumitelně a nikterak složitě, bonusem tady je to, že hlavní postava má hlubší psychologii a neopomíná se ani její osobní život, i když ten prakticky neexistuje. Výhodou snímku je i nadčasové téma, protože boje o omezení práva na držení zbraní budou ve Státech na denním pořádku stále. V obsazení vyniká naprosto fenomenální Jessica Chastain, která si krade film pro sebe a z vysoce nesympatické postavy dělá charakter, jehož motivaci lze pochopit, o moc ale nezaostávají ani Mark Strong, Gugu Mbatha-Raw a minimálně ještě John Lithgow v menší, ale výrazné roli. Někdy je ale film poněkud nesrozumitelný, dialogů je v něm opravdu hodně a délka je tak trochu přepálená, protože v polovině najednou ztrácí tempo a pozbývá zajímavosti. Polemizovat se dá i o samotné pointě, která je sice v rámci diváckého uspokojení asi pochopitelná, v kontextu děje ale méně uvěřitelná a realistická. Miss Sloane určitě není film, který si budou diváci pouštět v pravidelném intervalu, jeho zhlédnutí nicméně neuškodí a jen potvrdí, že problémy ve vysoké politice jsou všude na světě podobné. 70 %

Tak trochu nenápadný thriller s béčkovým nádechem stojí za vidění, i když svůj potenciál úplně nevyužil. Ric Roman Waugh je mnohem silnější v ryze vězeňské linii, která je velmi působivá, protože má drsnou a dusnou atmosféru, je výborně natočená a hodně zajímavá i napínavá, jen je třeba přimhouřit oči nad tím, že titulní postava projde trochu nedůvěryhodnou proměnou. Tvůrce navíc dostal volnější ruku s akcí, která je díky tomu syrová, drsná a krvavá a nechybí jí slušné tempo a svým způsobem i určitý adrenalin. Relativně slušně funguje i linie před vězením, která ale není moc dlouhá. Jakmile se ale dostane na onu gangsterskou zápletku, snímek trochu ztratí na tempu a zajímavosti a stává se víceméně tuctovým béčkem, které nemá moc co nabídnout. Zápletka je v této části možná trochu komplikovanější a nemá ten potřebný náboj, jaký by zasloužila. Právě v těchto momentech drží snímek nad vodou obsazení, protože Nikolaj Coster-Waldau je naprosto výborný a krok s ním drží i Jon Bernthall, jen Omari Hardwick by potřeboval být trochu výraznější, což ale souvisí s tím, že jeho postava není moc dobře napsaná. Kdyby se Shot Caller soustředil jen a jen na vězeňské prostředí a psychologickou proměnu ústředního charakteru z ušlápnutého bankéře na drsného neonacistu, byl by naprosto parádní podívanou, která by se zařadila k tomu nejlepšímu ve svém žánru, jelikož ale přidává ještě zaměnitelnou gangsterku, je jen nadprůměrnou záležitostí, která po pár měsících splyne s ostatními. 70 %

I po skoro dvaceti letech pořád zajímavý a relativně chytrý thriller, který asi nejvíc doplácí na vysoké ambice. Do dvou třetin nicméně všechno funguje, jak má a James Mangold vytváří hutnou a notně ponurou atmosféru a neustálý déšť je po chvíli dost znervózňující a silně působivý. Za zmínku stojí i to, jakým způsobem dá režisér postavy dohromady, což je navíc natočeno dost efektně. Klaustrofobní prostředí jednoho odlehlého motelu a tajemství každé postavy nutí k dalšímu sledování a svým způsobem je strhující. K tomu rozhodně přispívá i obsazení, v němž září především velmi dobrý John Cusack a výrazná Amanda Peet, ani ostatní ale nezaostávají a tvoří výborný celek, který má náběh na geniální film. Ten se ale rozpadne v závěrečné třetině, kdy více prostoru dostane procedurální část a především pointa, která je docela dobrá, přesto asi ne úplně zvládnutá, protože chvílemi nedává smysl a asi ji nejde úplně pochopit bez nějakého vysvětlení, protože těch zvratů je zbytečně moc. Identity je hodně zajímavá podívaná, která je i po letech značně neotřelá a snaží se si trochu hrát s žánrem i s divákem a ačkoli v závěru se jí to ne zcela daří, pořád baví a je svým způsobem zábavné ji analyzovat. 75 %

Nepřiznaná variace na novelu H. G. Wellse (alespoň jeho jméno není uvedeno v titulcích) poměrně funguje, je třeba se ale smířit s tím, že oproti předloze jde trochu jiným směrem a rezignuje na psychologii hlavní mužské postavy. Leigh Whannell na to šel ale poměrně dobrou cestou, protože na banální thrillerovou zápletku napojil linii s domácím násilím a zneužíváním, která v podobném žánru bez problému obstojí a rozklad týrané osoby se mu podařilo zachytit výborně. I proto snímek víc funguje v první polovině, kdy autor pracuje jen s několika náznaky a spíš se soustředí na psychiku zneužívané ženy a rozehrává poměrně hutné drama s výtečnou atmosférou, perfektní minimalistickou hudbou a pro sebe již tradičně nečekanými kamerovými úhly a záběry, které vše oživí. O to větší je škoda, že ve druhé polovině kvalita trošku upadne a snímek se mění v předvídatelný béčkový horor, který navíc nemá úplně dobrou pointu, přestane dávat smysl, postrádá logiku a některé momenty vůbec nedořeší (SPOILER: zářným příkladem budiž těhotenství hlavní hrdinky KONEC SPOILERU). Právě v těchto chvílích se ukazuje, jak výborným krokem bylo obsazení Elisabeth Moss do hlavní role, která možná není prvoplánově pohledná, má ale určité charisma a vnitřní atraktivitu, náročnou úlohu ale zvládla naprosto bravurně a jen díky ní nepůsobí scény, v nichž musí bojovat s neviditelným nepřítelem, parodicky. A vyčnívá to o to víc, že nemá žádného silného protihráče, protože nikdo ze zbytku ansámblu není tak výrazný a nedokáže s ní držet krok. The Invisible Man je ve výsledku velmi dobrý počin, který sráží slabší poslední třetina, nevýrazná pointa a možná i zbytečná snaha uspokojit fanoušky spotřebních hororů. 75 %

Na debutu Martina McDonagha je hodně znát, že je původní profesí dramatik, protože dialogy jsou vypiplané do posledního slova a autor přesně ví, jak s nimi pracovat, aby měly ten správný spád. Samotný příběh pak je velmi inteligentní, dobře rozvíjený a po celou dobu udržuje diváka v napětí, jakými cestičkami se ubere. McDonagh měl navíc štěstí, že dostal volnou ruku, protože obsahově je vše silně nekorektní, humor je dotažený ad absurdum (zejména v závěrečné přestřelce), je i dost černý a nebere si servítky, což je poměrně příjemné. Je vidět, že má i filmově cítění, protože atmosféra Brugg je neopakovatelná a genia loci využívá na maximum, akční scény jsou vesměs výborné a celé je to hodně svižné. Ústřední herecké trio je naprosto vynikající - Colin Farrell si svou trochu dětinskou a přecitlivělou figuru náramně užívá, Brendan Gleeson je jakožto otcovská postava taktéž báječný a v závěru se objevivší Ralph Fiennes je bezmála geniální a sledovat jeho kreace je čirá radost. Malinko je škoda, že závěr je absurdní až moc a to, co postavy mnohdy zvládnou, je silně nepravděpodobné, což trochu rozptyluje pozornost a odstupuje tak od diváka. Ve výsledku je ale In Bruges dodnes unikátní snímek a debut, jakých se moc netočí a jejichž nekompromisnost pohladí na duši. 80 %

Po patnácti letech by se dalo říci, že Dead Silence by se neztratil ani v aktuálním Conjuring univerzu, protože děsivé loutky jako by vypadly z povídaček manželů Warrenových. Už tehdy ale James Wan ukazoval, že s atmosférou dovede pracovat naprosto brilantně a od prvních minut ji nastolí opravdu nekompromisní a hutnou, že z toho divákovi není úplně nejlépe. Podobné je to s lekačkami, které fungují, i když nejsou tak šokující jako v následujících režisérových počinech. I vizuálně film vypadá naprosto vytříbeně a zejména flashbackové pasáže jsou vymazlené. A je to právě technická stránka, která snímek zachraňuje, protože příběhově nejde o nic objevného a Leigh Whannell se opírá o spousty klišé a nelogičností a celá linie s vyšetřujícím policistou je hodně na vodě. Ani Ryan Kwanten v titulní roli výsledku nepomáhá, protože je zoufale nevýrazný a prkenný a možná i proto je jeho postava extrémně nezajímavá. Z obsazení tak vyniká snad jen Bob Gunton a občas i Donnie Wahlberg. Ocenit se ovšem musí nečekaná a relativně děsivá pointa, která příběhu přidává na atraktivnosti, a i když není nikterak šokující, funguje velmi dobře a dává smysl. Dead Silence je i po letech jeden z těch lepších hororů, které v posledních dvou dekádách vznikly, protože není laciný a je na něm znát, že si na něm tvůrci dali záležet a měli alespoň elementární znalosti o fungování žánru. 70 %

Tak trochu nedoceněný film, který nezaslouženě prošuměl, přitom patří k tomu nejlepšímu, co u nás loni vzniklo. Jan Prušinovský dlouhodobě umí zachytit určitou vesnickou svéráznost v pozitivním i negativním slova smyslu, což potvrdil i tady, protože atmosféra funguje výborně a příběh je zalidněn životnými postavami, které ale nejsou figurkami ani karikaturami. O něco silnější je přece jen film ve své první polovině, kdy se rodí tak trochu nepravděpodobný, ale hodně křehký vztah dvou osob, které se vztahu bojí, každá ale z jiných důvodů. Když se provalí tajemství hlavní hrdinky, příběh se začne pohybovat v očekávaných kolejích, které ale nejsou nijak otravné a umožní tvůrcům pohrát si s charaktery některých postav, ačkoli právě v této chvíli jako by snímek zůstával na místě a točil se v bludném kruhu, což ale naštěstí netrvá nijak dlouho. Výrazným pozitivem jsou neokoukané tváře v hlavních rolích a zejména Pavla Gajdošíková je naprosto vynikající a spojuje v sobě hodně zajímavé charisma a nenápadnou krásu, Jan Jankovský ale tolik nezaostává, ačkoli jeho postava není tak propracovaná, i zbytek obsazení se ale povedl výborně a není v něm nikdo, kdo by výrazně rušil. Tempo asi mohlo být o něco svižnější a zemitost některých postav ještě větší, ve výsledku se ale dá snímku nejvíc vytknout snad jen nepravděpodobný závěr, protože SPOILER je jasné, že dřív, nebo později se oba milenci budou muset přestěhovat do většího města, kde se ztratí v davu a jejich minulost tam nebude hrát až takovou roli KONEC SPOILERU. Chyby jsou hodně příjemnou romancí, jakých se u nás moc netočí a navíc nevyznívá hloupě a sexisticky. 70 %

Poměrně chytré sci-fi, které ani po skoro dekádě nezestárlo a vizuálně vypadá více než dobře. Alex Garland velké finanční možnosti neměl, přesto je dokázal využít na maximum, protože výprava a vzhled odlehlé futuristické chaty kdesi v horách působí velkolepě. Od počátku rozehrává hodně zajímavý a promyšlený příběh s nádechem tajemna, kde postupně odhaluje jednotlivé události a udržuje tak diváka v naprosté pozornosti. Bez výhrad mu funguje i klaustrofobní a poměrně hutná atmosféra určité nejistoty, která postupem času ještě houstne. Ústřední trojice je výtečná a zejména slovní přestřelky mezi Oscarem Isaacem a Domhnallem Gleesonem jsou výborné, Alicia Vikander je potřebně křehká a zároveň tajemná, navíc vše dokáže uhrát jen přes obličej a její androidka tak je životnou postavou. Ocenit se musí i nijak zběsilé tempo a komornost celého snímku. Je možná trochu škoda, že konec není moc originální a nejde proti všeobecným tezím, na druhou stranu pořád je překvapivý a do kontextu děje perfektně zapadá. Jinak snímku nelze vytknout vůbec nic, protože dokázal vybalancovat hranici "umění" a spotřebního filmu a uspokojí jak ty, kteří jsou fanoušky žánru, tak i ty, kteří mu moc neholdují a to se úplně často nestává. 70 %

Ve svém minimalismu emocionálně působivý a na sledování v dobrém slova smyslu nepříjemný film, který není jednoduchý a svou strukturou a pojetím diváka čím dál víc vtahuje do děje. Jan P. Matuszynski od počátku uchvátí na první pohled neviditelnou a nevýraznou, ale naprosto dokonalou výpravou, která kostýmy i kulisami evokuje šeď a nenápadnost osmdesátých let, v nichž prakticky vše vypadalo stejně. Klaustrofobní, paranoidní a depresivní atmosféra funguje báječně, v čemž pomáhá i místy hodně sugestivní kamera, která se nebojí ani dlouhých a bezstřihových záběrů, čímž působí jako by autenticky a dokáže udělat událost i z pouhé chůze po ulici nebo vystupování z auta. Vzhledem k dost pomalému tempu je hodně času na tu nejjemnější psychologii postav a vysvětlení jejich motivace, čehož režisér využívá na maximum. Pomohl si i výtečným obsazením, v němž jsou všichni zcela přesní, nejvíc ale vyčnívají Tomasz Zietek, který se zmítá mezi touhou po pravdě a boji s pochybnostmi a snahou neztratit vlastní čest a rodinu, Sandra Korzeniak a dokonale minimalistický Robet Wieckiewicz, který sice nevstane od stolu, svými grimasami ovšem obsáhne úplně všechno. Asi můžeme Matuszynskému vytýkat, že tak trochu figurkaří a postava státní prokurátorky je karikaturou jako z učebnice, že je vždy na první pohled jasné, kdo je ten hodný a kdo zlý a že je možná stopáž až moc dlouhá a divák se nedočká nějaké katarze (k čemuž je ale objektivní historický důvod), to jsou ale v kontextu díla takové banality, že silný dojem z něj to nijak nezkazí a odpor k době, v níž je lež norma, to jen prohloubí. 80 %

Film, který tak nějak po těch více než dvaceti letech uzrál. Antoine Fuqua od počátku nastoluje dost hutnou atmosféru, ze které nepoleví ani na okamžik, navíc se opírá o parádní syrovost, která k podobným počinům a zákoutím velkoměst patří. Nepotřebuje žádné velkolepé scény, ale soustředí se na naprostý minimalismus, s nímž realizuje každičký moment a diváka dostává do zvláštního pocitu bezvýchodnosti. Tomu pomáhá i pomalejší tempo, v němž je prostor na práci s postavami, z nichž zejména ta titulní prožívá těžce deziluzivní úvodní den, v němž přijde o úplně všechny ideály. Akce je tu naprosté minimum, když už se ale na ni dostane, nelze jí nic vytknout a je podobně syrová a drsná jako celý film. Denzel Washington je v titulní a SPOILER jedné z mála záporných rolí kariéry KONEC SPOILERU naprosto skvělý, i když o Oscarovi se vzhledem k tehdejší konkurenci dá polemizovat, o moc nezaostává ani Ethan Hawke, který kraluje zejména v závěru, podobně výborně jsou obsazeny i role vedlejší, z nichž nikdo nemá větší prostor, každý ho ale využije. Ke konci je to asi trochu předvídatelné a těžko říct, kolik toho má Ayerův scénář společného z realitou a zda by bylo vůbec možné, aby nováček prožil něco takového, to ale dojem výrazně nekazí  a v kontextu dalších let dělá z Training Day výbornou podívanou, jakých se v současnosti bohužel mnoho nevidí. 75 %